13.6.2024 | Svátek má Antonín


TURECKO: Nemocné a nebezpečné

22.2.2023

Zemětřesení setřáslo z Turecka chatrný nános evropské kultury a potvrdilo, že ani po 600 letech tento stát do Evropy nepatří.

Dva týdny po zemětřesení o síle 7,8 v jihovýchodním Turecku se odhad počtu obětí blíží 50 000. Pro srovnání, japonské zemětřesení v oblasti Tohoku v březnu 2011 bylo 20krát silnější (magnituda 9,1) a trvalo 6 minut, tj. dvakrát déle než turecké, přesto mělo japonské zemětřesení méně obětí, kolem 22 000. Srovnávat různá zemětřesení lze jen obtížně, ale fakt je, že silnější japonské zemětřesení bylo navíc následováno dalšími otřesy o síle 7,9 a 7,7, teploty klesly k nule a sněžení komplikovalo záchranné práce. Hlavně však bylo japonské zemětřesení následováno vlnou tsunami o výšce 40 metrů, která pronikla 10 km do vnitrozemí; 90 % obětí zemřelo utopením a ne zavalením.

Toto srovnání naznačuje, že nekvalitnost staveb byla v Turecku příčinou většiny úmrtí. Úplatky jsou běžnou součástí života Turecka, a dokonce i samotná turecká vláda vybrala v posledních letech miliardy dolarů od podnikatelů výměnou za prominutí nedodržených norem při výstavbě. Podle BBC dostalo 75 000 budov v postižené oblasti tzv. konstrukční amnestii, což znamená, že po zaplacení bakšiše Erdoganově vládě jim bylo odpuštěno porušení standardů a domy byly retroaktivně schváleny k užívání.

V městě Erzin nedaleko epicentra údajně nebyl poškozen ani jeden dům a ze 42 000 obyvatel nezahynul ani jeden, protože městská správa tohoto města byla výjimečně neúplatná (zde, lze přeložit v Google Translate). Video ukazující Erdogana, jak se v roce 2019 chlubí občanům Maraše, že vyřešil stavební problémy udělením stavební amnestie, se teď v Turecku stalo virálním (zde). Vláda nemůže tvrdit, že zemětřesení jsou v Turecku nečekaná; například v roce 2011 zanechalo zemětřesení 600 mrtvých a 60 000 lidí bez přístřeší, a zemětřesení v roce 1999 oficiálně zanechalo 17 000 a neoficiálně 45 000 mrtvých, přičemž bez přístřeší zůstalo 250 000 lidí.

Podle různých zpráv bylo v nedávném zemětřesení zničeno mezi 100 000 a 200 000 budov, poškozeno 4 milionů budov a postiženo 14 milionu občanů Turecka. Skutečný počet mrtvých a lidí bez přístřeší musí těmto číslům odpovídat. Celé bloky domů a celé ulice jsou srovnány se zemí ve všech městech postižené oblasti (asi 200 km x 200 km), včetně měst Adana (2 miliony obyvatel), Maraš (400 000), Gaziantep (2 miliony), Iskenderun (200 000), Antakya (200 000), a taky syrské Aleppo (2 milion). Za tři měsíce mají být volby a Erdogan proto slibuje, že města budou během roku znovu vybudována a že oběti dostanou náhradu, což je zcela nereálné; postižení z roku 2011 zůstávají dodnes v provizoriu.

Na všech televizních stanicích bylo vidět již od prvních okamžiků, jak přeživší sami přehrabují sutiny holýma rukama nebo odevzdaně čekají na technickou pomoc. Žádná pomoc od turecké vlády nebo jiných tureckých institucí nepřišla. Přišly záchranné týmy z desítek států světa, ale to bylo na desetitisíce spadlých domů jako kapka v moři. Komentátoři si všímali těch radostných chvilek, když se z trosek podařilo vytáhnout živého člověka. Od počátku se zdálo, že novináři jsou pouštěni jen do vybraných míst a že se snaží vládu příliš nekritizovat. Po týdnu se začaly množit zprávy o vzteku občanů; například, rozzuřená žena čekající mnoho dnů na záchranu zasypané rodiny hrozila směrem k Erdoganovi, když se objevil na scéně.

Nejnápadnější na všech záběrech byla nepřítomnost tureckých vojáků. Turecko má největší armádu v Evropě, ale turečtí vojáci se během dvou týdnů neobjevili, od prvního šoku až do posledního dne, kdy záchranné práce skončily a lidé pod troskami byli ponecháni svému osudu. Humanistická pomoc Západu mohla představovat 5 až 10 tisíc záchranářů, zatímco turecká armáda má 500 000 lidí. Na otázku, proč vláda armádu nevyslala se nabízí dva důvody. Prvním důvodem může být fakt, že vojáci měli důležitější úkoly, jako například chránit režim a bojovat proti jeho nepřátelům; syrští Kurdové obvinili tureckou armádu z útoku na jejich pozice blízko tureckých hranic den po zemětřesení. Druhým důvodem je naprostá lhostejnost vlády k občanům v tzv. rozvojových zemích, jak se barbarské režimy eufemisticky nazývají, a muslimské země mezi ně patří. V souladu s touto lhostejností je úplná absence centrální organizace i centrálních statistik tureckého zemětřesení.

Erdogan neposlal ani záchranáře zasypaným, ani pomoc pozůstalým čekajícím deset dní v mraze. Ale nelenil vyhlásit výjimečný stav hned druhý den po zemětřesení, kdy začalo zatýkání lidí za zveřejňování „provokativního obsahu“, tj. pravdy. Twitter byl omezen. Výjimečný stav má skončit jen týden před nastávajícími volbami, ve kterých opozice asi za daných okolností nemá vůbec žádné šance. Turecko již léta poskytuje finanční odměnu Turkům žijícím v cizině za udání krajanů angažovaných proti Erdoganově vládě; jde například o částky mezi 25 000 a 500 000 dolarů za informace vedoucí k uvěznění důležitých oponentů režimu. Přes 100 tureckých žurnalistů jsou dnes vězněni jako teroristé.

Na toto zemětřesení mohl Erdogan Turecko připravovat 20 let, ale místo toho upevňoval moc islámu a své rodiny. Jeho synové například kupovali od Islámského státu pod cenou ukradenou naftu. Čistky v armádě, soudech a médiích zajistili Erdoganovi téměř neomezenou moc. Byl ministerským předsedou v letech 2003-2014 a prezidentem od roku 2014 dodnes, takže nikdo není více zodpovědný za tragický stav dnešního Turecka než on. Žádné záchranné práce neorganizoval, ale připravuje se na volby. Proto nechal zavřít stovky lidí, kteří jsou údajně vinni za nízkou kvalitu zřícených domů, ale nikdo nemůže vyloučit, že nejde pouze o jeho politické protivníky.

Zemětřesení sice Erdogan téměř ignoruje, ale na zahraniční politiku si najde čas. Například 14. února odsoudil izraelské akce na údajně okupovaných palestinských územích, přestože izraelský záchranný tým vyprostil ze sutin 19 živých lidí, což je nejvíce ze všech zahraničních týmů. Nejenže turecká armáda nepomáhala v záchranných pracích, ale ani nezajistila bezpečnost zahraničním týmům, takže kvůli propukajícímu násilí nejasného původu musely některé zahraniční týmy přestat pracovat. Bez ohledu na zemětřesení je násilí běžnou součástí turecké společnosti. Například v Adaně proběhly v roce 1909 násilnosti, při nichž zahynulo 22 000 občanů, hlavně arménského původu (zde).

Turecko bylo koncem 19. století novináři označováno jako „nemocný muž na Bosporu“. Dodnes je nemocné a stále zůstává pro Evropu nebezpečným. Dnes již nelze nic dělat, když Evropa promeškala začátkem jednadvacátého století příležitost podpořit v Turecku „nedemokratické“ generály proti islamistickým civilistům, ale alespoň by se mělo zabránit vměšování islamistického Turecka do západních záležitostí. Turecko podmiňuje přijetí Švédska do NATO vydáním politických utečenců do jeho rukou.

Je zcela nepřijatelné, aby Evropa ustupovala Erdoganovým výhrůžkám. Tato zkorumpovaná a polorozložená země nebude stejně Západu loajální, lépe by bylo podpořit vznik silného Kurdistánu. Zemětřesení setřáslo z Turecka chatrný nános evropské kultury a potvrdilo, že ani po 600 letech tento muslimský stát do Evropy nepatří. Otázka je, jaké výhody má členství Turecka v NATO.