Prezident USA si podobně jako jeho předchůdce život komplikuje sám. Chová se jako dítě

Nejhorším nepřítelem prezidenta Nixona byl prezident Nixon. Aféru Watergate mohl ustát; on o ilegálních činech svých podřízených předem nevěděl, a kdyby je okamžitě propustil a nesnažil se vše ututlat, nemusel rezignovat.

Jenomže Nixon byl paranoický, myslel si, že jeho nepřátelé po něm jdou. Ale jak vtipně (a pravdivě) říká Woody Allen, když jste paranoičtí, ještě to neznamená, že po vás nejdou. A vskutku, po Nixonovi šli, chtěli ho dostat. Nakonec jim k tomu pomohl sám víc než kdokoli jiný.

Nyní v USA začínají srovnávat Donalda Trumpa s Richardem Nixonem, včetně prognóz jejich stejného osudu: rezignace či impeachmentu. Dokonce byla už vznesena i otázka 25. dodatku ústavy, podle kterého pokud viceprezident a nadpoloviční většina ministrů dojdou k závěru, že prezident není způsobilý vykonávat svou funkci, bude jeho funkci vykonávat viceprezident. Tato procedura je mnohem jednodušší než impeachment.

Absence sebedisciplíny

Tyto úvahy jsou však předčasné. Nelze (zatím) očekávat takovou neloajalitu republikánů vůči svému prezidentovi; natož viceprezidenta Pence, který je jedním z nejhodnějších lidí v Americe.

Navíc není vůbec zřejmé, že by Trump spáchal nějaký zločin či prohřešek, za který by měl být odvolán. To, že jedná neobratně i nešikovně a mluví či tweetuje příliš mnoho, a to i o věcech, o nichž by měl mlčet, je jiná věc. Na odvolání to však není.

Přesto mezi Nixonem a Trumpem existují paralely. Nixon byl zvolen coby mluvčí „tiché většiny“, která nedemonstruje, nedělá rámus v ulicích, nebere drogy, nýbrž pracuje, platí daně a vychovává děti.

Trump byl zvolen „zapomenutými Američany“, kteří obývají rozsáhlé prostory mezi východním a západním pobřežím, nejsou tak viditelní jako obyvatelé velkoměst, nepovažují se za příslušníky různých menšin, nýbrž za prosté Američany, nedemonstrují, nedělají rámus v ulicích, nýbrž pracují a vychovávají děti. Radikálními studenty či profesionálními aktivisty věru nejsou. Ani hysterickými zpěvačkami či herečkami z Hollywoodu.

Ale stejně jako v případě Nixona největším nepřítelem Donalda Trumpa je Donald Trump. Jeho absence sebedisciplíny při jednání, mluvení a tweetování.

Odvolá ředitele FBI Comeyho, aniž by mu to řekl osobně. Má na to coby prezident právo, ale je to nezdvořilé a zbrklé. Den poté, když v Oválné pracovně přijme ruského ministra zahraničí Lavrova a velvyslance Kisljaka, si pustí hubu na špacír a Comeyho pomluví coby „blázna, skutečného šílence“. Samozřejmě následuje únik informace do médií.

Komunikační strategie Bílého domu? Odvolání Comeyho nemělo nic společného s vyšetřováním možných styků Trumpovy kampaně s Rusy. V tomto smyslu učiní prohlášení i viceprezident Pence. Den nato? Trump v interview pro televizi řekne, že to mělo souvislost právě s tímto vyšetřováním – a ze svého loajálního viceprezidenta učiní lháře.

Mnohem závažnější byl další únik informací do médií o Trumpově extempore během setkání s Lavrovem a Kisljakem. Trump si nemohl pomoct a začal se chvástat, že má od jedné spřátelené tajné služby na Blízkém východě (izraelské) informaci od jejího člověka uvnitř Islámského státu v Sýrii ve městě Rakka o chystaných atentátech, proto to nařízení, aby cestující na letech do USA neměli na palubě notebooky.

Tím mohl nepřímo prozradit identitu toho člověka a pomoct Rusům likvidovat izraelské agenty i uvnitř tábora prezidenta Asada. A co víc, ohrozit sdílení informací ze strany jiných zemí. Izraelci pochopitelně zuří; ale to samé platí i pro evropské spojence USA, především Velkou Británií, neboť i mezi nimi je nadstandardní sdílení informací. Říkají si: my to řekneme Američanům a pak to Trump vykecá?

Opět je nutno zdůraznit, že Trump tím prozrazením neporušil americké zákony; on jako vrchní velitel může říci utajované informace, komu chce. Kdyby to však řekl někdo jiný, dostane deset let vězení.

Jak se státník chovat nemá

Problémem s Trumpem není to, že by provedl něco nezákonného, nýbrž to, že se chová jako dítě. Říká, co ho momentálně napadne. Takto se státník chovat nemá.

Republikáni proti Trumpovi nyní nic nepodniknou, protože i když je neoblíbený u většiny voličů, je stále oblíbený u svých voličů. Ti by kroky proti Trumpovi považovali za zradu, což by bylo pro republikány sebevražedné. Ale velkým indikátorem budou volby do Kongresu v listopadu 2018; pokud je republikáni kvůli Trumpovi prohrají, nasnadě bude jejich rebelie proti němu. A demokraté ze stejného, leč opačného důvodu chtějí, aby byla republikánská vláda vnímána coby skandalózní; v tomto jim Trump zatím nahrává.

Má tedy rok na to, aby se dal do pořádku a svým výrokům vtiskl nějakou disciplínu. V opačném případě se začne velice podrobně studovat 25. dodatek ústavy, jemuž je 50 let (přijat byl v roce 1967) a doposud nebyl aktivován. Nezpůsobilost prezidenta vykonávat úřad může být nejen fyzická, ale i psychická, psychologická.

LN, 23.5.2017

Autor je ředitel Občanského institutu