Přestože za normálních okolností většinu večerů a nocí trávím v šeru laboratoře a nemívám ve zvyku psát kratochvilné statě do populárních médií, článek pana Václava Vlka staršího ze 7.9.: nazvaný Mezi byrokracií a prostitucí mě rozdráždil dostatečně na to, abych tentokrát učinil výjimku. Musím předeslat, že si autora vážím jako člověka se svéráznými názory, který pouze nepapouškuje obecné pravdy, ale často myslí vlastní hlavou, nicméně ve zmíněném článku rozhodně „ujel“.

Nejprve mě článek rozpálil vzteky do běla. Po vychladnutí jsem ale dospěl k závěru, že autor napsal článek zřejmě v dobré a víře vychází ze sice populární ale zcela mylné představy o tom, jak vypadá život na tuzemských vědeckých institucích. A tak jsem se místo zbytečného rozčilování a tlučení pěstičkou do stolu rozhodl tyto zřejmě docela zažrané mýty konfrontovat s realitou jak ji vidí člověk, který se v systému již pár let pohybuje a navíc má možnost srovnávat se zahraničím. A protože nechci čtenáře otravovat důkladným rozborem celého smutně úsměvného dílka, zaměřím se na napravení jen těch nejkřiklavějších omylů.

A nyní k textu páně Vlkovu:

Kdo se někdy jenom mihl kolem všech těch slavných Ústavů, ví, že tam stále panují socialistické pořádky a pracovní morálka. … v české vědě ale hlavně v AV panuje duch byrokracie a nicnedělání

Tady bych panu autorovi doporučil návštěvu některého z ústavů AV ČR a to klidně i v pozdních nočních hodinách nebo o víkendu. Jistě bude překvapen spoustou bláznů, kteří pracují téměř zadarmo hlavně proto, že je ta práce baví. Zřejmě asi půjde o úderníky z brigád socialistické vědecké práce. Jenom bych rád upozornil na to, že i vědec, který zrovna netřímá v rukou kladivo či krumpáč může zrovna pracovat.

Pozůstatek bolševismu, ona Akademie věd je ze svého principu nevědecká byrokratická organizace, kde pokud někteří vědci vytvářejí vědecké poznatky tak navzdory celkovému duchu této Akademie

Další pokus o vtip, AV ČR sestává z 54 zcela samostatných ústavů, které se ničím jiným než vědou nezaobírají. Kromě těchto ústavů k Akademii patří ještě Kancelář AV a Středisko společných činností, které zabezpečují potřebnou společnou infrastrukturu pro vědecká pracoviště, vydávání bulletinu, právní služby a podobně. Je to struktura, která je v rámci možností naší republiky maximálně pružná a minimálně byrokratická.

Takže na jednoho skutečně pracujícího vědce připadají desítky nicneděláků, a to jak těch vystudovaných v „bílých pláštích, tak všech těch zaměstnanců zdánlivě „obslužných“ oddělení, kteří ve skutečnosti všem ústavům a celé Akademii vládnou.

Kéž by tomu tak bylo!! Mám mnohaleté zkušenosti ze zahraničí a mohu říci, že nedostatek obslužných pracovníků je jednou z hlavních oblastí, kde za světem zaostáváme. Zatímco v rozvinutém světě je vědec především vědcem, u nás je sám sobě často ještě sekretářkou, účetním, údržbářem, zahradníkem, opravářem počítačů, uklízečkou, závozníkem a tak podobně.

…akademickou vědu často jdou dělat lidé proto, že tam neprší ani nesvítí slunce a není při jejím vykonávání nutno zvedat těžká břemena.

To sice může být v mnoha případech pravda, ale takoví lidé vědu zase velmi rychle opouštějí. Dnešní věda je především bojem o přežití. Ústav poskytne nějakou tu základní infrastrukturu a část vašeho platu a platu vašich lidí, zbylé peníze na platy a veškeré peníze na pokusy a přístroje a hlavně nápady na to, co budete dělat v příštích měsících, už si musíte nějak obstarat sám. Rok za rokem, znova a znova. Neuspějete, jako vědec končíte. K velkému překvapení pana Vlka to dnes takto funguje i u nás. Není tomu dávno, kdy měli i vedoucí skupin standardně (a v rozporu se zákoníkem práce) opakované pracovní smlouvy na dobu určitou. V podstatě od grantu ke grantu. Lidé, jejichž hlavní motivací je v práci se mnoho nepředřít, si rychle najdou místo někde jinde.

Část popisující prodejnost vědců na základě článků, které se za normalizace objevily v Rudém právu, nebudu ani rozebírat. Jenom bych rád upozornil na to, že masmédia nebyla, nejsou a nebudou spolehlivým zdrojem vědeckých informací.

Pan Vlk dále dělá krátký exkurz do zákonů profesora Parkinsona a snaží se naznačit, že u nás počet vědců narůstá současně s tím, jak ubývá vědeckých projektů. Nevím, na základě čeho provedl pan Vlk svoji analýzu, faktem je, že AV ČR se v devadesátých letech personálně ztenčila zhruba na polovinu a po celá devadesátá léta se držela víceméně na stabilní úrovni. K mírnému nárůstu počtu vědců došlo až okolo vstupu do EU, s tím jak narostly veřejné prostředky na vědu (z velmi hubených na hubené). Možná se i začali navracet vědci z vyspělého světa, tento trend se však povedlo díky reformě spolehlivě zastavit, takže pan Vlk může bez obav hledět do budoucnosti.

Věda je zcela určitě potřeba. Ale všichni „vědci“? … A navíc: poznat, kdo je vědec a kdo jen tak kecá, je hrozně těžké. A hlavně jak tu vědu vlastně řídit? Tedy i platit. To nikdo neví.

Tady bych s autorem částečně souhlasil. Poznat, kdo je vědec a kdo jen kecá, je pro většinu lidí skutečně obtížné. Nicméně člověk z oboru to pozná po prolistování dvou, tří publikací testovaného. Funkční systémy, jak vědu hodnotit, ve světě existují. Není nic snazšího než přijmout funkční systém ze státu, kterému bychom se chtěli podobat a který je podobně veliký jako naše zemička – namátkou třeba Nizozemí, Finsko, Dánsko. Všechny tyto země mají systémy, které jsou založeny na hodnocení odborníků odborníky, tzv. peer-review. Nechápu, proč musí naši úředníci vymýšlet unikátní systém založený nikoliv na peer-review, ale na jakémsi vzorečku, který sčítá jablka a hrušky a ještě je přitom násobí víceméně náhodnými koeficienty. Nelze se ubránit dojmu, že bylo nejprve dohodnuto rozdělení peněz a pak zpětně dopočítány koeficienty, aby to vyšlo tak, jak to vyjít mělo.

A na závěr této části – místo omluvy by stačilo, kdyby pan Václav Vlk starší přijal pozvánku na den otevřených dveří a přišel se začátkem listopadu podívat do některého z ústavů AV ČR Pevně doufám, že rozhodne-li se i poté napsat článek na podobné téma, budu moci dál v klidu setrvat v šeru své laboratoře.

Dovětek - Podstata současné reformy vědy a výzkumu

Přestože se v poslední době o této reformě docela píše, dovolím si ještě přidat krátký odstaveček popisující její podstatu. V České republice došlo počátkem 90. let k podstatné redukci základního výzkumu a k víceméně totálnímu kolapsu výzkumu aplikovaného. Nyní, po zhruba 15-20 letech, je znát silný politický tlak na resuscitaci sektoru aplikovaného výzkumu. Tuto snahu je dle mého třeba jednoznačně uvítat, musí však být prováděna s rozmyslem a uvážlivě. V současnosti navrhované (a dle mého zcela bezkoncepční a amatérské) řešení spočívá v přesunu značné části prostředků z výzkumu základního (lépe veřejného) do výzkumu tzv. aplikovaného (přesněji do soukromého). Přitom již dnes jsme mezi státy EU sice na chvostu co se týká veřejných peněz věnovaných na vědu (vyjádřeno v podílu na HDP), nicméně co se týká podílu veřejných prostředků směřujících do soukromého výzkumu jsme naopak na předních místech žebříčku. Navrhovaná reforma má soukromému sektoru veřejné prostředky ještě přidat.

Obávám se, že výsledkem reformy, tak jak je plánována, nejen že nebude nastartovaní fungujícího aplikovaného výzkumu, ale naopak nevratná ztráta jakž takž fungujícího výzkumu základního. Jak taková nevratná ztráta vypadá, známe již z 90. let -– tehdy byl v této zemi aplikovaný výzkum zlikvidován během jednoho až dvou let, ale k jeho opětovnému samovolnému obnovení nedošlo ani dnes po téměř 20 letech. Na zhroucení samostatné zdejší vědy nakonec doplatí všichni – univerzity, Akademie, rezortní výzkumné ústavy a nakonec i firmy zabývající se vývojem a inovacemi a pak všichni další občané. Existují samozřejmě lidé, kteří se domnívají, že hlavním záměrem navrhované reformy je vytunelovat co nejvíce veřejných prostředků, já jsem však pevně přesvědčen, že tomu tak není, že nejde o špatný úmysl, ale pouze o neúplné domyšlení reformy do všech důsledků.

A ještě úplně nakonec bych si dovolil malou poznámku – často se v souvislosti s reformou vědy mluví o přesunu prostředků od základního výzkumu do výzkumu aplikovaného. Řekl bych , že jde o nepřesné vyjádření. Hranice mezi tím, co je ještě základní výzkum a kde již začíná výzkum aplikovaný, jsou dosti mlhavé a mnohý výzkum prováděný na ústavech AV ČR by klidně mohl být klasifikován jako aplikovaný– například téměř vše, co souvisí s fyziologií a medicínou, dříve nebo později směřuje k nějaké aplikaci v lékařství nebo farmacii. Proto bych se spíše držel rozlišení na výzkum veřejný, jehož výsledky jsou publikovány a tudíž přístupny všem a i v případě, že dojde k patentování výsledků takového výzkumu, jsou prostředky získané z licencí opět veřejným příjmem. Naproti tomu stojí výzkum soukromý, jehož výsledky jsou neveřejné (a tudíž i v zásadě nekontrolovatelné) a který slouží soukromým subjektům k tvorbě zisku. Ve světě je běžné, že i takový soukromý výzkum je státem podporován formou daňových úlev, investičních pobídek, fondy rizikového kapitálu a podobně. My se však chystáme zavést světově unikátní systém jeho přímé podpory ze státního rozpočtu. Byl bych rád, kdyby to dokázal někdo z povolanějších rozumně vysvětlit.

Autor je členem fóra Věda žije. Dlouhodobě se zabývá biologií rostlinných virů a jejich možným využitím pro produkci farmaceutických bílkovin. V letech 2002 až 2007 působil na vědeckém pracovišti v USA, od roku 2007 je zaměstnancem AV ČR. Byl nositelem prestižního stipendia Marie Curie a je řešitelem a spoluřešitelem několika grantových projektů. Článek byl sepsán na úkor spánku ve volném čase autora. Článek vyjadřuje pouze osobní stanovisko autora a nikoliv jeho zaměstnavatele.