Proč roste napětí mezi Kyjevem a Berlínem a co posílilo německou závislost na Rusku

Řeknete-li v Izraeli československé zbraně, dotknete se legendy, která je hlavně mezi staršími lidmi dosud živá a budí sympatie. Jak už to u legend bývá, podává složitější věc v černobílé verzi. Zní takto: kdyby v letech 1947–1948 nebylo dodávek československých zbraní, hlavně letadel a pušek, rodící se Stát Izrael by svou existenci proti arabské ofenzivě možná neuhájil.

Dost na tom je. V roce 1947, kdy OSN rozhodovala o rozdělení Palestiny, byly už vyzbrojovány – třeba z Británie – arabské milice. A protože Izrael ještě neexistoval, nemohl uzavírat smlouvy, a tak se spoléhal na neoficiální kontrakty. Zejména československé.

Ta legenda ale má i odvrácenou stranu. Zbrojní dodávky z Československa nebyly disidentským kouskem v rámci vznikajícího východního bloku, navíc proti vůli Stalina. Ten viděl rodící se Izrael jako nadějné socialistické předmostí na konzervativním a probritském Blízkém východě. A vůči Praze to myslel i tak, že dodávky zbraní budou jakýmsi odškodným za to, že donutil Československo vycouvat z Marshallova plánu. Ta historie byla pestrá, leč na legendě o československých zbraních už nic nezměnila.

Ambasador jako kádrovák

V podobné situaci je teď Ukrajina tísněná ruskou agresí a zoufalou potřebou zbraní. Snaží se je získat jakkoliv – oficiálně i neoficiálně. Své velvyslance hodnotí podle toho, jak uspějí na tomto poli. Je to doba, kdy vznikají ukrajinské legendy o zbraních a jejich dodávkách.

První se už rýsují. Třeba legenda o spojeneckém Polsku, které udělá pro Ukrajinu cokoliv. Přesněji: udělá cokoliv, co oslabí Rusko. (Tak jako se tradovalo, že na židovský stát přispívali irští dokaři v New Yorku, neboť učiní cokoliv, co oslabí Británii.) Je tu i legenda o zdrženlivém Německu, které za minulých vlád natolik podlehlo kontaktům s Putinem a kouzlu ruského zemního plynu, že se teď zdráhá dodávat Ukrajině těžké zbraně.

Jak už bylo řečeno, každá legenda podává černobílý obraz. Ale ukrajinsko-německé rozpory jsou už takového rázu, že pronikají do velkých médií. Všímá si jich i ten, kdo se o diplomacii nezajímá. A se jménem Andrij Melnyk se setkal i ten, koho by ani nenapadlo pátrat, kdo je velvyslancem Kyjeva v Berlíně.

Když měl vyrazit německý prezident Frank-Walter Steinmeier na oficiální návštěvu Ukrajiny, Kyjev ho de facto prohlásil za nežádoucí osobu s tím, že místo něj rád přijme kancléře Olafa Scholze. Ale i Scholz má vady na kráse: vyčítají mu ležérnost vůči dodávkám zbraní, hlavně těžkých (houfnice, tanky). A aby toho nebylo málo, nelibost Kyjeva se snesla i na Sigmara Gabriela, již bývalého šéfa německé diplomacie (jím byl svého času Steinmeier také).

Jak už jsme psali dříve, ukrajinský prezident Zelenskyj jako by se občas stylizoval do Grety Thunbergové. Z obrazovky promlouvá ke světovým fórům, vládám či parlamentům, emotivně apeluje na solidaritu, někdy vynadá za pasivitu – a sklízí potlesk. To velvyslanec Melnyk jako by se v Berlíně stylizoval spíše do kádrováka, který německé politické veličiny peskuje.

Kyjev jim vyčítá vlažný vztah ke zbrojním dodávkám (výroky kancléře prý vyvolaly „velké zklamání a hořkost“), obecněji pak nadstandardní vztah k Moskvě (Steinmeier prý „vytvářel pavučinu kontaktů s Ruskem, která se projevuje i v dnešní vládě“) a také vysokou energetickou závislost Německa na Rusku.

Putin vadí, plyn nevadí?

Je to reálná oponentura, či spíše politické představení, jež má v německé společnosti vyvolat jistý stud a tlak na vládu? Těžko jednoznačně říci.

Kritické argumenty, jež zaznívají z Kyjeva i přímo od velvyslance Melnyka, používají i německá média. Že Německo nechce dodávat Ukrajině těžké zbraně, berou jako fakt, ač to kancléř Scholz dlouho odmítal vyslovit explicitně. Místo toho sestavil nabídkový list, z něhož si mají Ukrajinci vybírat a obracet se přímo na výrobce (Berlín to zaplatí). Dejme tomu, ale Kyjev je v presu a nemá čas na takové postupy. Jak připomíná list Die Welt, když americký prezident Biden povolil vývoz zbraní na Ukrajinu, první dodávka odletěla za necelých 48 hodin.

Pak je tu věc, kterou ani německá média moc nerozebírají. Ukrajinský tlak míří na celý establishment Berlína, ale soustředí se zvláště na sociální demokraty (Steinmeier, Scholz, Gabriel). Ti v očích Kyjeva přiblížili Německo k Moskvě a závislosti na ní, což je důležitá část legendy, jež má působit na německý stud.

Ale i tato úvaha má odvrácenou stranu. Co posílilo závislost Berlína na Moskvě víc? Fakt, že jistí politici (hlavně z SPD) byli zadobře s Putinem? Nebo fakt, že jiní politici (hlavně Zelení) prosadili energetickou revoluci, jež odepsala jaderné i uhelné zdroje a jako na překlenovací můstek vsadila na ruský plyn?

Tato závislost jako by Kyjevu vadila méně. Snad proto, že Zelení se staví za dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu. Ale právě tato závislost je pevnější. Nelze ji naráz politicky změnit. To už se ale do legendy nedostane.

LN, 25.4.2022