Nyní je zřejmé, že smlouva Nový START o jaderném odzbrojování, podepsaná prezidenty Medveděvem a Obamou letos v dubnu v Praze, bude mít velké problémy v americkém Senátu při schvalování, bude-li vůbec schválena.

Někteří republikáni ji nechtějí schválit proto, aby demokratický prezident neměl politické body a úspěch v zahraniční politice. To je špatně. Ale někteří demokraté zase chtějí, aby smlouva byla schválena co nejrychleji, téměř hned, aby jejich prezident ony "body" a úspěch, jímž by se mohl vykázat, měl. To je taky špatně. Smlouva má být posuzována meritorně: zda bezpečnost Spojených států a spojenců zvýší, či nikoli.

Nejméně problematickou částí smlouvy je její jádro: snížení strategických jaderných arzenálů USA a Ruska z 2000 až 2200 hlavic na 1550 hlavic. To ničemu neuškodí, bezpečnost nijak nesníží (ale ani dramaticky nezvýší), je to však oboustranně výhodné, neboť je to levnější. Rovněž přínosem je zavedení systému vzájemných kontrol mezi oběma zeměmi, který nyní po vypršení platnosti smlouvy předchozí neexistuje.

Slabinou smlouvy je skutečnost, že navržený systém vzájemných kontrol je relativně bezzubý (i když lepší než žádný). Dále skutečnost, že smlouva se týká jen strategických jaderných zbraní, nikoli taktických, kterých má Rusko v Evropě přehrst (i když žádná smlouva se nemůže týkat všeho). Závažnější však je, že smlouva zakazuje Američanům namontovat v případě nouze, např. válečného konfliktu s třetí zemí, na nosiče jaderných zbraní - poté, co z nich budou odstraněny jaderné hlavice - zbraně konvenční. Či ještě hůře, znemožňuje - a to i v případě vrcholné nouze, kdyby bylo zapotřebí protiraketovou obranu vybudovat v řádů měsíců, nikoli roků, jak se s tím počítá dnes - použít ony nosiče pro účely protiraketové obrany. A konečně, v preambuli smlouvy, která podle Obamovy vlády není závažná, ale které Rusové závažnost přisuzují, je dohoda o plánované redukci jaderných zbraní spojována s protiraketovou obranou, čímž si Rusko pro sebe činí nárok nesouhlasit s protiraketovou obranou Západu, má-li tato smlouva platit.

Některé evropské země vyzvaly Senát USA, aby smlouvu co nejrychleji ratifikoval. Na to mají právo, ale zároveň tím prokazují neznalost toho, jak americký Senát funguje.

Senát USA je deliberativní těleso a smlouvy má posuzovat důkladně, nikoli rychle schválit či odmítnout. Důraz je na "posuzovat". Mezinárodní smlouva tohoto typu je závažný dokument, proto podle americké ústavy, aby vešla v platnost, musí být schválena dvěma třetinami senátorů (což je vyšší kvorum než v ČR). Senát USA má pravomoc mezinárodní smlouvy nejen schvalovat, ale i radit prezidentovi, co má být jejich obsahem (ústavní klauzule "Advise and Consent"). Existují precedenty, kdy Senát doporučil části podepsaných smluv vypustit - s tím, že schválil jen jiné části, které tak vstoupily v platnost. Ať už to bude tak či onak, důraz v americkém Senátu je a má být na deliberaci - zvažování, rozvažování - toho, co je nejvhodnější.

Nátlakové akce ze zahraničí na rychlé schválení smlouvy ničeho nedosáhnou. Rusko si činí nárok nesouhlasit s protiraketovou obranou Západu, má-li tato smlouva platit.

Článek byl publikován 25. listopadu v Hospodářských novinách

Převzato ze stránek Občanského institutu, jehož je autor ředitelem