Proč má smysl hájit i zcela obklíčené město

Některé události se zapsaly natolik, že se připomínají i po 2500 letech. Třeba bitva u Thermopyl. Pro Řeky napadené Peršany byla předem prohraná, přesto udělali vše pro svoji čest. Když je perský lídr Xerxes vyzval, aby se vzdali a odevzdali zbraně, spartský král Leonidas odpověděl: „Pojď si pro ně!“

Byť to jako paralela s dneškem působí přepjatě, na Ukrajině má něco do sebe. Přístav Mariupol, poslední překážka, aby se Moskvou ovládané území propojilo až na Krym, padne dříve či později. Je zcela obklíčen ruskou přesilou, bombardován letadly i děly a odhady jeho pádu se pohybují od pár dnů po pár týdnů. Přesto jeho obránci nevyslyšeli ruskou výzvu, aby složili zbraně, kapitulovali a tak si zachránili životy. Ostatně o šanci zachránit si životy vědí po dvou měsících války své.

I proto se 2500 let stará paralela objevuje i na českých webových fórech: „Bitva u Thermopyl. Jsou to Sparťané naší doby. Sláva Ukrajině!“ I proto, že na úspěch obránců Mariupolu by nevsadil asi nikdo. Schází jim nezbytný počet vojáků, zbraně, munice, potraviny i pitná voda. Ale názory na smysl heroické obrany se rozcházejí i u zdejších odpůrců Putinova Ruska a fanoušků napadené země.

Jedni namítají, že i hrdinská smrt může být zbytečná, nepohne-li situací na bojišti. Jiní si hrdinského postoje váží, ale nečekají od něho víc než pomník jako u Thermopyl s epitafem: „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ (John Ruskin o něm řekl, že je to nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil.)

Ještě jiní se opírají o životní zkušenost: „Mariupol je ztracen. Od počítače se hezky válčí, ale každý voják je něčí syn nebo otec. Představte si tam svoje děti. Nikdo jim nepomůže, jsou ztraceni. Postaví jim pomníky a po nějaké době přijdou zmetci a pomníky za mrtvé vojáky nechají zbourat.“ (Novinky.cz)

K čemu jsou takové úvahy dobré? Třeba k tomuto. Dříve či později se válka dostane do fáze, kdy převáží argumenty pro jednání i cestu k nějaké dohodě. Je dost pravděpodobné, že svět (i západní svět) bude v té době válkou unaven natolik, že vše, co ji prodlužuje, bude pokládat za neblahou překážku míru. Tedy i trvající ukrajinský odpor. Tedy i samotný fakt, že napadený stát se agresorovi brání.

Náznaky tohoto způsobu uvažování již pronesla Marine Le Penová, kandidující na prezidentku Francie, když řekla, že po válce by se NATO mělo sblížit s Ruskem. Či Václav Klaus, když napsal pro MF DNES článek Proč nikdo neorganizuje vážná jednání o míru na Ukrajině? Aby nevznikla mýlka, takové úvahy mají logiku. Ale když je někdo vytasí, měl by i říci, jaké jsou jejich předpoklady. Může se Západ opět sblížit s Ruskem, aniž by Moskva prošla sebereflexí vlastní politiky? Mohou se jen tak smazat tisíce mrtvých a bilionové škody v napadené zemi? Toto se musí – jak říkává Václav Klaus – vytknout před závorku.

Zde je i smysl heroické obrany Mariupolu. I když nakonec padne, zůstane nejvýraznějším dokladem toho, že Ukrajina se odhodlaně brání. A že ruský argument o nepřípustnosti obrany napadeného připomíná scénky z gangsterských filmů: „Nebraň se, bude to ještě horší.“

LN, 19.4.2022