Guvernér státu New York Andrew M. Cuomo je považován za značně zeleného politika, který se velmi zasazuje o boj proti změnám klimatu, jejichž příčinou jsou podle současného klimatického dogmatu považovány hlavně antropogenní emise oxidu uhličitého a dalších radiačně aktivních plynů. Je autorem tohoto vyjádření: „Klimatická změna je realita a nebojovat s ní („not to address it“) je ignorantství z pozice vlády a nezodpovědnost z hlediska občanů.“

Samozřejmě, můžeme mít oprávněné pochybnosti o smysluplnost boje s klimatickou změnou, který navíc probíhá téměř výhradně pouze v Evropě a v USA, zatímco Čína mohutně staví uhelné elektrárny a zvyšuje svůj vliv ve světě mimo jiné stále sílícím postavením v oblasti surovin a výrobků pro elektromobilitu a tzv. obnovitelné zdroje, ale tyto námitky nechme prozatím stranou. Přijměme tedy skutečnost, že současná zelená politika, která se výrazně prosazuje především ve vyspělých zemích Evropy a v USA, je dominantně orientovaná na snížení emisí oxidu uhličitého, metanu a dalších tzv. radiačně aktivních (skleníkových) plynů, což bude spojeno s nezanedbatelným zvýšením životních nákladů a snížením mobility jejich občanů a snížením konkurenceschopnosti jejich podniků ve srovnání s rozvíjejícími se zeměmi, zejména asijskými.

Andrew Cuomo se z důvodů obav o bezpečnost dlouhodobě zasazoval o zavření jaderné elektrárny Indian Point na řece Hudson, což se na konci dubna tohoto roku podařilo. Nechal se slyšet: „Po letech spolupráce s federálními, oblastními a lokálními agenturami a vládami jsme našli cestu k bezpečnému uzavření [jaderné elektrárny] Indian Point, čímž jsme ukončili hrozbu, kterou tato elektrárna představovala pro naši oblast, stát, zemi a celý svět. Je to vítězství pro zdraví a bezpečnost občanů New Yorku a představuje velký a agresívní krok směrem k našemu cíli, kterým je čisté energie.“

Výsledek uzavření této elektrárny se dostavil prakticky okamžitě: První měsíc po ukončení provozu stouply emise oxidu uhličitého v elektroenergetickém sektoru státu New York o 37 %, na jednotku vyrobené elektrické energie činilo zvýšení 46 %, protože výroba elektřiny byla nahrazena fosilními palivy, především zemním plynem. Opět tedy narazilo zbožné zelené přání a vznešené řeči na fyzikální a ekonomickou realitu, přičemž žádné velké demonstrace rozzuřených zelených aktivistů se v New Yorku proti tomuto vývoji nekonaly.

Podobně paradoxy máme koneckonců také v Evropě, kde Německo má stále o třetinu vyšší emise CO2 na hlavu než „jaderná“ Francie, a to hodlá do konce příštího roku uzavřít všechny zbývající atomové elektrárny a v silniční dopravě zvyšovat podíl elektromobilů. A protože tzv. obnovitelné zdroje jsou s výjimkou biomasy a částečně vodní energie velmi závislé na průběhu počasí, k radosti ruského prezidenta nezbývá Německu a koneckonců většině Evropy nic jiného, než kupovat a spalovat zemní plyn, jehož emise CO2 tvoří sice 50 % ve srovnání s uhlím, ale těžba a doprava plynu je spojená s jeho úniky, přičemž metan, jeho hlavní složka, je výrazně silnějším skleníkovým plynem než ten proklínaný oxid uhličitý.

To jsou paradoxy. Západní Evropa často a hlasitě odsuzuje Rusko, vyhlašuje různé sankce, ale na druhé straně leze do chomoutu surovinové závislosti na Rusku a Číně, která také není zrovna příkladem svobodné otevřené společnosti.

Dalším paradoxem je nepříliš zdůrazňovaná skutečnost, že zvyšující se koncentrace CO2 ozeleňují planetu (viz zde), takže tzv. zelená politika je vlastně bojem proti zelenější planetě.

To jsou paradoxy, pane Vaněk ...

Autor je meteorolog

Převzato z blogu se svolením autora