USA: Vlastní gól
Zpráva senátního výboru o praktikách CIA nepřináší nic nového. Nepříteli ale nahrává
Po pěti letech usilovné práce a padesáti milionech utracených dolarů je na světě zpráva senátního výboru pro zpravodajské služby o praktikách CIA. Respektive zpráva demokratické poloviny výboru, navíc primárně psaná asistenty tří nejlevicovějších senátorů. Dozvíme se v ní, že… Že vyšetřovatelé CIA nenechali zajaté členy al-Káidy vyspat, občas jim vrazili pár facek, drželi je v nepříjemných pozicích, nejméně na třech zadržených použili waterboarding a jednoho velitele al-Káidy chtěli zavřít do bedny se stonožkou, protože se bál hmyzu. Ale nakonec to neudělali. Dozvíme se v ní tedy to, co každý věděl už nejméně deset let. Tedy alespoň pokud čte noviny, sleduje televizi nebo se alespoň podíval na film Třicet minut do půlnoci o dopadení bin Ládina.
V bezpečí našich klidných životů to samozřejmě zní hrůzně. Sto hodin bez spánku, desítky hodin v nepříjemných pozicích ve studených místnostech. Ohlušování hlasitou metalovou hudbou, zavírání do stísněné bedny. Vyhrožování zastřelením či znásilněním příbuzných. Nic příjemného, ale zároveň jsou to věci, které na sobě běžně zkoušejí vojáci speciálních sil v rámci programu s půvabným názvem SERE (Survival, Evasion, Resistance, Escape – přežití, útěk, odpor a únik). Ostatně oněch ve zprávě popisovaných 12 vyšetřovacích taktik (mezi něž patří i škubnutí za límec) vymysleli pro CIA dva psychologové, John Jessen a James Mitchel, kteří učili americké vojáky v rámci SERE odolávat výslechům.
Přehmaty
To mimochodem ukazuje, v jaké situaci se CIA ocitla po 11. září, po šokujícím úderu al-Káidy na USA. Bylo to tvrdé vystřízlivění z 90. let, kdy se zdálo, že Spojené státy nemají nepřítele hodného toho jména. CIA pod Clintonem se zbavovala ostrých hochů předchozí éry, heslem dne byla opatrnost a spoléhání se na různé technické novinky. Když v roce 1998 konečně začali Američané brát existenci al-Káidy na vědomí, vzpomíná někdejší vysoký důstojník CIA Garry Bernsten na to, jak se podíval po místnosti, kde bylo přes třicet šéfů protiteroristického oddělení CIA. „Byli jsme tam jenom dva, kdo mluvíme nějakou blízkovýchodní řečí. Já persky a náš šéf arabsky.“ A do toho přišel úder na Afghánistán a stovky zajatců, které měl někdo vyslýchat. Chyběli tlumočníci, chyběli vyšetřovatelé. A tady se také stalo nejvíce přehmatů, včetně jediného úmrtí, kdy zatčený zemřel na podchlazení ve vězení, vedeném nezkušeným důstojníkem. To nejhorší, co se vám totiž může stát, je, že vás vyslýchá amatér. Profesionál nepoužívá více bolesti, než musí.
Jestli má v něčem zpráva pravdu, tak v tom, že CIA měla málo zkušeností v zadržování a vyslýchání zajatců. Takže se obracela i na psychology, jako byli Jessen a Mitchel, kteří toho věděli jen o málo víc (přesto za to jejich firma dostala za osm let 81 milionů dolarů). Jenže ve stejnou chvíli na CIA tlačil nejen Bílý dům, ale i Senát, aby rozdrtili al-Káidu a zajistili bezpečnost USA. Ti samí senátoři, kteří dnes kritizují CIA, požadovali v roce 2003 „extrémně agresivní“ přístup vůči zadrženému Chálidu šejku Mohamedovi, a ještě se ujišťovali, zda má CIA všechny potřebné pravomoci… Další útok na USA mohl být otázkou dnů a byly to právě informace od vyslýchaných, které umožnily řadě útoků předejít, umožnily rozkrýt a pochopit strukturu al-Káidy a dostat se nakonec i k bin Ládinovi. Možná by to šlo i jinak, ale to jednak nikdo neví a jednak by to chtělo čas. A ten Američané neměli. Pokud zpráva tvrdí opak, je to díky selektivnímu vybírání informací z šesti milionů stránek dokumentů CIA, aniž by se její autoři obtěžovali se sejít s byť jen jedním jediným současným či minulým zaměstnancem CIA.
Jak nakládat se zlými hochy
Jenže dokud tu zlí hoši jsou, je nutno s nimi nějak nakládat. Jenže co s teroristou z Egypta, zadrženým v Afghánistánu či Pákistánu? Soudit v USA se stejnými právy jako každého amerického občana? Kde by s využitím dobrých právníků celý proces protahoval na roky? Vrátit ho do Egypta, kde by mu hrozilo nejen mučení, ale smrt? Tak to dělal Clinton a je z obliga… Obama podezřelé teroristy rovnou zabíjí masivními útoky bezpilotních letounů, při kterých mimochodem umírají nevinní civilisté. Každá metoda má svá pro i proti, ale ať si demokraté nehrají na to, že v téhle debatě vystupují z pozice morální převahy.
Končící šéfka výboru pro zpravodajské služby Dianne Feinsteinová ještě v roce 2006 tvrdila, že pokud by se podobné informace dostaly na veřejnost, bylo by to „katastrofálně škodlivé jak na domácí, tak na zahraniční scéně“. Měla pravdu. Svým činem nyní podlomila morálku CIA, dala islamistům do ruky novou propagandistickou zbraň a předem omezila spolupráci CIA se spřátelenými službami, které se oprávněně bojí, že u Američanů se prostě nic neutají. Jen proto, že si chtěla před odchodem z funkce postavit pomník zveřejněním něčeho, co vlastně není nic nového. Něčeho, co je sice fuj, ale co „má zůstat v rodině“.
LN, 12.12.2014
