24.5.2024 | Svátek má Jana


Z VÁLEČNÉHO DENÍKU: Další den izraelských válek mám za sebou

16.5.2023

Zase není škola a musíme hlídat vnuky, a nemáme ponětí, jak dlouho to bude trvat.

V poslední době jsou častěji než dříve sirény v Tel Avivu a méně často v mém bydlišti blízko Beer Ševy, takže moji telavivští vnuci běhají do krytu více a moji zdejší vnuci méně. Škola i jesle byly zrušeny a my, jako nedaleko bydlící dědeček a babička, jsme byli 11. května povoláni do služby, jelikož rodiče dětí museli do práce. Děti jsou roztomilé, ale strašně namáhavé, a vždy si u této příležitosti uvědomujeme, proč se lidé na Západě přestávají množit – existuje mnoho jednodušších způsobů, jak trávit čas než být s dětmi. Uprostřed války se neubráním rozjímání, a jako dědeček mám právo, aby moje reflexe byly poněkud rozhárané.

Do krytu jsem běhával se svými dětmi i se svými vnuky. Už si ani nepamatuji všechny ty různě dlouhé války trvající mezi několika dny a několika měsíci, s přestávkami několika týdnů až let, v nichž teroristé mohou bez omezení cílit proti izraelským civilistům rakety. Když říkám teroristé, chápu, že vše v moderní společnosti pod vlivem moderních drog a ideologií je relativní, takže „teroristé“ podle mého slovníku jsou „bojovníci za svobodu“ ve slovníku modernějších lidí (progresivistů). Arabové si moc nepotrpí na zájmové kroužky nebo dobročinné organizace, jejich organizace především sdružují bojovníky za svobodu, a je jich jako máku: Fatáh, Hizballáh, Džihád, Chamás, PLO, Muslimští bratři atd. atd. Dnes dopadají rakety od zájmového kroužku – totiž od organizace zvané Islámský džihád.

S trochou cynismu lze říci, že tyto raketové války mají tu výhodu, že se lidé zdržují více doma, takže se snižuje pravděpodobnost, že budou oněmi bojovníky za svobodu zastřeleni nebo podříznuti nebo přejeti autem. Můj čtvrťák i prvňák, které musím hlídat, si pozvali kamarády ze třídy a běhají po zahradě. Mezi nimi se proplétá dvouletá vnučka. Napouštím velký plastikový bazén pro kluky a malý pro vnučku. Kluci se zmocňují hadice a vodou útočí proti sobě. Používají různých nádob na vodu a přeskakují mezi bazény jako elektrony. Vnučka chce střídavě čurat a kakat a občas se pokouší mezi kluky vecpat. Uvažuji, zda by nebyla dobrá siréna, aby se všichni nacpali na chvíli do krytu jako elektrony do potenciálové jámy. Přinášejí z lednice kostky ledu jako další bojový prostředek. Voda se šíří již i do kuchyně. Nevím, jestli malá brečí proto, že jí rozšlápli její bazének nebo že dostala zásah ledovou kostkou. Začínám chápat heslo „make love not war“. Naštěstí končí moje směna, přichází manželka a já opouštím bojiště.

1500 raket vystřelila v této válce teroristická organizace Islámský džihád na suverénní demokratický stát, aby splnila zadání Iránu, který jí platí. Každá raketa by mohla zabít alespoň jednoho a zranit pět nezúčastněných civilistů v Izraeli, kdyby stát nezorganizoval civilní obranu spočívající v časném varování a v zajištění krytů. Přes tisíc raket nakonec v této válce zabilo jednu 80letou důchodkyni, která byla na vozíčku a do krytu nebyla schopna dojet; to byl jediný „úspěch“ bojovníků za svobodu – jako vždy na oslavu byly prý rozdávány bonbony v jejich ulicích. Navíc Islámský džihád zabil nepočitatelně civilistů v Gaze, kam pětina jejich vlastních raket dopadá, a taky tři Araby z Gazy, kteří pracovali v Izraeli na poli (20 000 pracovníkům z Gazy Izrael obvykle umožňuje pracovat v Izraeli).

Izrael se snaží trestat jen ty, kdo jsou „opravdu“ vinní, pokud to lze i podle kritérií mezinárodních soudů pečlivě vyšetřujících „Izraelské zločiny“. Například jeden ze zabitých velitelů, zvaný Džihád Ghanem, zorganizoval v roce 2004 zavraždění ženy v osmém měsíci těhotenství spolu s jejími čtyřmi dcerami. Žena žila v Gaze, kde Židé žili dávno před příchodem Arabů do Izraele v 7. století. Jejího manžela vyhnali z Gazy v roce 2005, rok poté co ztratil celou rodinu, protože izraelský levicový establishment rozhodl snížit tření s Araby tím, že všechny Židy z Gazy vyžene. Tření skončilo a začalo pravidelné ostřelování Izraele z Gazy raketami vyrobenými na místě nebo dodanými Iránem.

Při pohledu na hustou zástavbu v Gaze se zdá téměř nemožné tam bombardovat bez obětí na životech nezúčastněných, ale Izrael se to naučil. Nezúčastněným navíc dodává vodu, elektřinu, jídlo a léky. Bojovníci za svobodu, kteří nejsou na předních místech v seznamech teroristů, a i jejich rodiny, občas dokonce užívají lékařské péče v Izraeli. Jejich vlastní nemocnice jsou bašty plné raket a ozbrojenců. Vedení osvobozeneckých organizací dostává miliardy dolarů od celého světa, které jsou investovány hlavně na teror a na luxusní život velitelů; v rámci evropské pomoci k tomu nevědomky přispívají i čeští daňoví poplatníci.

Chirurgické odstranění velitele teroristů v mnohapatrovém domě neohrožuje sousedy v patrech nad ním ani pod ním. Aby vyhověl přísným morálním požadavkům světa, zaměřuje Izrael z letadla svou střelu přesně do ložnice, kde odpočívá bojovník za svobodu, příbuzní v kuchyni klidně mohou pokračovat v jídle. Ženy a děti ležící s velitelem v posteli však střela už rozlišit nedovede. Pro New York Times (NYT) jsou žena ležící na posteli vedle psychopata a děti kolem nich (budoucí teroristé), nezúčastnění civilisté. Noviny NYT, které tvrdily v roce 1932, že na Ukrajině je blahobyt, a v roce 1944, že Židům se v Evropě nic špatného neděje, samozřejmě nechápou, že žena bydlící v ložnici teroristy není nevinnou civilistkou.

Analytici z NYT i z Českého rozhlasu si v Izraeli všímají především extrémních pravičáků a náboženských fanatiků. Ano, vidím je kolem sebe, to jsou ti, co vydrží všechny ty války s dětmi v krytech, kteří „extrémně“ lpí na životech svých dětí proti vůli všech levičáků po celém světě, a kteří „fanaticky“ hájí tradice svého národa a náboženství, proti vůli analytiků i jim podobných „lidí dobré vůle“, pro které je život budoucího teroristy cennější než život židovské invalidky. V OSN si sotva někdo vzpomene na oběti z minulých sta let: třeba 100 milionů zabitých v čínské kulturní revoluci, 60 milionů v ruské socialistické revoluci, a ještě více obětí v tzv. „národně osvobozeneckém boji“ proti vlastním lidem v Africe. Znepokojení nad izraelskými akcemi vyjadřují v OSN Čína a Rusko, jsouce podporovány africkými kanibalskými diktaturami.

Proti izraelským obranným akcím se nyní ovšem vyjádřilo i německé ministerstvo zahraničí. Zcela v souladu s postoji svého dřívějšího zaměstnance, Joachima von Ribbentroppa, vyjádřilo „zděšeni nad civilními obětmi včetně žen a dětí v okupované Gaze“. Uvědomuji si, že německé vítání milionů muslimských násilných ilegálů, spojení narudlého Německa s imperiálním Ruskem, odmítání skutečné pomoci Ukrajině, a i německá nenávist k Izraeli jsou zcela konsistentním postojem, v souladu s relativně nedávným zavražděním jednoho milionu dětí ve vyhlazovacích táborech. Mezi těmi dětmi zavražděnými Německem byli mimo jiné i můj bratranec Tom a sestřenice Erika a Eva, kteří zemřeli v osvětimské plynové komoře v červenci 1944 (6letý syn tátovy sestry Margarety, 4letá dcera tátova bratra Mikuláše, 3letá dcera tátovy sestry Elišky); vybavují se mi ta jména, jak během své směny pozoruji zlobivé vnuky, z nichž jeden se taky jmenuje Tom.

Často si říkáme: obyvatelé Gazy jsou chudáci. Ale nepřímo zúčastnění jsou i oni, neboť svoje vedení v nějaké formě podporují. Když Churchill rozhodoval, zda v roce 1943 bombardovat Hamburg plný civilistů a v roce 1944 Drážďany, vzal v úvahu fakt, že ne Angličané ale Němci se rozhodli pro totální válku, a zničení obou měst schválil, a v každém z nich shořelo přes 20 000 žen a dětí. Civilisté v Německu byli chudáci. Stejně jsou chudáci všichni ti nevinní lidé, kteří se narodili v Africe a jsou masakrováni bojovníky za svobodu od chvíle, kdy se kolonizátoři odtamtud stáhli. Obyvatelé Gazy jsou chudáci (i když daleko menší než obyvatelé Drážďan), protože se narodili na špatném místě. Chudáci jsou izraelské děti v blízkém okolí Gazy nepřetržitě žijící v krytech, a i jejich rodiče obávající se, aby nějaká raketa nevlétla do jejich domu, přičemž neví, zda ta válka skončí za hodinu nebo za měsíc. I moji ohrožení vnuci jsou chudáci. I já jsem chudák, že je musím hlídat.

Být chudák není argument. Co je argument v tomto světě? Asi nejpádnějším argumentem na této Zeměkouli je přežití. Kdo vyhraje, předá svou „pravdu“ ostatním. Mnoho Izraelců si začíná uvědomovat, že brutální rána Arabům v Gaze ve stylu Winstona Churchilla by asi přinesla stabilnější výsledky než hrát se světem pseudohumanistickou hru, v níž se Izrael vidí jako morální maják světa, zatímco svět Izraelce stejně vnímá spíš jako Ježíškovy vrahy.