Bylo by jednoduché vyšklebovat se britské premiérce za to, co jí nadrobil její předchůdce. Přípravy na brexit (a jeho provedení) jsou něco jiného než běhání s praporem v kampani před hlasováním. Končí sranda, jde o peníze. Jde o hrozně moc peněz!

Připomeňme si základní fakta: obchod je činnost, která umožňuje optimalizovat výrobu i spotřebu! Velká Británie je velkou ekonomikou v porovnání s ČR, ale jen malou částí ekonomiky EU. Protože na velikosti záleží, narušení volného obchodu mezi Británií a kontinentem je podstatně větším problémem pro Albion.

Připomeňme si iluze: nostalgii po viktoriánské velikosti a představy o tom, že vystoupení z EU v podstatě znamená sundání vlajky s hvězdičkami a posílení výjimek, které kdysi vyjednala M.T. podle toho, co si Britové nadiktují.

Připomeňme skutečnost: Velká Británie je jeden z řady významných států, ne více, ne méně, a jeho otevřená ekonomika je autarkními snahami ohrožena stejně jako jiné otevřené ekonomiky, to není zákon parlamentní, ale přírodní.

Jenom pro pořádek je potřeba si připomenout, že zóny volného obchodu jsou fajn, ale skutečně volný trh (jeden trh) vzniká tehdy, kdy z něj jsou odstraněny nejen tarifní, ale též všechny netarifní překážky, kromě přírodních. Unii lze oprávněně kritizovat za kdeco, ale princip tří svobod to opravdu není! Omezení tržních svobod znamená omezení tvorby společenského bohatství!

Referendum dostalo Británii do velmi prekérní situace, východiska z ní nejsou nijak pěkná. „Měkký brexit“ podle agitačních hesel lze nazvat účtem bez hostinského, v tomto případě bez zemí, které by tuto formu brexitu měly financovat. Průchodnost tedy žádná. Tvrdý brexit znamená, že jeho náklady na své straně si Britové zaplatí ze svého a úkolem vlády je především minimalizovat dlouhodobé škody.

Je nutno přiznat, že k hledání východisek má Velká Británie zdaleka nejlepší výchozí podmínky ze všech členských zemí. Její míra integrace je relativně menší, než u srovnatelných ekonomik, například francouzské nebo německé (o malých ekonomikách typu české se vůbec nemá cenu bavit), je státem, který je zvyklý na námořní obchod a je formální hlavou Commonwealthu.

Právě proto se britská premiérka snaží nahradit ohrožené ekonomické vazby na kontinent posílením transoceánských vazeb se zbytkem světa. Tato změna orientace má ovšem smysl pouze tehdy, pokud tato snaha bude vyhovovat USA natolik, aby se v ní výrazně angažovaly. Zkoušet to ve chvíli, kdy nový americký president začíná svůj mandát inventurou mezinárodních vztahů a důrazem na to, že USA si nejdříve musejí udělat pořádek doma a až potom mohou zachraňovat vesmír, také nevypadá jako zázračný recept. Výsledná podoba americko-britského sbližování nade všechnu pochybnost bude v nejlepším případě připomínat spíše vztah USA a Kanady, než partnerství rovných. Pokud tudy vede cesta, zcela jistě není ani rychlá, ani levná, ani jednoduchá.

Nakonec zbývá ještě jedna, poslední možnost. Tou je veřejné prohlášení, že brexit je pro Británii tak drahou záležitostí, že lepší je jít do rizika odmítnutí výsledku referenda a dlouhodobě a raději řešit vzniklou kocovinu, než ekonomické dopady brexitu. Taky nic moc.

Ve skutečnosti je potřeba přát Therese May co největší úspěch v úkolu, který má před sebou. Chyby, které v situaci vyvolané referendem o brexitu britská reprezentace udělá, stejně budeme platit všichni, třebas někdo více a někdo méně. Úkol krále Alexandra nad uzlem krále Gordia byl totiž jednoduchý, jako Kolumbovo vejce.