Hostil ho v sobotu 21. října egyptský prezident Sisi v Nové administrativní metropoli země, která je budována východně od Káhiry. Účast byla reprezentativní.

Prezidenti (Egypt, Emiráty, Kypr, JAR), králové (Jordánsko, Bahrajn), premiéři (Itálie, Španělsko, Řecko), šéfové OSN a Arabské ligy, předseda Evropské rady, Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku, ministři zahraničí (Saúdská Arábie, Turecko, Spojené království, SRN) – výčet není úplný.

Chyběl ovšem klíčový účastník současného válečného dění – Izrael. Relevantní zastoupení neměl ani další klíčový světový hráč – Spojené státy. Kdyby byl Izrael pozván, přítomnost jeho vysokého představitele, ať už by to byl kdokoli, by rozmetala falešné základy, na nichž byl summit postaven. Soudě z informací, které o setkání přinesla některá významná média (egyptský server Ahram Online, agentura Reuters aj.), arabští lídři neměli zájem primárně, pokud vůbec, „řešit“ Hamas, jediného viníka současné krize, ale šlo jim o něco jiného. Summit byl svolán proto, aby Arabové mohli tepat Izrael za jeho legitimní odvetu, jejímž cílem je zlikvidovat agresora, který 7. října způsobil největší masakr Židů od konce druhé světové války.

S mírnou dávkou zlomyslnosti si dovolím dodat, že Egypt a jeho blízký spojenec Jordánsko mají tak obludný strach z toho, že jejich milovaní bratři, palestinští Arabové, by se mohli dát na pochod do jejich zemí, že svolali toto vrcholné setkání, kde důrazně opakovali: žádné vysídlení Palestinců, žádný přesun do našich zemí. V tom jim zdatně sekundoval nejvyšší představitel Palestinské autonomie Mahmúd Abbás (který ovšem nemá v té její části, o níž primárně jde, tedy v Pásmu Gazy, žádnou pravomoc): „Neodejdeme, neodejdeme, neodejdeme.“ Přitom v současné válce se nejedná o to, aby se Arabové z Pásma hromadně přesunuli na Sinaj nebo ze Západního břehu do Jordánska, ale o likvidaci teroristické organizace Hamas, která je hlavní překážkou jakéhokoli mírového soužití.

Také proto může pozorovateli ze střední Evropy připadat to, co zaznělo v projevech arabských lídrů jako mlácení prázdné slámy. Neboť příčinu krize jako téma nahradil následek, na který byla zaměřena veškerá pozornost z jejich strany. O co méně byl kritizován Hamas, o to víc Izrael a jeho odvetná kampaň. Dokola omílaná mantra o dvoustátní variantě (přidali se i Evropané) jako jediném možném řešení krize působí ve světle pekla ze 7. října neprozíravě, kontraproduktivně, nesmyslně, provokativně.

Přitom prezident Sisi pronesl ve svém zahajovacím projevu také tuto větu: „Není nejvyšší čas zabývat se základními příčinami blízkovýchodního problému?“ Jistěže, ale jaké jsou tyto příčiny, na tom shoda nepanuje. Zmíním dvě. Ne všichni Arabové (přesněji muslimové) uznávají právo Izraele na existenci. A souběžně s tím: základní podmínkou jakéhokoli mírového narovnání je zřeknutí se terorismu. Palestinští Arabové se slibem svého tehdejšího šéfa Arafata přesně k tomu zavázali – a přesně to permanentně porušují. Nebude-li vykořeněn teror, mír nebude mít ve Svaté zemi šanci.

O tom však představitelé arabských zemí v Nové administrativní metropoli nehovořili. Více či méně otevřeně prezentovali jako viníka krize Izrael.

Jordánský panovník Abdalláh II. konstatoval, že je „hluboce znepokojen a zarmoucen akty násilí zaměřenými na nevinné civilisty v Gaze, na Západním břehu a v Izraeli“. Kde v tomto vyjádření nacházíme rozdíl mezi agresí a aktivním bojem proti teroru (při němž bohužel dochází k neúmyslným, nezamýšleným a politováníhodným civilním obětem)? Opravdu mezi úmyslné zvěrské vraždění Židů 7. října v izraelském pohraničí a nechtěná úmrtí civilistů během likvidace hnízd teroru, lhostejno zda v Pásmu Gazy nebo na Západním břehu, je možné položit rovnítko? Nebo dokonce arabské civilní oběti nadřadit nad izraelské?

Proč se takto ptám? Protože jordánský monarcha nehovořil o válečných zločinech Hamasu, ale Izraele: „Vytrvalé bombardování v Gaze je brutální a jednoznačně odsouzené na mnoha frontách. Představuje kolektivní trest pro obyvatelstvo v obležení, jasné porušení mezinárodního humanitárního práva a válečný zločin.“ Kdyby lidé s tímto druhem uvažování rozhodovali za druhé světové války místo Churchilla, Stalina a Roosevelta, Hitler by si mohl mnout ruce; sotva by prohrál.

Je zřejmé, že do takto pojaté „atmosféry summitu“ by zástupce Izraele „nepasoval“.

Setkání se zúčastnili také vysocí politici svobodného světa. Díky nim zaznělo to, co zaznít mělo. Například z úst německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové: „Příčina všeho utrpení posledních týdnů, utrpení, které nás sem dnes přivádí, utrpení malých dívek, matek a rodin má své jméno - je to Hamas.“ Těžko říci, jak to rezonovalo v myslích arabských lídrů, ale je to křišťálově čistá pravda. Baerbocková byla na rozdíl od těchto lídrů po agresi Hamasu v Izraeli na místě jeho zločinů a na vlastní oči se přesvědčila o rozsahu tamních hrůz. Zdůraznila to, co na summitu také nebylo z arabské strany příliš slyšet. Že Izrael má právo se bránit a chránit svůj lid proti tomuto teroru, jistěže v rámci mezinárodního práva. Dodala, že spolková vláda je s Izraelem solidární: „Pro Německo je bezpečnost Státu Izrael něčím, co je mimo diskusi.“

Součástí současného konfliktu je také válka propagandistická. Nejen otevřená, ale i maskovaná selektivně dávkovanými informacemi, které vytvářejí záměrně zkreslený obraz. Ilustrovat to lze na tom, jak server hostitelské země, zmíněný Ahram Online, referoval o projevu ministra zahraničí Spojeného království Jamese Cleverlyho. Vybral si pasáž, že je třeba spolupracovat, aby se tragická situace v Gaze neproměnila v regionální konflikt, protože přesně o to Hamasu jde. „Musíme se postarat o to, aby nevyhrál Hamas, ale aby zvítězilo mírové soužití. Máme povinnost spolupracovat, abychom zabránili tomu, aby nestabilita pohltila region, což by si vyžádalo další oběti.“

Podíváme-li se ale na britský vládní web Gov.uk, kde je celý text Cleverlyho proslovu, zaznamenáme důležitou souvislost. Ministr připomněl konání izraelsko-arabsko-amerického summitu v izraelském Negevu (2022), který byl „okamžikem naděje, naděje na mírové soužití mezi Izraelci a Palestinci. Hamás je dlouho v přímé opozici vůči této vizi, a proto musíme zajistit, aby nezvítězil Hamas, ale mírové soužití.“ O to přece jde.

Dodejme, že takovéto soužití je nemyslitelné bez přímé účasti státu, který na summit pozván nebyl – Izraele. Zástupce Spojeného království totiž nehovořil o nějaké obecné, imaginární spolupráci, ale o spolupráci Arabů s Izraelci.

A když už jsme u projevu Jamese Cleverlyho, budiž připomenuto ještě jedno jeho vyjádření: „Jsem si jist, že všichni sdílíme odpor k vražedným teroristickým činům Hamasu, útokům na civilisty, vraždění dětí, znesvěcování mrtvých těl. A jsem si jist, že nás všechny trápí nelehká situace palestinských civilistů v Gaze, jejichž životy jsou těžší, bolestivější a méně bezpečné kvůli brutálním útokům Hamasu ze 7. října A všichni oplakáváme mrtvé, izraelské i palestinské.“

Tedy: život obyvatel Pásma Gazy je nesnadný nikoli vinou Izraele, ale v důsledku agrese Hamasu proti němu. Což je docela jiný úhel pohledu, než jaký zněl unisono na káhirském summitu z úst představitelů arabského světa. Nelehký úděl německých civilistů za druhé světové války také nebyl způsoben primárně spojeneckými operacemi, ale tím, že Hitler a spol. vyvolali v Evropě dobyvačnou válku.

Jaký tedy může být výsledek politického podniku „The Cairo Summit for Peace“? Nota bene bez Izraele a USA? Sotva jiný: hora porodila myš.

Přesto: mělo setkání alespoň nějaký smysl? Ano. Znovu obnažilo zásadní rozdíl v politickém uvažování a hodnocení konfliktu mezi Západem (reprezentovaným lídry evropských zemí a EU) a vůdci arabského světa. Zmíněný egyptský server to popsal jasně: „Zdroje sdělily Ahramu Online, že závěrečné komuniké nebylo vydáno proto, že evropští lídři požadovali jasné odsouzení Hamasu a uznání práva Izraele na sebeobranu.“ Znamená to, že arabské země nebyly ochotné odsoudit Hamas jako agresora, ani přiznat Izraeli legitimní právu na obranu? Ano, znamená.

Ahram Online v souhrnné zprávě také napsal: „Evropští lídři se během summitu shodli na potřebě ´okamžitého a bezpodmínečného´ propuštění rukojmích zadržovaných Hamásem.“ (Např. řecký premiér Mitsotakis se vyjádřil jednoznačně: „Nelze diskutovat o míru, dokud nebudou zajatci svobodní.“) Znamená poukaz na evropské lídry, že ti arabští to jako absolutní prioritu nevnímají? Bohužel znamená. V jejich projevech byla zásadní otázka rukojmí unesených gangstery Hamasu zmíněna okrajově, pokud vůbec.

Tyto podstatné rozdíly v přístupu k agresi Hamasu a izraelské odvetné kampani opět ukázaly, že jakékoli mezinárodní snahy o urovnání izraelsko-palestinské krize jsou předem odsouzeny k nezdaru. Názorové rozdíly mezi Západem a arabským světem jsou příliš velké a priority značně odlišné.