Zpráva zvláštního vyšetřovatele Johna Durhama, původně věnovaná podezřelému jednání volebního štábu Hillary Clintonové během voleb v roce 2016 a po nich, způsobila v americkém tisku opravdový poprask.

Vcelku jasně z ní vyplývá, že naprostou většinu skandálních odhalení obsažených ve složce, kterou na objednávku Demokratické strany vyprodukoval bývalý britský agent Christopher Steel, tvořily nejenom neškodné smyšlenky, ale že to byl cílený vhoz ruské rozvědky.

Využila informačního kanálu, který jí nabídl štáb Clintonové, a udělala to dovedně, pomocí dlouhého řetězce nastrčených figurek, aby kompro vypadalo věrohodně. Připomenu pro zapomnětlivé, že světový tisk, který sám sebe neprávem označuje za seriózní, ještě několik let poté vytěžoval kremelský zdroj převlečený za novinářskou investigaci a krmil své konzumenty bajkami pohádkářů z FSB. Dva americké deníky, The Washington Post a The New York Times, dostaly dokonce Pulitzerovu cenu za statečné a neohrožené přetiskování ruských lží – fakticky za matení svých čtenářů. Nyní se ten první jmenovaný deník tak trochu kaje, zatímco ten druhý se o trapasu raději vůbec nezmiňuje.

Méně uvědomělá média jako The Wall Street Journal se spíše přou o to, jestli dezinformační kampaň za účasti ruské rozvědky byla přímo objednána lidmi z okolí demokratické prezidentské kandidátky, anebo je to důsledek toho, že Rusko mělo a stále má důvěrné informace schopné silně poškodit nejednu služební kariéru ve Washingtonu.

Tento názor vehementně prosazuje vedoucí komentátor deníku, Holman Jenkins, v článku Durham vplul do hlubokých vod, s podtitulkem Jak moc jednání ředitele FBI Jamese Comeyho v roce 2016 bylo ovlivněno ruskou dezinformací? Hned první věta článku nutí k zamýšlení. „Ach jo,“ zahajuje autor povzdechem. „Vskutku potřebujeme návrat Donalda Trumpa, aby vrátil smysl a řád do americko-ruských vztahů?“ Věta je tázací, i když další čtení nás přesvědčuje, že otázka je čistě rétorická. „Od okamžiku setkaní Vladimira Putina s Joem Bidenem, který měl zastupovat zájmy amerického lidu, útočné jednání Ruska jen nabralo na síle. Kreml vydírá naše evropské přátele pomocí energetických dodávek, ohrožuje Ukrajinu novou invazí, ponouká Bělorusko k porušování mezinárodních konvencí o letecké dopravě, jen aby mohlo dopadnout a unést disidenta, a nyní prostřednictvím Běloruska drží v šachu Evropu hrozbou přeshraniční války v důsledku migrační krize.“

Autor je přesvědčen, že Putin si může tak drze pohrávat s Washingtonem jen proto, že má na příslušníky amerického establishmentu kompromitující materiály, jejichž případné zveřejnění je může vážně poškodit. Zatímco za prezidenta Trumpa se reálné vztahy mezi Moskvou a Washingtonem vůbec nezlepšily, nynější osádka Bílého domu včetně Bidena našlapuje kolem Putina po špičkách, uvažuje Jenkins, a jak jinak se to dá vysvětlit, když ne existencí kompromitujících materiálů na členy Bidenovy vlády? Ne nadarmo posílá Biden na tajná jednání do Moskvy hned jednoho, hned druhého bezpečáka. Autor dospívá k názoru, že Rusové musí na prezidentovo okolí vědět něco hodně nepěkného.

Jsou to samozřejmě pouhé novinářské dohady. Pokud o něčem vůbec svědčí, pak o tom, že politické povětří v Americe se začíná povážlivě měnit.

Autor je publicista

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus