Foto: President Of Ukraine from Україна, PDM-owner, via Wikimedia Commons
Volodymyr Zelenskyj rozdává vyznamenání na východě Ukrajiny.

Washington Post přinesl dosud nejkomplexnější zhodnocení ukrajinské protiofenzívy. Co komplikovalo přípravy a proč protiofenzíva nakonec nedosáhla ani svých minimálních cílů?

Hlavní poznatky:

● Ukrajinští, američtí a britští vojenští důstojníci uspořádali osm velkých válečných simulací, aby vytvořili plán kampaně. Washington však špatně odhadl, do jaké míry lze ukrajinské síly v krátké době přeměnit na bojovou sílu západního typu, aniž by Kyjev získal západní letectvo.

● Američtí a ukrajinští představitelé se občas ostře rozcházeli v názorech na strategii, taktiku a načasování. Pentagon chtěl, aby útok začal v polovině dubna a zabránil tak Rusku v posilování jeho linií. Ukrajinci váhali a trvali na tom, že bez dalších zbraní a výcviku nejsou připraveni.

● Američtí vojenští představitelé byli přesvědčeni, že velký mechanizovaný frontální útok na ruské linie je proveditelný s jednotkami a zbraněmi, které Ukrajina v době zahájení protiofenzívy má. Jejich simulace dospěly k závěru, že kyjevské síly by v nejlepším případě mohly dosáhnout Azovského moře a odříznout ruské jednotky na jihu během 60 až 90 dní.

● Spojené státy prosazovaly soustředěný útok podél jižní osy, ale ukrajinské vedení se domnívalo, že jeho síly musí zaútočit na třech různých místech podél 600 km dlouhé fronty, na jihu směrem k Melitopolu i Berďansku u Azovského moře a na východě k obklíčenému městu Bachmut.

● Americké tajné služby měly na ofenzívu mnohem negativnější názor než americká armáda a odhadovaly, že vzhledem k silné a mnohovrstevnaté obraně, kterou Rusko vybudovalo, je šance na úspěch jen 50 na 50. Ministerstvo obrany USA to považovalo za jejich alibismus.

● Mnozí na Ukrajině i na Západě podceňovali schopnost Ruska zotavit se z dosavadních neúspěchů na bojišti a využít jeho stálých předností: lidské síly, min a ochoty vojáků obětovat životy v takovém měřítku, s jakým může počítat jen málo jiných zemí.

● Jak se blížilo zahájení ofenzívy, ukrajinští vojenští představitelé se obávali, že utrpí katastrofální ztráty – zatímco američtí představitelé se domnívali, že bez rozhodného útoku budou ztráty vyšší.

● USA Ukrajinu tlačili do ofenzívy co nejdřív, nejlépe už v dubnu. Ukrajinci otáleli, argumentovali, že nemají dost zbraní, že spousta techniky, kterou dostali, je porouchaná. Američané jim ale tvrdili, že to pouze neumějí udržovat. Mezi Američany převládá názor, že dodali, co bylo potřeba.

● Američané se domnívali, že udržování Bachmutu je nesmyslné, stojí Ukrajinu obrovské množství lidí i dělostřelecké munice. Tekly jim nervy, že Ukrajinci neustále odkládají spuštění protiofenzívy, zatímco ruské obranné linie se zahušťují každým dnem. A Ukrajina krvácí u Bachmutu proti kriminálníkům. Ukrajinci tvrdili, že tam vážou ruské síly, které by útočily jinde.

● Ruská armáda se od počátku války velmi zlepšila a na výborné úrovni dnes zvládá řadu oblastí, počínaje elektronickým bojem až po protivzdušnou obranu. Surovikinova linie je velmi důmyslná a funknční, vojáci se naučili ji dobře využívat i opravovat ty její části, které jsou poničeny.

● Sedmdesát procent vojáků jedné z brigád v čele protiofenzívy, vybavené nejnovějšími západními zbraněmi, nemělo žádné bojové zkušenosti.

● Neúspěchy Ukrajiny na bojišti dále prohlubovaly konflikt se Spojenými státy ohledně toho, jak prorazit ruskou obranu.

● Velitel amerických sil v Evropě se nejdřív nemohl několik týdnů spojit s Valerijem Zalužným v důsledku napětí, které vyvolávaly americké pokusy zasahovat do dění na bojišti.

● Obě strany se navzájem obviňovaly z chyb nebo špatných propočtů. Američtí vojenští představitelé dospěli k závěru, že Ukrajina selhala v základní vojenské taktice, včetně využití průzkumu k posouzení hustoty minových polí. Ukrajinští představitelé oponovali, že Američané vůbec nepochopili, jak útočné drony a další technologie změnily bojiště.

● Celkově Ukrajina získala zpět jen asi 200 čtverečních kilometrů území, a to za cenu tisíců mrtvých a zraněných a miliardové vojenské pomoci Západu.

Optimistické začátky, pesimistické konce
Rok začal vrcholným odhodláním Západu, ukrajinské vojenské síly si velmi věřily a prezident Volodymyr Zelenskyj předpovídal rozhodující vítězství. Nyní panuje nejistota na všech frontách. Morálka na Ukrajině slábne. Mezinárodní pozornost se přesunula na Blízký východ. Dokonce i mezi příznivci Ukrajiny roste politická neochota přispívat více na nejistou věc. Téměř na všech místech fronty se očekávání a výsledky rozcházejí.

„Chtěli jsme rychlejší výsledky,“ řekl Zelenskyj minulý týden v rozhovoru pro agenturu Associated Press. „Z tohoto pohledu jsme bohužel nedosáhli požadovaných výsledků. A to je fakt.“

Všechny tyto faktory dohromady činí vítězství Ukrajiny mnohem méně pravděpodobným než další roky války a ničení země.

Bezvýsledné a skličující první měsíce kampaně kladou západním podporovatelům Kyjeva střízlivé otázky ohledně budoucnosti, protože Zelenskyj slibuje bojovat, dokud Ukrajina neobnoví hranice stanovené při získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991.

„To si vyžádá roky bojů a spoustu krve,“ říká jeden britský bezpečnostní činitel, „pokud to vůbec bude možné. Je na to Ukrajina připravena? Jaké jsou důsledky pro lidské zdroje? Ekonomické důsledky? Důsledky pro podporu Západu?“

Rok končí s tím, že ruský prezident Vladimir Putin si je více než kdy jindy jistý, že dokáže přečkat vrtkavý Západ a plně absorbovat alespoň ta ukrajinské území, které již jeho vojska zabrala.

Všechno, co potřebujete
Koncem podzimu 2022, poté, co Kyjev získal zpět území na severu a jihu, Austin hovořil s generálem Valerijem Zalužným a ptal se ho, co bude potřebovat pro jarní ofenzivu.

Zalužnyj odpověděl, že potřebuje 1 000 obrněných vozidel a devět nových brigád vycvičených v Německu a připravených k boji. „To je téměř nemožné,“ řekl Austin svým kolegům.

V prvních měsících roku 2023 uspořádali vojenští představitelé Británie, Ukrajiny a Spojených států sérii válečných her na americké základně v německém Wiesbadenu. Sekvence osmi cvičení tvořila páteř snahy o vytvoření životaschopného a podrobného plánu kampaně a o určení toho, co budou muset západní země poskytnout, aby byl plán úspěšný.

„Spojili jsme všechny síly a na partnery jsme opravdu tlačili, abychom získali další mechanizovaná vozidla,“ uvedl vysoký představitel americké obrany.

Během simulací, z nichž každá trvala několik dní, byli účastníci rozděleni tak, aby hráli buď roli ruské armády – o jejíž schopnostech a chování informovaly ukrajinské a spojenecké zpravodajské služby –, nebo ukrajinských jednotek a velitelů, jejichž výkon byl vázán skutečností, že budou čelit vážným omezením v oblasti lidských zdrojů a munice.

Plánovači prováděli cvičení pomocí specializovaného softwaru pro válečné hry a excelových tabulek. Simulace zahrnovaly menší dílčí cvičení, z nichž každé se zaměřovalo na určitý prvek boje – útočné operace nebo logistiku. Závěry se pak promítly do vyvíjejícího se plánu kampaně.

Několika simulací se zúčastnili a s výsledky byli seznámeni nejvyšší představitelé včetně generála Marka A. Milleyho, tehdejšího předsedy sboru náčelníků štábů USA, a generálplukovníka Oleksandra Syrského, velitele ukrajinských pozemních sil.

Během jedné návštěvy Wiesbadenu Milley hovořil s ukrajinskými jednotkami speciálních operací – které spolupracovaly s americkými zelenými barety – v naději, že je inspiruje k operacím v oblastech kontrolovaných nepřítelem.

„Neměl by existovat žádný Rus, který by šel spát bez strachu, jestli mu někdo uprostřed noci někdo nepodřízne hrdlo,“ řekl prý Milley. „Musíte se tam vrátit a vytvořit kampaň za linií.“

Ukrajinští představitelé doufali, že ofenzíva by mohla zopakovat úspěch z podzimu 2022, kdy získali zpět části Charkovské oblasti na severovýchodě a město Cherson na jihu v překvapivé kampani. Jejich pozornost by se proto opět soustředila na více než jedno místo.

Západní představitelé však říkají, že válečné hry potvrdily jejich hodnocení, že Ukrajině by nejlépe posloužilo soustředění sil na jediný strategický cíl – hromadný útok přes Ruskem ovládané oblasti k Azovskému moři, který by přerušil pozemní trasu z Ruska na Krym, což je i kritická zásobovací linie. Společná cvičení daly Spojeným státům příležitost říci Ukrajincům: „Víme, že to opravdu, ale opravdu chcete udělat, ale nepůjde to,“ uvedl jeden z bývalých amerických představitelů.

Nakonec to však byli Zelenskyj, Zalužný a další ukrajinští představitelé, kdo učinil finální rozhodnutí, poznamenal bývalý úředník.

Pravděpodobnosti
Američané se snažili přiřadit pravděpodobnosti různým scénářům, včetně ruské kapitulace – což považovali za „opravdu nízkou pravděpodobnost“ – nebo velkého ukrajinského neúspěchu, který by vytvořil prostor pro velký ruský protiútok – což také hodnotili jako málo pravděpodobné..

„Pak tu máme realitu uprostřed, s různými stupni úspěchu,“ řekl jeden z britských úředníků.

Nejoptimističtější scénář pro přerušení pozemního spojení byl 60 až 90 dní. Cvičení také předpovídalo obtížný a krvavý boj, se ztrátami vojáků a techniky mezi 30 až 40 procenty.

Spojené státy byly naprosto zapojeny do vojenského plánování této operace, přičemž američtí a ukrajinští představitelé se občas ostře neshodovali na strategii, taktice a načasování.

Pentagon chtěl, aby útok začal v polovině dubna a zabránil tak Rusku pokračovat v posilování svých impozantních obranných linií. Ukrajinci váhali a trvali na tom, že nejsou připraveni bez dalších zbraní a dalšího výcviku. Protiofenzíva začala až v červnu.

Američtí vojenští představitelé byli také přesvědčeni, že jedině masový mechanizovaný frontální útok podél jedné osy na jihu Ukrajiny povede k rozhodujícímu průlomu.

Ukrajina ale zaútočila podél tří os v domnění, že tím protáhne ruské linie. Ukrajina pak zcela upustila od velkých mechanizovaných útoků, když v prvních dnech kampaně utrpěla těžké ztráty.

Úhledně složit a zahodit
Simulace dospěly k závěru, že kyjevské síly by v nejlepším případě mohly dosáhnout Azovského moře na jihu Ukrajiny a odříznout ruské jednotky za 60 až 90 dní.

Američtí vojenští důstojníci vycházeli z toho, že ztráty v hlavních bitvách v Iráku a Afghánistánu byly mnohem nižší, než se původně odhadovalo. Odhady považovali za výchozí bod pro plánování lékařské péče a evakuace z bojiště, přičemž jejich ztráty nikdy nedosáhly předpokládané výše. Proto Ukrajince tlačili do velkého rázného útoku v jednom místě.

Američtí představitelé se také domnívali, že pokud se Kyjevu nepodaří provést rozhodující útok a konflikt se stane vleklou opotřebovací válkou, bude nakonec zabito ještě více ukrajinských vojáků.

Uznávali však, že je delikátní navrhovat strategii, která by znamenala značné ztráty bez ohledu na konečný počet. „Bylo pro nás snadné jim při stolním cvičení říci: ‚Dobře, musíte se soustředit na jedno místo a opravdu tvrdě tlačit,‘“ říká jeden z vysokých amerických představitelů.

„Ale byli to oni, kdo ztratí spoustu lidí a vybavení.“

S tím souhlasí i vysoký ukrajinský vojenský představitel. Válečné hry „nefungovaly“, míní zpětně, částečně kvůli novým technologiím, které změnily bojiště.

Tato válka se nepodobá ničemu, co armády NATO zažily: rozsáhlý konvenční konflikt se zákopy ve stylu první světové války překrytý všudypřítomnými drony a dalšími moderními nástroji – a bez vzdušné převahy, kterou měla americká armáda v každém moderním konfliktu, který vedla.

„Všechny tyto simulace… můžete je úhledně složit a zahodit, víte? A zahodit je, protože teď už to tak nefunguje,“ vzpomíná na válečné hry ukrajinský představitel.

Kdo vykrvácel u Bachmutu?
Američané dlouho zpochybňovali moudrost rozhodnutí Kyjeva koncentrovat síly v okolí obléhaného města Bachmut. Ale Ukrajinci to viděli jinak.

„Bachmut se drží“ se stalo heslem dokumentujícím tvrdý odpor proti většímu nepříteli. Ruské a ukrajinské dělostřelectvo po celé měsíce drtilo město na prach. Vojáci se navzájem zabíjeli a zraňovali po tisících, aby dosáhli úspěchů měřených na městské bloky.

Město nakonec v květnu padlo do rukou Rusům.

Zelenskyj, tehdy podporovaný svým vrchním velitelem, si stál pevně za tím, že je třeba zachovat v okolí Bachmutu významnou přítomnost a v rámci protiofenzívy i tam udeřit na ruské síly.

Za tímto účelem udržoval Zalužný v blízkosti Bachmutu více sil než na jihu, včetně nejzkušenějších jednotek země, poznamenali zklamaně američtí představitelé.

Ukrajinští představitelé tvrdili, že potřebují udržet boj v oblasti Bachmutu, protože jinak by se Rusko pokusilo znovu obsadit části Charkovské oblasti a postoupit v Doněcku – což je klíčový cíl Putina, který se chce zmocnit celého tohoto regionu.

Kromě toho Zalužnyj předpokládal, že pro Rusko bude problémem hrozivá délka fronty, říká vysoký britský úředník. Ukrajinský generál chtěl natáhnout ruské okupační síly – neznalé terénu a čelící problémům s morálkou a logistikou – a rozmělnit tak jejich bojovou sílu.

Západní představitelé však viděli v tomto přístupu, který by současně snižoval palebnou sílu ukrajinské armády v každém jednotlivém místě útoku, komplikace. Západní vojenská doktrína nařizovala soustředěný postup k jedinému cíli. Američané však ustoupili.

„Znají terén. Znají Rusy,“ řekl jeden z vysokých amerických představitelů. „Není to naše válka.“

Jihokorejská zápůjčka a kazetová munice
Bidenova administrativa počátkem ledna oznámila, že pošle bojová vozidla Bradley; Británie souhlasila s převodem 14 tanků Challenger.

Později téhož měsíce, po neochotném oznámení USA, že do podzimu poskytnou tanky Abrams M1, Německo a další země NATO přislíbily stovky tanků Leopard německé výroby.

Daleko větším problémem byly dodávky 155mm nábojů, které by Ukrajině umožnily konkurovat rozsáhlému ruskému dělostřeleckému arzenálu. Pentagon spočítal, že Kyjev jich potřebuje 90 000 nebo více měsíčně. Produkce v USA sice rostla, ale sotva přesahovala desetinu tohoto množství.

„Byla to prostě matematika,“ vypráví bývalý vysoký úředník. „V určitém okamžiku bychom je nebyli schopni zajistit.“ Sullivan vyložil na stůl možnosti.

Jižní Korea měla obrovské množství munice dodávané USA, ale její zákony zakazovaly posílat zbraně do válečných zón. Pentagon spočítal, že pokud by se podařilo Soul přesvědčit, bylo by možné letecky a po moři přepravit asi 330 000 střel ráže 155 mm během 41 dnů.

Vysocí představitelé administrativy hovořili s protějšky v Soulu, kteří byli vstřícní, pokud se jednalo o nepřímé poskytnutí. Střely začaly proudit na začátku roku a nakonec se Jižní Korea stala větším dodavatelem dělostřelecké munice pro Ukrajinu než všechny evropské země dohromady.

Bezprostřednější alternativa by znamenala využití arzenálu americké armády se 155mm granáty, které byly na rozdíl od jihokorejské varianty naplněny kazetovou municí. Pentagon jich měl tisíce, přičemž se na ně po desetiletí prášilo. Ale ministr zahraničí Antony Blinken se bránil.

K jejich použití došlo až ve chvíli, kdy se protiofenzíva dostala do úzkých.

Tajné služby mají strach
Když se skupina shodla na tom, že Spojené státy a spojenci mohou poskytnout to, co podle nich Ukrajina potřebuje, zásoby a výcvik, stál Sullivan před druhou částí rovnice: Dokáže to Ukrajina?

Zelenskyj se při prvním výročí války v únoru chlubil, že rok 2023 bude „rokem vítězství“. Jeho šéf rozvědky prohlašoval, že Ukrajinci budou brzy trávit dovolenou na Krymu.

Někteří členové americké vlády si však nebyli tak jistí.

Představitelé amerických zpravodajských služeb, skeptičtí k nadšení Pentagonu, hodnotili pravděpodobnost úspěchu maximálně 50 na 50 %. Tento odhad frustroval jejich kolegy z ministerstva obrany, a také ty z evropského oddělení NATO, kteří připomínali chybnou předpověď špionů ve dnech před invazí v únoru 2022, že Kyjev padne během několika dní.

Někteří představitelé obrany jízlivě říkali, že optimismus nemají zpravodajští úředníci v DNA.

„Mohli jsme vidět, jak Rusové budují opravdu impozantní obranu, těžko proniknutelnou, opravdu nákladnou, pro Ukrajince opravdu krvavou,“ uvedl šéf CIA William Burns. „Naše širší zpravodajské hodnocení bylo takové, že to bude opravdu těžký oříšek.“

Již před ofenzívou přísně tajná aktualizovaná zpráva americých zpravodajských služeb vyhodnotila, že problémy s hromaděním vojáků, munice a vybavení znamenají, že Ukrajina pravděpodobně nedosáhne „ani zdaleka“ svých cílů.

Představitelé ministerstva obrany však tvrdili, že zpravodajské odhady nezohledňují palebnou sílu nově dodávaných zbraní ani vůli Ukrajinců zvítězit.

Pevné jak Surovikinova linie
Američtí vojenští představitelé nepopírali, že půjde o krvavý boj. Počátkem roku 2023 už věděli, že ve válce bylo zraněno nebo zabito asi 130 000 ukrajinských vojáků, včetně mnoha nejlepších bojovníků země. Někteří ukrajinští velitelé již vyjadřovali pochybnosti o nadcházejícím tažení a odvolávali se na počty vojáků, kterým chyběly zkušenosti z bojiště.

„Plán, který uskutečnili, byl zcela proveditelný se silami, které měli, v časovém harmonogramu, který jsme vytyčili,“ uvádí jiný vysoký americký vojenský představitel. Austin věděl, že další čas na výcvik nové taktiky a vybavení by byl přínosný, ale že Ukrajina tento luxus nemá.

Západ dosud odmítal vyhovět ukrajinské žádosti o stíhací letouny a armádní taktický raketový systém ATACMS, který by mohl zasáhnout cíle dále za ruskými liniemi a který Ukrajinci podle svého názoru potřebovali k zasažení klíčových ruských velitelských a zásobovacích míst.

V březnu už Rusko mnoho měsíců připravovalo svou obranu a v očekávání ukrajinského náporu budovalo kilometry a kilometry zátarasů, zákopů a dalších překážek na celé frontě.

Po ponižujících porážkách v Charkovské oblasti a v Chersonu na podzim 2022 jmenoval Putin generála Sergeje Surovikina – známého jako „generál Armagedon“ – hlavním ruským velitelem na Ukrajině. Surovikin se zaměřil spíše na zakopávání než na zabírání dalších území.

Rusko se i v této oblasti přizpůsobilo a mnohé naučilo a kopalo sušší, klikaté zákopy, které lépe chránily vojáky před ostřelováním. Jak se zákopy stávaly důmyslnějšími, často se otevíraly směrem do lesů, aby obráncům nabídly lepší prostředky k ústupu. Rusové také budovali tunely mezi pozicemi, aby lépe čelili využívání bezpilotních letounů ze strany Ukrajiny.

Zákopy byly součástí vícevrstvé obrany, která zahrnovala hustá minová pole, betonové pyramidy známé jako dračí zuby a protitankové příkopy. Pokud byla minová pole vyřazena, ruské síly disponovaly raketovými systémy, které je znovu zasypaly minami.

Na rozdíl od ruských ofenzivních snah na počátku války se tato obrana řídila učebnicovými sovětskými standardy. „Toto je jeden z případů, kdy realizovali svou historickou doktrínu,“ míní vysoký představitel západních zpravodajských služeb.

Rusko má téměř bezedné zásoby min, víceméně zvládlo včlenění mobilizovaných do armády a zavedlo ostrou disciplínu zakazující vojákům ústup.

Čeho se Rusové bojí?
Přestože Rusko mělo k dispozici mnohem více vojáků, větší vojenský arzenál a podle jednoho amerického představitele „jednoduše ochotu snášet opravdu dramatické ztráty“, američtí představitelé věděli, že má také svá zranitelná místa.

Podle odhadů amerických zpravodajských služeb bylo do začátku roku 2023 zabito nebo zraněno přibližně 200 000 ruských vojáků, včetně desítek důstojníků. Náhradním jednotkám, které byly na Ukrajinu narychlo vyslány, chyběly zkušenosti. Fluktuace polních velitelů poškodila velení a řízení.

Ztráty techniky byly ohromující: více než 2 000 tanků, přibližně 4 000 obrněných bojových vozidel a nejméně 75 letadel, jak vyplývá z dokumentu Pentagonu, který na jaře unikl na Discord.

Z hodnocení vyplývalo, že ruské síly nestačí na ochranu všech svých linií. Pokud by se však Ukrajina rychle nepřiměla k protiofenzívě, Kreml by mohl svůj deficit dohnat během jednoho roku, nebo i méně, pokud by získal větší pomoc zvenčí od spřátelených zemí, jako je Írán a Severní Korea. Proto bylo nezbytně nutné, tvrdili američtí představitelé, aby Ukrajina začala co nejdřív.

Proč se nic neděje?
Koncem dubna se generální tajemník NATO Jens Stoltenberg vydal na neohlášenou cestu za Zelenským do Kyjeva. Během pracovního oběda se řeč stočila také na přípravu protiofenzívy.

Podle dvou osob obeznámených s rozhovory se Stoltenberg zeptal na snahu vybavit a vycvičit ukrajinské brigády do konce dubna. Zelenskyj uvedl, že ukrajinská armáda očekává, že brigády budou do konce měsíce na 80 nebo 85 procentech připravenosti. To se zdálo být v rozporu s americkým očekáváním, že Ukrajina by již měla být připravena ke spuštění.

Ukrajinský vůdce zdůrazňoval, že jeho jednotky musí udržet východ, aby tam Rusko nemohlo přesunout síly a zablokovat tak jižní protiofenzívu. Aby mohla bránit východ a zároveň postupovat na jih, potřebuje podle něj Ukrajina více brigád. Ukrajinští představitelé také pokračovali v argumentaci, že rozšíření arzenálu je pro jejich schopnost uspět klíčové. Až v květnu, v předvečer bojů, Británie oznámila, že poskytne rakety delšího doletu Storm Shadow.

Další zásadní stížnosti Ukrajiny bylo, že se po nich žádá, aby bojovali způsobem, o kterém by žádná země NATO nikdy neuvažovala – bez účinné síly ve vzduchu.

Jak upozornil jeden z bývalých vysokých ukrajinských představitelů, stárnoucí stíhačky MiG-29 jeho země dokázaly odhalit cíle v okruhu 40 mil a střílet na vzdálenost 20 mil. Ruské stíhačky Su-35 mezitím dokázaly identifikovat cíle vzdálené více než 90 mil a sestřelit je až na vzdálenost 75 mil.

„Představte si MiG a Su-35 na obloze. My je nevidíme, zatímco oni nás ano. Nedosáhneme na ně, zatímco oni na nás ano,“ říká. „Proto jsme tak tvrdě bojovali za letouny F-16.“

Američtí představitelé ale upozorňovali, že i několik letounů za 60 milionů dolarů by pohltilo prostředky, které by mohly umožnit mnohem větší nákup vozidel, protivzdušné obrany nebo munice. Navíc by podle nich stíhačky nezajistily vzdušnou převahu, po které Ukrajinci touží.

„Kdybyste měli vycvičit skupinu pilotů F-16 za tři měsíce, sestřelili by je hned první den, protože ruská protivzdušná obrana na Ukrajině je velmi robustní a velmi schopná.“

Biden nakonec v květnu ustoupil a udělil požadovaný souhlas, aby evropské země darovaly Ukrajině své letouny F-16 vyrobené v USA. Výcvik pilotů a dodání stíhaček by však trvalo rok nebo i déle, což je příliš dlouhá doba na to, aby to v nadcházejícím boji něco změnilo.

Rusové zahušťují obranu
V květnu už rostly vážné obavy v Bidenově administrativě i mezi spojenci. Podle původních plánů měla Ukrajina již dávno zahájit své operace. Podle Američanů se okno příležitosti rychle zužovalo.

Zpravodajské informace během zimy ukázaly, že ruská obrana je relativně slabá a z velké části bez posádky a že morálka ruských vojáků je po ztrátách v Charkově a Chersonu nízká. Americká rozvědka odhadovala, že vysocí ruští důstojníci cítí, že vyhlídky jsou bezútěšné.

Toto hodnocení se však rychle měnilo.

Cílem bylo udeřit dříve, než bude Moskva připravena, a americká armáda se od poloviny dubna snažila Ukrajince rozhýbat.

„Měli jsme duben, květen, červen. Pořád se to odkládalo.“

Mezitím se ruská obrana zhušťovala. Američtí vojenští představitelé byli zděšeni, když viděli, že ruské síly využily dubnových a květnových týdnů váhání k dalšímu intenzivnímu zaminovávání, což podle dotázaných nakonec podstatně ztížilo postup ukrajinských jednotek.

Kyjev zamrznul
Washington se také začínal obávat, že Ukrajinci spalují příliš mnoho dělostřeleckých granátů potřebných pro protiofenzívu, především v okolí Bachmutu.

Jak se květen blížil, zdálo se Američanům, že Kyjev, který byl předtím během válečných her a výcviku plný elánu, náhle zamrznul – prostě, že jim nějak „přecvaklo“.

Někteří vysocí američtí úředníci se domnívají, že neexistuje přesvědčivý důkaz, že odklad snížil šance Ukrajiny na úspěch. Jiní jsou přesvědčeni, že Kreml úspěšně využil mezidobí, kdy se už domníval, že Kyjev bude útočit. Na Ukrajině mezitím narůstal jiný druh frustrace. „Plán byl zahájit operaci v květnu,“ říká bývalý ukrajinský úředník. „Stalo se však mnoho věcí.“

Slíbené vybavení bylo dodáno se zpožděním nebo dorazilo nezpůsobilé k boji, uvedli Ukrajinci. „Spousta zbraní, které přicházejí nyní, byla relevantní loni,“ řekl vysoký ukrajinský vojenský představitel. „Pro nadcházející bitvy na vysoké technologické úrovni se nehodily.“

Zásadní podle něj je, že obdrželi pouze 15 procent položek potřebných k realizaci plánu dálkového odminovávání a prořezavání minových polí.

A přesto, připomněl vysoký ukrajinský vojenský představitel, Američané otravovali se zpožděným začátkem a stále si stěžovali na to, kolik vojáků Ukrajina vyčleňuje na Bachmut.

Američtí představitelé naopak vehementně popírali a popíjrají, že by Ukrajinci nedostali veškerou slíbenou výzbroj. Seznam přání Ukrajiny byl možná mnohem větší, připouštěli Američané, ale v době zahájení ofenzívy obdrželi téměř dvě desítky MCLC, více než 40 minových válců a bagrů, 1 000 torpéd Bangalore a více než 80 000 dýmových granátů. Zalužný původně požadoval 1 000 obrněných vozidel; a Pentagon jich přes původní skepsi nakonec dodal 1 500.

„Dostali vše, co jim bylo slíbeno, a to včas,“ říká jeden z vysokých amerických představitelů. V některých případech Ukrajina podle těchto úředníků nenasadila vybavení, které bylo pro ofenzívu klíčové, a ponechala je v záloze nebo je přidělila jednotkám, které se útoku neúčastnily.

Dále se projevilo počasí. Tání sněhu a silné deště, které každé jaro mění Ukrajinu v bahno, přišly později a trvaly déle než obvykle.

Nezpůsobilé k boji
Jak se přípravy zrychlovaly, obavy ukrajinských představitelů se stupňovaly a v dubnu propukly na setkání na letecké základně Ramstein v Německu.

Právě tady Zalužného zástupce Michail Zabrodskij Američany emotivně požádal o pomoc.

„Je nám líto, ale některá z vozidel, která jsme obdrželi, jsou nezpůsobilá k boji,“ řekl Zabrodskij Austinovi. Řekl, že Bradley a Leopardy měly rozbité nebo chybějící pásy. Německým bojovým vozidlům Marder chyběly radiostanice; nebyly to nic víc než železné krabice s pásy – k ničemu, pokud nemohly komunikovat se svými jednotkami.

Ukrajinští představitelé si také stěžovali, že jednotkám pro protiofenzívu chybí dostatečný počet odminovacích a evakuačních vozidel.

Řekli, že to prověří. Pentagon pak dospěl k závěru, že ukrajinské síly po obdržení veškerého vybavení nedokázaly s ním řádně zacházet a udržovat ho.

„I když dodáte 1 300 vozidel, která fungují dobře, některá se mezi tím, než je dostanete na místo, a okamžikem, kdy vstoupí do boje, porouchají,“ říká vysoký představitel obrany.

K 1. červnu byli nejvyšší představitelé amerického velení a Pentagonu už velmi frustrovaní a měli pocit, že dostávají jen málo odpovědí. Možná Ukrajince odrazovaly potenciální ztráty? Možná existovaly politické neshody uvnitř ukrajinského vedení nebo problémy v řetězci velení?

Počátkem června se však protiofenzíva konečně dala do pohybu.

(Dokončení zítra)