Levicová média se snažila hnutí Occupy Wall Street (OWS) prezentovat jako levicový protipól pravicového hnutí Tea Party. To je podivné a neadekvátní minimálně ze dvou důvodů.

Když existovala Tea Party, ale OWS ještě nikoli, levice tvrdila, že Tea Party jsou nezodpovědní, nebezpeční extremisté. Pokud by to byla pravda, pak přirovnávat OWS k Tea Party by nebylo komplimentem, ale obžalobou a nadávkou.

Samozřejmě, levice viděla a věděla, jak je vliv Tea Party na pravici a v Republikánské straně mocný a efektivní. Proto přirovnala OWS k Tea Party – aby byla jakože silným, efektivním hnutím na levici, v Demokratické straně, které tak vyvažuje vliv Tea Party na pravici, tím jej neutralizuje. Žádoucím, kýženým výsledkem je pak zlatý "střed", jenž představují president Obama a jeho politika...

Tady je však evidentně přání otcem myšlenky. OWS ani zdaleka nedosahuje a nedosáhne síly a vlivu Tea Party – vždyť ani nemůže. Není totiž ostře zacílené, nemá jasný politický cíl.

Tea Party usiluje o snižování státního dluhu, snižování státních výdajů a je proti zvýšení daní. To je jasný, koherentní program, s kterým jeden může i nemusí souhlasit, ale není pochyb o tom, že je jasný a srozumitelný. Ať už rozumný či nerozumný, ale koherentní.

Co ale chce OSW? Je proti kapitalismu. Co to znamená konkrétně? Proti čemu konkrétně je? Je pro socialismus. Co to znamená? Co to je? Je za vyšší daně pro bohaté. Ano, toto je první uchopitelná myšlenka. Zdanit bohaté progresivně – kolik to ale přinese peněz do státního rozpočtu? Dost či málo? A co pak ti bohatí udělají – neinvestují potom náhodou veškeré své bohatství jinde, v zahraničí, kde je příznivější míra zdanění? A co nápad odpustit – tj. zrušit – všechny dluhy? To je už vskutku na klinickou diagnózu: pokud myšlen vážně, pak by znamenal politickou krádež, okradení všech věřitelů státní mocí, a navíc garancí toho, že do budoucna nikdy nikdo v zemi už nikomu nic nepůjčí.

Dalším problémem je nutná vnitřní logická i politická kontradikce uvnitř OWS, kterou lze vyjádřit pojmem "anarchisté za rozsáhlý stát". Aktivisté OWS se tváří jako rebelové, revolucionáři, kteří jsou proti systému, proti establishmentu, proti současnému politickému a ekonomickému pořádku, tedy jako ti, kteří chtějí demontovat a odstraňovat, ale zároveň jsou za mnohem rozsáhlejší stát a hlavně chtějí více peněz od státu pro sebe. Natahují ruku a říkají: "Státe, dej, státe, plať!" Tedy jsou vlastně za to, co je dnes, ale v mnohem větší míře! Jsou proti tomu, co je dnes, a současně pro to, co je dnes, ale v mnohem větší míře!

Lze obdivovat konzistenci anarchistů i konzistenci etatistů (aniž by člověk souhlasil s jedněmi či druhými či oběma), ale jen ztěží lze mít obdiv k "etatistickým anarchistům" či "anarchistickým etatistům". A lze rovněž pochybovat o jejich politické efektivitě.

Toto jsou ty hlavní dva politické problémy OWS – a s OWS -; samozřejmě, bylo by lze zmínit i otázku esteticko-hygienickou: zatímco Tea Party jsou spořádaní daňoví poplatníci, kteří jen chtějí, aby jim stát bral méně z jejich, a na svých shromážděních (veřejných demonstracích a manifestacích, žádných "okupacích"), po sobě řádně uklidí, OWS... ehm, no, nechme toho.

A pak, zajisté, mnozí z "okupujících" jsou radikální levicoví idealisté, ale zjistilo se, že OWS přitáhlo i neúměrné množství podivínů a bláznů. Taky nemalé množství antisemitů. (Ne všichni v OSW jsou antisemité, antisemitů je v OWS snad menšina, ale nezanedbatelná menšina. Není to až tak překvapivé: nenávist k židovským bankéřům je to, co spojuje neonacisty s radikální socialistickou, komunistickou či marxistickou levicí: jedni nenávidí židovské bankéře, druzí židovské bankéře, ale dohromady a shodně židovské bankéře – to je ten jejich "kompromis" a styčná plocha.)

Samozřejmě, když člověk kritizuje hnutí Occupy Wall Street, neznamená to, že nutně hájí Wall Street či souhlasí se vším či se všemi na něm. Na Wall Street lze právem kritizovat mnohé, stejně jako na současné podobě "kapitalismu". Ale ne každá kritika je stejně správná a míří k cíli.

Zajisté lze po právu kritizovat a odsuzovat hrabivost a morální hazard mnohých na Wall Street – ale socialismus pak není léčbou neduhů kapitalismu, jen jejich přesunem z trhu na stát – a pak vytvořením neduhů dalších a větších. Hrabivost je totiž vlastností a selháním člověka, jednotlivce; tedy přechod od kapitalismu k socialismu přesune hrabivost z trhu na státní úředníky, kde morální hazard a neodpovědnost budou ještě větší, neb vždy vše zaplatí "oslíček otřes se!" – daňový poplatník.

A zajisté lze kritizovat ty, kdo morální hazard umožnili a státními zárukami a pobídkami, garantovanými hypotéčními půjčkami, a následně i dotacemi a "bail-outy" i povzbudili a přiživili – tedy stát, státní úředníky, exekutivu i legislativu.

Kdyby OWS demonstrovali proti těmto neduhům Wall Street, pak by museli demonstrovat před budovami Fanny Mae a Freddy Mac, před Kongresem a Bílým domem.

Pak by ale byli od nerozeznání od Tea Party, neboť Tea Party dělá právě to.

Publikováno v měsíčníku Konzervativní listy, prosinec 2011

Autor je ředitel Občanského institutu