„Miluji svou vlast, ale nenávidím stát!“

Není náhodou, že na začátku své úvahy jsem uvedl citát jednoho z nejslavnějších ruských básníků druhé poloviny 20. století Jevgenije Jevtušenka. On je totiž aktuální i v nynější době. Tak to cítí mnoho Rusů, kteří se proti své vůli ocitli v emigraci.

Přemýšlení o dalším skandálu spojeném s Ruskem jako mojí rodné vlasti je pro mě hodně těžké. Znám dobře cynismus a pokrytectví těch, kteří si současné Rusko zprivatizovali. Tito lidé mají jedinečnou schopnost proměnit všechno na nic a beze studu si přivlastnit vše, na co sáhnou, i když jim to nepatří.

Když bývám tázán na můj názor k ruské stopě po výbuchu ve Vrběticích, není pro mě těžké na takovou otázku odpovědět. Na základě informací, které mám k dispozici, a svých znalostí ruských reálií nepochybuji o zapojení Ruska do této teroristické akce a souhlasím také s požadavkem na finanční odškodnění, jež vznesla Česká republika vůči Ruské federaci.

Troufám si říci, že znalost některých principů kompenzuje více než dost neznalost některých faktů. Obecně platí, že se dají vyvozovat závěry na základě předložených skutečností a pověsti stran. Přitom už tak strašnou mezinárodní pověst Ruska není možno dále zhoršovat a vyjmenovat všechna fakta, která to potvrzují, je zbytečné. V takových akcích, jakou byl výbuch ve vrbětickém muničním skladu, nelze ruským tajným službám bránit, a to z jednoduchého důvodu: neexistuje jejich civilní kontrola parlamentem. Jestliže je do exploze zapojeno Rusko, a já jsem pevně přesvědčen, že ano, pak to není nic jiného než provokace. A nejrozšířenějšími metodami v putinovské ruské politice jsou právě speciální operace a provokace.

Ruská reakce na obvinění z účasti na výbuších jeho účast potvrzuje. Země, která se stala obětí diskreditační pomluvy, nepřevádí uraženost a kontroverze, ale žaluje a požaduje náhradu škody, pracuje na obnovení dobré pověsti. Nic takového však Rusko nečiní. Jestliže předseda vlády České republiky Andrej Babiš a klíčoví ministři jeho vlády veřejně obviní Rusko z vyhození muničního skladu do povětří, pak si jako zkušení politici jistě dobře uvědomují, že učinit tak závažné obvinění bez nezvratných důkazů, by bylo politickou sebevraždou. Navíc v předvečer voleb.

Co vlastně Rusko může v kauze Vrbětice učinit, pokud do této doby prohrálo u mezinárodních soudů spory za 99 miliard dolarů? Na tom nic nemění fakt, že se placení prohrané sumy snaží z velké části vyhnout. Jenom pro lepší orientaci, jedná se o třetinu ruského státního rozpočtu nebo 7 % ruského HDP.

To je velký rozdíl proti mezinárodnímu postavení České republiky, která takové problémy nemá, její tajné služby jsou pod kontrolou českých politiků a nehrají samostatnou roli. Chrání lidi a stát, nikoli úřady, a proto mohou adekvátně reagovat proti reálným hrozbám a předcházet jim. Z jejich strany je tedy téměř nemožné jakékoli vymýšlení nebo zkreslování informací.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice