16.4.2024 | Svátek má Irena


UKRAJINA: Majdan byl o střetu zájmů, ne o demokracii

16.2.2023

Ruský toxický imperialismus snažící se obnovit staré satelity bývalého východního bloku - to je současný mediální mainstreamový popis dnešního geopolitického problému na Ukrajině, kde již téměř rok zuří válečné boje. K ujasnění konfliktu je však potřeba pochopit eskalaci dřívějších událostí, jež se odehrály v únoru roku 2014 na kyjevském Majdanu a které záhadně z debaty o současné situaci téměř vymizely (či jsou dezinterpretovány). Zejména je nutné odhalit motivaci všech zúčastněných stran - Ukrajiny, Ruska a západních velmocí v čele s USA.

Pamatuji si živě na tehdejší mediální prostor, ve kterém byl konflikt na Majdanu veřejnosti líčen. Vybaví se mi virální video na sociálních sítích s ukrajinskou aktivistkou Yulií Marushevskou nazvané „I´m a Ukrainien“ (viz YouTube), jenž popisuje teror na náměstí v Kyjevě, kde policejní jednotky tvrdě potlačují demonstraci. Emotivní obrázky, které tehdy obletěly svět, líčily vyostřený konflikt, který media charakterizovaly jako touhu Ukrajinců být součástí EU. Jde však o velmi zkratkovitý, emocionální popis celého problému, který má širší kontext velmocenských zájmů. Je třeba například nutné pozorně poslouchat, po čem dav (nikoli celá Ukrajinská společnost) na Majdanu tehdy intenzivně volal. Žádal přijetí západních hodnot a sounáležitost občanské společnosti. Nejsou nám tyto proklamace o občanské společnosti na pozadí revoluce ze začátku 90. let povědomé?

Ale to příliš předbíhám, předně je třeba popsat zájmy skupiny revoltujících Ukrajinců (odmítám vztáhnout ambici být členy EU na celou ukrajinskou populaci). Ukrajina je celkově nešťastný stát, který po rozpadu Sovětského svazu integroval vzájemně nesourodé etnické celky, jenž najednou sdílely jednotné území a společný prostor. Jen těžko proto mohli najít jednotnou identitu, která by byla základem pro funkční politiku. Zásadní je, že Ukrajina neprodělala po rozpadu Sovětského svazu postkomunistickou ekonomickou transformaci a zůstala v nefunkčním hospodářském a politickém modelu. Vnitřně rozháraná země hledala recept na vymanění se z bídy.

Majdan byl výsledkem poblouznění Ukrajiny Západem. Ale jaká cesta se za tím vším moralizováním o hodnotách Západu nabízela? Od léta 2013 byla Ukrajina vedená prezidentem Janukovyčem tlačena k podpisu asociační dohody s EU. Váhavost ukrajinského prezidenta posléze vedla k protestům, krveprolití a státnímu převratu. Je naprosto nepochopitelné, že se Ukrajina, aniž by si jakkoli vyřešila svůj dluh vůči Rusku, horlivě hnala do asociační dohody s EU. Co od ní čekala? Nikdy by své produkty přitom do západní Evropy nedostala, stala by se naopak jen odbytištěm levného zboží z EU. Výsledkem by byla strašlivá obchodní bilance, na které by se podepsala ztráta obchodních vazeb s Ruskem. Obecně ale Ukrajina neudělala ani krok k tomu, aby se přiblížila západním standardům. Byl motivací nárok skrze dotační titulky EU? Zřejmě ano. Věřila vážně unie, jenž měla v té době zkušenost s finanční krizí se zadluženými jižními státy, že Ukrajina může být její součástí? Pochybuji.

Domnívám se, že stěžejním zájmem, který hýbe událostmi na Ukrajině, je motivace Západních velmocí. Dění na Majdanu je ideálním scénářem politické transformace podle receptu Západu. Západní část starého kontinentu měla po pádu sovětského bloku zcela jinou představu o vývoji, než země, které se „vracely“ do Evropy. Západní elity byly opojené kosmopolitismem a unifikačními projekty. Nijak proto nejásaly nad obnovením suverenity národních států s pevnými konturami dané parlamentní demokracií. Raději chtěly budovat neformální společenská hnutí postavená na odevzdanosti nadnárodním integračním procesům a na centralizované moci v Bruselu. I naši tehdejší političtí pseudomoralisté v čele s Karlem Schwarzenbergem na Majdanu hledali na Ukrajině paralely s naší sametovou revolucí. Cílem těchto lidí byla vždy elitářská nedemokratická občanská společnost, než jasně suverénní země. Dnešní chování velmocí vůči Ukrajině je toho důkazem. Zdrženlivost evropských vůdců k přijetí Ukrajiny do EU je evidentní.

Přesto je pozornost Západu upřená na Ukrajinu nepochopitelná. Svět již ale není bipolární a Rusko už není hospodářskou ani vojenskou mocností jako tehdy. Rusko je dnes velikostí svého HDP za Japonskem či dokonce Itálií. Zatímco Donald Trump správně přeorientoval pozornost USA na Čínu, která se stává vítězem obchodních válek, Bidenova administrativa se opět obrací k Rusku. Dva měsíce po inauguraci současný šéf Bílého domu vypouštěl mediální provokace silácky řvoucí výroky typu „Putin je zabiják, brzy uvidíte, jakou cenu zaplatí“ apod. Každý musel cítit ten vyostřený tlak na Rusko. Demokratická strana tak dlouho obviňovala Rusy za vměšování do voleb, až se prokázala jejich vlastní volební manipulace Twitteru.

Možných hypotéz, proč má Západ zájem eskalovat konflikt na Ukrajině, je několik - například urychlení greendealu odříznutím zemí EU od největšího dodavatele fosilních paliv, historická reminiscence či globální ekonomické války. Osobně se přikláním k tomu, že jde o ekonomickou válku, kdy probíhá soupeření mezi Středním východem, Ruskem a USA o dodavatelské pozice v obchodě s ropou a plynem. USA se navíc snaží zbrzdit nejúspěšnější ekonomiku Evropy Německo, které bylo vítězem fixací kurzu eurem, a jenž se stalo úspěšným exportérem. Situace kolem Nordstream 2 v roce 2021 je jedním z důkazů této teze. V každém ohledu jde o ekonomickou válku, která se skrývá za morálním patosem.

Jediná nepochopitelná motivace je ta naší vlády. Naše společnost z 90. let si přeci musí uvědomovat jaké úsilí je stál přerod od komunistické k tržní ekonomice. Myslíme si, že je vstup do EU cestou k žádoucí ekonomické transformaci? Proč jim naše země nepomůže zkušenostmi? Byla snad naše ekonomická strategie postavena na nároku a natažené ruce? Chrlíme na Ukrajinu velké sumy peněz a bereme si miliardové půjčky i na lidi, kterých se válka ani nedotkla a sami jsme v problému neuvěřitelně rozjeté inflace a zadlužování dalších generací. Pomáháme tím Ukrajině se postavit na nohy? Ne, naopak je učíme závislosti na pomoci druhých a vynucené solidaritě. Zde zaručeně platí citát: „daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život“. Je však evidentní, že si léta pokořovaní Ukrajinci, jenž byli pro nás jen levnou pracovní silou, naší štědrost nyní velmi užívají. My všichni si zaděláváme na velký problém.

Zástupci naší vlády lacině provokují Rusko vyvěšeným Putinem v pytli na mrtvoly apod. Pokud také nově zvolený český prezident vyžaduje územní svrchovanost Ukrajiny, a přitom jeden z jeho prvních telefonátů proběhne s Tchaj-wanem, je něco špatně. Hrajeme falešnou historickou reminiscenci bez racionality. Ruská agrese je samozřejmě neobhajitelným krokem a já bych ve společenských a ekonomických poměrech Ruska určitě nechtěl žít. Rád bych ale připomenul kvalitní text Tomáše Haase, který skvěle líčí společenský vývoj v Rusku (ZDE). Je třeba si ale uvědomit, že Rusové položili největší lidské oběti při osvobozování Evropy od Hitlera a není ruské rodiny, která by v poslední světové válce nepřišla o někoho blízkého. Právem tak mohou cítit frustraci z toho, že jejich oběť nedoceňujeme a stále je vnímáme za Sovětský svaz, zatímco Ukrajincům jsme kolaborování s nacisty a zvěrstva jimi způsobená ve Volyni odpustili.

Rusko samozřejmě cítí vnitřní imperialistické ambice. Bylo by rovněž velkou chybou idealizovat si poměry v Rusku. Každý velký stát má své zájmy a naše země by měla být vůči nim obezřetná. Z naší české pozice apelujme na racionální řešení tohoto konfliktu, který není možné černobíle vnímat jako stranu zla a dobra. Nicméně falešnými sliby a intrikami se dostáváme na pokraj další světové války. Majdan byl pomyslnou erupcí vnitřní rozeštvanosti vzešlé z mocenského nátlaku. Čím dříve se vrátíme k původnímu zdroji konfliktu, tím rychleji válku budeme moci ukončit.