Přežije Západ naši generaci? To bylo tématem besedy s Ladislavem Jaklem v dubnu 2019 v Hluboké nad Vltavou, o níž jsem psal např. zde. Dovolím si připomenout několik zajímavých myšlenek ze závěru této besedy.

Nesvoboda k nám nespadla z mraků. Ani v dobách nejkrutějších režimů. Kolektivistické anomálie si vždy lidé objednali sami. Věřili, že je důležitější jakési dobro než svoboda. Proto je naděje na svobodnější časy velmi malá.
Ale má smysl fungovat, existovat, hájit, co je asi správné. I když se to zrovna nedaří na politické scéně. Můžeme se snažit některé procesy zpomalit. Neopájet se blahobytem jako Římané na vrcholu své slávy.
Vyhlídky dobré nejsou, nejsou samozřejmé. Větší naděje než v politice ale aktuálně je, aby se lidé vrátili k sobě, jako za „bolševika“, aby pěstovali vztahy mezi sebou a ten prostor si nenechali ukrást.

Uplynul více než rok a situace se rapidně změnila k horšímu. Ano, situace Západu vůbec není dobrá a někteří autoři píší dokonce o tom, že euroatlantická civilizace páchá sebevraždu. Až čas ukáže, jak daleko byli od pravdy, ale to už bude na případnou záchranu pozdě.

Při pozornějším sledování současného dění se zdá, že se značná část lidstva úplně zbláznila.

„Blbne se na kvadrát“ především v Americe, ale Evropa se opičí celkem obstojně, někdy dokonce i vede. A tak můžeme sledovat pokračující MeToo, uhlíkové šílenství, Black lives matter, přepisování dějin spolu se záměnou vítězů a poražených, viníků a obětí, ničení pomníků a soch, sebeponižování a sebemrskačství, překrucování pojmů nebo naopak záměrné neinformování většinovými a kdysi mnohdy prestižními sdělovacími prostředky, kde si navíc redaktoři pletou psaní malých a velkých písmen (ale uznávám, že i v češtině je to občas problém), universitní čistky, …. A do toho všeho covid-19 se všemi zmatky.

Rozpoznat a analyzovat příčiny tohoto sebezničujícího jednání není právě jednoduché, najít na ně lék ještě složitější, pokud ne nemožné. Pokusila se o to řada autorů (např. Benjamin Kuras zde, Ladislav Jakl zde, Zdeněk Zbořil zde, Jaroslav Bašta zde, Rudolf Mládek zde, Jiří Weigl zde, Petr Hampl zde a zde a jistě i mnozí další, abych na nikoho nezapomněl.

Od věci také nebude seznámit se s projevem prezidenta republiky Miloše Zemana při recepci u příležitosti státního svátku Spojených států amerických, v jehož závěru Miloš Zeman říká, že slogan Black lives matter je rasistický, protože záleží na všech životech.

Jedna věc je ale zřejmá. USA zmítané studenou a místy už i pořádně horkou občanskou válkou směřují k jakémusi podivnému socialismu, jehož podobu lze jen těžko odhadnout. Ale jak už dnes vidíme z anarchie a násilí v některých amerických městech, „socialismus s lidskou tváří“ to určitě nebude. I kdyby byl budoucí prezident třeba stokrát „demokrat“.

Říká se, že nikdo není nenahraditelný, a většinou je to pravda. Přesto bychom při troše úsilí asi našli v dějinách události, jež by se bez té jedné konkrétní osoby možná udály úplně jinak, než jak se udály. A zdá se, že americký prezident Donald Trump je i přes všechna sporná rozhodnutí a nešťastné výroky právě tou osobou, která je schopná pokusit se zastavit reálnou hrozbu prosazení se levicového progresivismu v celé americké společnosti. Nemusíme mít současného amerického prezidenta v oblibě, může se nám zdát namyšlený a arogantní. Ale měli bychom být pragmatičtí a věřit, že podzimní prezidentské volby dopadnou i pro nás dobře.

Protože Amerika je pro náš svět nenahraditelná. Padne-li ona, padneme všichni.

A socialismus už jsme tady jednou měli!

Tak tedy:

Drž se, Ameriko!