Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Re: babičky
Od té doby co mně umřela moje babička, tak se na tu filmovou nemůžu dívat, protože souvisle pláču během celého filmu.
Vidíte, Dede,jak jste nás dostala s tématem babička
není ještě ani půl dvanácté a tady je už tak krásně, teploučko, vzpomínavě a kopec legrace a marodi mají o čem přemejšlet v pelíšku a podávají se ruce časem z minula do budoucna. Byl to krásný nápad.
Re: Vidíte, Dede,jak jste nás dostala s tématem babička
Podepisuju a zdravím na sever - ať tě, Dede, vzpomínky na babičku hodně hřejou. Na fotkách je to krásné, ale dost studené.
Chjo, kdybych babičku
měla, tak by mě teď uložila do postýlky a řekla, ať se na všechno vykašlu s uvařila by mi čajík na průdušky Ale jedna moje babička umřela když jsem chodila do první třídy a druhou jsem neznala Takže se jdu do postýlky urochnit sama, čajík si taky uvařím sama a na pejsky se nevykašlu, papat dostanou, ale procházku jim nedopřeju Moji Zvířetníci, mějte se tu moc hezky
Re: Chjo, kdybych babičku
No jasně, další taková - honem čajíček a ležet. Zvířetník nemá nohy, neuteče a ty se alespoň budeš mít na co těšit.
Re: Re: Chjo, kdybych babičku
li, uzdav se, vím jak ti je, taky jsem tuberák...
Re: Chjo, kdybych babičku
LI, UTÍKJ DO PELÍŠKU MARODIT!! MOC ZDRAVÍM CELÝ DRÁČKOV!!
Re: Chjo, kdybych babičku
Chůďátko Lídošek, chůďátko Zana a fšichni marodí!
Poslechněte Aidu a udělejte si ten zázvorový dryják, ten bacile tak vyděsí, že zdrhají dveřmi, oknem i komínem a už je chlapík jako rys!
Re: Chjo, kdybych babičku
Tééda, samý zvířetníkovský marod! Přeju všem, ať se bacilů brzy zbaví, rýma je pro mě nejvíc nejhroznější nemoc, brrr...
Tak to jste mě dostala,
paní D. Nádherně napsané vzpomínky. Plné toho nejčirejšího lidství. Také vzpomínám na své dětství a jsem vděčna rodičům, prarodičům, tetám a strýcům, že mi dopřáli jej prožít tak krásné. Děkuji za hezký článek.
No, já vlastně babiček moc neužila...
Když jsem byla malá měla jsem pro ně označení "bába honná" (byla opravdu moc hodná, leč raněná mrtvicí) a "bába metálová". Bába metálová nebyla, jak by se na první pohled zdálo ometálovaná hrdinka Sovětského svazu, nýbrž malířka a jako každý kumštýř náležitě praštěná, takže ještě v devadesáti letech zvládla být postrachem rodiny. A tudíž označení "bába princmetálová" bylo používáno dosti často a co dítko nezaslechne, že ano.....
A pak jsem ještě vlastnila "babičku Boženku", což vlastně byla naše hospodyně, která se mnou cvrnkala kuličky a jednou na Petříně dostala pokutu, protože mě učila jezdit po klandru....
Diky za vzpominku.
Ja si take v dusi uchovavam vuni na moravskou babicku, ke ktere jsem jezdivala na prazdniny. Na jeji 'almarku', ktera stala v sini a prazskemu diteti vonela cizimi vunemi. Na klid a tikani velkych pendlovek v jejim pokojicku, decky, na kterych staly muskaty a kvetly. A take tresnova alej a stodola se senem a vubec. A slunicko, ktere palilo, kdyz jsem sedela u mistniho rybnicku a poslouchala husi stebetani. A prijezd maminky, ktera privezla velke cucave bonbony. Ach jo, kde je dnes babicka a alej! Tresne kupuji za 80 NOK kilo! Ale na chvilicku se mi vune vratila v jednom skanzenu, kde mi jeden z venkovskych pokojiku zavonel tak zname, ze jsem se k nemu stale vracela, i kdyz kamaradi uz davno sedeli u piva a huceli, kam furt litam.
Nebo 'teta' porodni asistentka, ktera me brala do sve vily, ucila me zpivat dlouhe,teskne balady a vyrabela pri tom fantasticky strudl. Jeste dneska, kdyz ten strudl patlam, se mi honi hlavou ...sumar Barta z horske dediny, v ruce hul, na zadech kolovratek, majetek to jeho jediny... Nebo Osirelo dite, jezis to byl veliky smutek pro malou holku s velkou predstavivosti.
Doufam, ze na dnesni deti neco podobneho jeste zbylo. Ale ano, urcite ano, ma to jenom jine dimenze. Svet jde dal.
Já si
bohužel dědečka nepamatuji ani jednoho -jeden padl v I světové válce,když bylo mému otci šest let,druhý zemřel,když mi byly necelé tři roky,babička"Michelská "zemřela,když mi byly tři měsíce.Druhá s námi bydlela,ale nebyla to babička,jakou tady popisujete.Vymohla jsem si na rodičích,abych mohla chodit do družiny a dostala js klíč na krk.Protože když mě babička hlídala,byla to pro mě nuda.Každý den v devět hod.jsme se vypravily na hřbitov,zkontrolovat hrob dědy a prarodičů,odtamtud jsme šly do kostela na Jiřák,tam se babička vydržela modlit dvě až tři hodiny(já musela tiše sedět a být hodná) a nakonec jsme šly k nějaké babiččině přítelkyni,kde jsem rovněž musela způsobně sedět a poslouchat šeptem pronášené řeči,jak jsou ty dnešní děti vedené,no hrůza!Babička ani nevařila,ani nepekla,od toho tu byla přece moje maminka.Takže ač s babičkami zkušenosti nemám,snažím se,abych byla dobrá babička a vždycky se aspoň snažím uvařit to,co má vnučka ráda,když vím,že přijde.
Re: Já si
Joj to jsi o hodně přišla Ale ty to jistojistě vnučce vynahrazuješ
No, nevím, jestli je to s tím odkládáním tak horké
Ono dnes se prodlužuje i aktivní věk, takže by problém být neměl. Pamatuju si z dětství, že jsem měl výhodu - hlídacího dědečka. Byl o 11? let starší než babička (učil ji na gymnáziu a pak si ji vzal). K tomu se váže krásná historka - když se mí rodiče seznámili a seznámili i své rodiče navzájem, zjistilo se, že oba dědečci se dvořili té samé babičce. Ta druhá jí to až do smrti neodpustila.
Ale zpět k tématu - moje děti mají nejen všechny prarodiče, ale mají i prababičku (její oblíbená hláška je: to, že je mi 85 není tak hrozné jako to, že mám vnuka po čtyřicítce). A vlastně z prarodičů je v penzi pouze ČTN (časovaná tchýně nášlapná) a můj otec, který sice nemusel, ale ze zravotních důvodů jaksi... dělá už jen 3 dny v týdnu. Takže hlídacího prorodiče mají mé děti jen jediného. Tak jako já před třetinou století.
Re: No, nevím, jestli je to s tím odkládáním tak horké
Jinak jsem si jako dítko taky užíval - o víkendech s dědou na rybách (a pak jsem řval, když neměla ryba míru a on ji musel pustit!), prázdniny na chalupě (pronajatá roubenka) - 5 minut do lesa, les široký, hluboký, kdo nedokázal za hodinu nazbírat košili hříbků (a cestou se najíst borůvek, malin a ostružin), tak byl bačkora. Chodil jsem do lesa sám od nějakých 6 let. A když stahovali po lesní cestě dřevo, zbyla v jílu jezírka s pulci - to byla nádhera (a babička šílela, protože to musela prát)... Nic z toho už není pravda - chalupa neexistuje (místo dřevěnky je šumperák), naši lípu (tak 2 m v průměru) pokáceli, studnu, která měla vodu i v nejteplejší létě, zasypali. Už tam nejezdím, jen občas s babičkou a sestřenkou vzpomínáme...
Moc hezká vzpomínka na baičky....
Já měla také dvě moc hodné babičky....Ta starší, to byla taínkova maminka uměla moc krásně a poutavě vyprávět...Doslova jsem hltala její povídání o tatínkových lotrovinách, které společně se svými pěti bratry dělával...Samozřejmě, že nezapomněla dodávat, jak její kluci byli potrestaní, nebo někdy dokonce pochváleni, když se jim povedlo něco, co bylo k blahu celé rodiny...Druhá babička byla přísnější, ale nás voučata měla také ráda...Pořád vyžadovala především čistotu, jak v domácnosti, tak i naše oblečení muselo být jak z cukru...Ještě dnes si pamatuji na její připomínku, že domů z her a lítání můžeš přijít ušpiněná, ale z domova musíš jít velmi čistě oblečená...Tento slogan zdědila i moje maminka a kolikrát jsem se přistihla, že jsem ho u svých dětí používala i já, když byly malé.......Jó, to je potom tradice....!
Dede, máte velikou pravdu
miluji svoje vnoučata i když mne sousedka utěšovala, že až z nich zešedivím, ona mi udělá barvu. Často vzpomínám na ty časy kdy byly děti malé a že jsem si to mohla s nimi více užít. . Vaše vzpomínky jsou krásné až jsem uronila nějakou tu slzičku. Hezký den!
Moje babička
z Prahy nebyla příliš k dětem. Ona není zlá, nebo nepříjemná, ale měla za manžela dost despotického (Zkumavka promine)a o víc jak 20 let staršího muže, který už měl rád svůj klid. Proto děti byly vždycky moc hlučné, málo pracovaly a byly drzé. Nikdy jsem nezažila, že by mě babička vzala na klín a něco mi vyprávěla. Dokonce když nás mamka potřebovala na chvilku pohlídat, musela nás doslova tajně propašovat. Větší a rozumnější děti už byly tolerovány. Druhá babička byla po většinu mého dětství Jehovistka, tak jsme se ani moc nestýkali. jednou jsme omylem dorazili na vánoce : stromek žádný, dárky žádné a k večeři chlupaté knedlíky.
Občas si myslím, že i moje problémy s přijmutím mých dětí spočívají v tom, že jsem vlastně nevěděla, jak na ně.Žádné babičce nic nevyčítám,chraňměpámbu, jedna mi loni zemřela a já měla to štěstí, že jsem se s ní trochu skamarádila po jejím procitnutí od Svědkůch Jehovových. zpětně jí docela obdivuji, jak se dokázala prokousat životem v nuzných podmínkách a se sedmi dětmi. S druhou babičkou si zase ráda popovídám, občas sice mi něco vypráví již po několikáté, ale nepatří to náhodou k tomu?
Re: Moje babička
No jo, Štětí, halt se musíme každý nějak porvat s tím, co nám život nadělil....
A povídat poněkolikáté - zvykej si, nejen že to k tomu patří, ale v dnešní době se to stěhuje do nižších věkových kategorií. Řekla bych, že máš před sebou ještě tak deset - patnáct let a začneš taky - i bez vnoučat.
Re: Moje babička
ŠTĚTINKO EVKO, PÍSLA JSEM TI EMÍLEK, TAK MRKNI DO POŠTY A,MĚJ SE LÍP A BRZY SE UZDRAV!!
Jsem doma a snažím se zkrotit chorobu, takže dnes můžu psát
a hned na začátek i slzička ukápla. Babičku jsem si užila jen jednu, ale ta s námi bydlela a žila až do mých osmnácti let. Byla to úžasná ženská, to co popisuje Dede, ale v městské podobě, takže skvělá kuchařka, sečtělá paní, co znala všechny divadelní hry, ale hlavně - neobyčejně tolerantní, klidná a absolutně nesebestřená. Taky to neměla v životě snadné, ovdověla, když byl dceři (mojí mamince) rok, vzala si k sobě svojo matku a tak se ty tři ženské probíjely životem - někdy líp, někdy hůř. Hodně mi vyprávěla, učila mě zpívat si při práci.
Dědečka (z tatínkovy strany) jsem měla jen do čtyř let. Ale plně ho zastoupil babiččin bratr. Nesmírně vzdělaný vtipný a laskavý člověk, miloval děti, ale sám je neměl - mojí mamince zastupoval tátu, mně dědu. Dovolil mi všecko, až se divím, že mě s ním naši pouštěli, byl navíc úžasně nepraktický - nechával mě vyřezávat lodičky z borové kůry a pouštět si je (a párkrát mě na poslední chvíli lovil z vody), hrál si se mnou s panenkami na "tábory"...
Jo, vzpomínky
Re: lodičky z borové kůry
no jo, jasně... a taky píšťalky a tohle všechno
Re: Re: lodičky z borové kůry
VIDÍŠ, BEDO, MNE NAUČIL PÍŠŤALKY MŮJ TATÍ. TEN MI TAKY DAL I MOU DOCELA PRVNÍ KUDLIČK RYBIČKU, ABYCH SI TOHLE VŠECHNO MOHLA VYŘEZÁVAT UŽ JAKO JEŠTĚ NE TŘÍLETÝ CAPART.
Re: Jsem doma a snažím se zkrotit chorobu, takže dnes můžu psát
Zano, nepiš a raději se vylež a vyleč. Já jen ať se ti to nevleče jako mně.
Re: Re: Jsem doma a snažím se zkrotit chorobu, takže dnes můžu psát
Já budu hodná .
Moc ti držím palce
aby jsi brzy chorobu vyléčila a byla zase fit. Odpočívej a opatruj se :o)