Hlavní mezinárodní intrikou týdne je nepochybně nestandardní žádost Bilého domu, aby Moskva nezveřejňovala obsah písemné odpovědi Washingtonu na ruské bezpečnostní požadavky, které ve světovém tisku už nikdo neoznačuje jinak než Putinovo ultimátum. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken po posledním setkání se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem přislíbil, že zevrubné odpovědi na sporné otázky budou písemně předloženy Rusům zkraje týdne.

Zásadní požadavky Moskvy ohledně nerozšiřování NATO na východ, zaručeného nepřijetí Ukrajiny a Gruzie do Aliance a stažení vojenské sily z bezprostředního sousedství Ruska již byly veřejně a bez okolků odmítnuty Spojenými státy během jednání v Ženevě a po nich.

Takže jakýkoli ústup z této pozice je prakticky nemyslitelný – znamenal by takovou ztrátu důvěryhodnosti Bidenovy administrativy, kterou by nebylo možné nějak napravit nebo zamluvit. Nezbývá než očekávat, že tento zásadní postoj v písemné odpovědi bude zopakován, možná trochu dodatečně argumentačně rozveden nebo doprovozen vstřícnými požadavky.

Tím méně srozumitelná je prosba o zachování obsahu americké odpovědi v režimu „tajné“, o níž informoval deník The Washington Post s odvoláním na vysoký diplomatický zdroj na ministerstvu zahraničí. Pozice Bílého domu má být tajná před kým? Před spojeneckými vládami jiných členů NATO? Nebo snad před evropskou veřejností?

Vzhledem k okolnostem se toto tajnůstkářství jeví, jemně řečeno, jako málo pochopitelné. Je pravda, že v prvních fázích komplikovaného vyjednávání diplomatický úzus velí zachovávat jistou míru utajování ohledně obsahových jednotlivostí co do povahy rozporů nebo shody mezi stranami.

Jenže v tomto případě obvyklý úzus neplatí – svou pozici v celé její příkrosti a se všemi podružnostmi dala Moskva najevo hned v prvopočátcích mnohostranných jednání v Ženevě a Bruselu – dokonce, řekl bych, s předstihem.

Putinovo ultimátum celý proces fakticky spustilo, bez něj by vůbec nebylo. Mám za to, že Rusko nevystoupilo s takovou razancí zbůhdarma, svou přiznanou útočností chtělo zaskočit a snad i zaskočilo Západ, chtělo ho přimět k tomu, aby přiznal barvu. Jaký smysl má tedy utajování americké odpovědi na pozadí oné okaté otevřenosti Kremlu?

Přesvědčí evropskou veřejnost, že americká vláda stále ještě hraje s otevřenými kartami a v zájmu všech spojenců? Uklidní obyvatelstvo Ukrajiny, které bylo až doteď neustále přesvědčováno, že tentokrát se nebude rozhodovat, jak se říká, „o nás bez nás“?

Tajné protokoly a přílohy ke smlouvám se zpravidla nevyplácí. Svou výzvou a jejím hulvátským provedením chtělo Rusko dodatečně rozklížit beztak rozklíženou jednotu Západu.

NATO dnes neprožívá své nejlepší časy. Kvůli ochablému a nekonciznímu americkému vedení, neschopnému formulovat jakoukoli společnou strategii, neřkuli již vojenskou doktrínu, někteří spojenci se snaží v Alianci razit vlastní cesty, často navzájem nekompatibilní. Francie nevěří v účinnost hospodářských sankcí, postmerkelovské Německo nepokládá za rozumné poskytovat Ukrajině masívní vojenskou pomoc.

Rozpory jsou tak hluboké, že britské letouny dopravující na Ukrajinu zbraně a munici musí území Německa oblétat stranou, aby nenarušily jeho výsostní vzdušný prostor.

Za těchto podmínek vzbuzovat dojem exkluzivních americko-ruských jednání jakoby uzavřených pro nepovolané evropské vlády neznamená nic menšího než vrážení nového klínu do beztak již rozklíženého atlantického souručenství. V lepším případě je to hloupost.

Autor je publicista

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus