Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území.

Za další znaky národa můžeme považovat společné národní zvyky a tradice.Pojem národa je použit kupříkladu jako prostředek k prosazování zájmů skupin, které mimo společný jazyk spolu neměly mnoho společného.

Když došlo k rozdělení Polska a to přestalo existovat jako stát, Poláci nepřestávali nahlížet na sebe jako na národ. Když byla po první světové válce vytvořena Jugoslávie, skládala se z několika odlišných národů, které se považovaly spíše za národ Srbů, Řeků, Slovinců a Černohorců, než Jugoslávců.

Slované jsou etnická a jazyková skupina Indoevropanů žijící především ve střední a východní Evropě. Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století, kdy počala jejich expanze do velké části Evropy. Mnoho Slovanů později také osídlilo Sibiř, střední Asii a emigrovalo do různých částí světa. V současnosti mluví slovanskými jazyky více než polovina území Evropy.

Slované ve východní Evropě na počátku obývali území dnešní Ukrajiny a během 6. až 9. století vytlačovali a asimilovali Balty a Ugrofiny zde usazené.

Moderní pojem národ se objevuje až v době francouzské buržoazní revoluce koncem 18. století. Etnická skupina – je skupina lidí se společnými charakteristickými rysy, které je odlišují od většiny ostatních lidí téže společnosti. Členové mohou být vázáni rodovým původem, kulturou, jazykem, národností nebo náboženstvím, nebo kombinací těchto věcí.

V ukrajinských dějinách představují Ukrajina a Rusko diametrální rozdílnost a jejich kultura i historie jsou v mnoha případech rozdílná.

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se formoval ruský národ, se objevují pokusy o formulaci svaté role Ruska a začíná se užívat termín ruská idea, což lze označit za církevní nacionalismus, totiž ideje ruského impéria spjaté kromě územní expanze a vypjatého patriotismu s privilegovaným postavením pravoslavné církve.

Ukrajinizaci nacionalisté všech proudů v prvé řadě chápali jako derusifikaci a uzákonění ukrajinštiny jediným státním jazykem. Kromě toho usilovali o posílení nového ukrajinského státu rozvíjením nacionalistické historiografie, hledáním náboženské jednoty a úspěšnou kampaní za přijetí národních symbolů.

Kromě toho usilovali o posílení nového ukrajinského státu rozvíjením nacionalistické historiografie, hledáním náboženské jednoty a úspěšnou kampaní za přijetí národních symbolů.

Nacionalismus tvoří základní stavební prvek ideově-programové orientace národně-demokratického tábora ukrajinských politických stran (Ruch, Naše Ukrajina). Tento proud souhlasí se základními principy státního nacionalismu (teritoriální integrita, Ukrajinci jako etnokulturní jádro a obrana suverenity před vnějšími hrozbami, mezi něž se počítá především Rusko).

Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) bylo nacionalistické politické hnutí vzniklé ve 20. letech 20. století, které hlásalo ideu samostatné Ukrajiny nezávislé na Polsku a SSSR .

V roce 1919 zaútočili na Ukrajinu postupně Poláci a Rumuni. Po ukončení bojů, kdy byla země rozdělena mezi Rusko, Polsko, Československo (Podkarpatská Rus) a Rumunsko (Bukovina), začala z Ukrajiny i Ruska veliká emigrace.

Osud Ukrajinců nebyl příznivý v žádném státě, mezi něž byla Ukrajina rozdělena. Nejtvrdší podmínky vládly v Sovětském svazu a Polsku, nepoměrně lépe na tom byli Ukrajinci v Podkarpatské Rusi.

Ještě před vypuknutím druhé světové války se konala v Berlíně tajná schůzka vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími představiteli Německa. Jejím výsledkem bylo mimo jiné zřizování speciálních táborů pro vojenský výcvik členů OUN, který byl srovnatelný s výcvikem Waffen-SS. Koncem srpna roku 1939 byla většina z nich utajeně přepravena do severních oblastí Slovenska, odkud začali provádět záškodnickou a teroristickou činnost na polském území.

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi Rudou armádou a jednotkami OUN. Po obsazení Lvova vyhlásili představitelé OUN samostatnou Ukrajinu.

Po přechodu fronty a po osvobození od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Sovětská NKVD se snažila likvidovat osoby, které těmto oddílům pomáhaly, a to včetně představitelů řeckokatolické církve, u níž mělo OUN velkou podporu. OUN nadále řídil Stepan Bandera, který měl svůj štáb v americké okupační zóně v Německu a podle něhož byly jednotky UPA nazývány „banderovci“.

Počátkem roku 1947 započala reorganizovaná polská armáda operaci „Visla“, což byla vyčišťovací akce proti banderovcům, kteří dále bojovali a páchali teroristické činy i na civilním obyvatelstvu, vypalovali obce, vraždili a loupili. Podle oficiálních polských zdrojů padlo v letech 1944 až 1947 za oběť řádění banderovců více než 17 000 Poláků.

Přestože Ukrajina a Rusko tvořily součást jednoho státu více než 60 let (v případě západoukrajinských oblastí, východní část byla součástí Ruska/SSSR mnohem déle) a byly svědky podobného průběhu sociální a ekonomické transformace v 90. letech, je krajní pravice v obou zemích v mnoha směrech značně odlišná, což je dáno mimo jiné odlišným typem národa a tradicí státnosti.

Ve světové politice není vděčnou záležitosti obviňovat tu kterou zemi ze vměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Žádný mezinárodní soud není oprávněn určit podíl viníka a stanovit „mocenský“ trest za očividný „přestupek“.

Problém územní celistvosti Ukrajiny zůstává i v současnosti hlavní událostí v zemi i okolo ní. Znepřátelit rusky mluvící a ukrajinsky mluvící občany Ukrajiny je úkol sice těžký, ale - jak ukázaly události z posledních deseti let - zcela splnitelný.