Koncem listopadu 2007 se západní média převážně zabývala ve svých zprávách ze Středního východu nikoli Irákem, ale Saúdskou Arábií, kde tamní vláda potvrdila rozsudek, podle kterého devatenáctiletá dívka měla být potrestána dvěma sty šlehy bičem za „zločin“, který spočíval v tom, že seděla v autě s mužem, který nebyl její příbuzný. Po dlouhé měsíce se dennodenně psalo a ukazovaly se televizní klipy z krvavých scén v Iráku (o pozitivních věcech, kterých bylo v Iráku dosaženo, se většinou mlčelo). Nastal snad na irácké scéně Středního východu klid? Ne úplně, ale k jistému zmenšení teroristických akci mezi šíity a sunnity došlo a hospodářství, hlavně díky zisku z ropy, začalo fungovat.

Ale vraťme se ještě několika slovy k osudu té nešťastné mladé ženy, která byla před svým odsouzením podle kruté saúdsko-arabské verze islámského zákona šaría znásilněna sedmi muži, kteří na ni a jejího společníka zaútočili. O rozsudku, tak odporujícímu cítění západního světa, se hodně psalo, ale oficiální místa se odhodlala jen k opatrným, většinou neveřejným protestům. Vždyť Saúdskou Arábii potřebujeme za tichého spojence v boji s islámským terorismem a hlavně potřebujeme její ropu, a konec konců, bije se, ukamenovává, stíná a usekávají se ruce podle šaríe i jinde a po staletí a my k tomu mlčíme - vždyť jde přece o jejich „vnitřní záležitosti“! (To je ironie, milý čtenáři!) Podle některých západních mudrců prý máme stejnou civilizaci jako země stoupenců koránu. Já spíš souhlasím se Samuelem Huntingtonem, autorem knihy „The Clash of Civilization and the Remaking of World Order“ (New York, 1996, český překlad „Střet civilizaci“, Praha), že máme civilizace odlišné a ta naše západní, vzniklá z židovsko-křesťanské tradice, stojí v posledních desetiletích asi po mravní stránce nejvýše, když milióny islámců v ní hledají ochranu a často záchranu holých životů. Můj dlouholetý profesionální styk s ropou oplývajícími zeměmi, kde se všechny zákony odvozují od „Božího slova“, mne v tom utvrdil. Saúdský ministr spravedlnosti na adresu západních čtenářů prohlásil, že mladá žena si zasloužila 200 úderů bičem a šest měsíců ve vězení přesto, že byla sedminásobně znásilněna, protože je vinna „illegal mingling“, což můžeme přeložit jako „nezákonné míšení“, či „družení se“. Hrůzné! Dvě stě ran bičem pro ženu, která byla ještě k tomu mnohonásobně znásilněna, je prostě - barbarské!

Thomas L. Friedman, který píše pro The New York Times, si vypůjčil termín „nezákonné družení“ k úvaze o jiném „družení“ či „sdružování se“, a to mezi islámskými sektami (Daily News, 25.11.2007). Podívejme se na některé jeho postřehy.

Od Alžírska, palestinské Gázy, přes Libanon, Irák až po Pákistán se dnes vedou sektářské boje. Boje mají vyřešit otázku, kdo s kým se může „družit“. V Iráku, po porážce hrůzovládce Saddama Husajna v roce 2003, je to stále ústřední problém: Mohou iráčtí šíité a sunnité se „družit“, tedy žít pohromadě, po všech těch krutostech, které si vzájemně napáchali? Může být ta země dostatečně stabilní, aby tam mohly Spojené státy a jejich spojenci zredukovat stav svých vojsk? Připomeňme si, že okupace Německa a Japonska trvaly mnohem déle a vojenské základny tam mají Spojené státy za souhlasu domácích vlád dodnes. Po „navršení“ počtu amerických vojáků o 30 tisíc na 166 tisíc v polovině roku 2007 (Irák má přes 25 miliónů obyvatel, tedy každý americký voják „hlídá“ přes 150 Iráčanů. V Německu a Japonsku byl ten poměr daleko větší) se situace relativně uklidňuje, počet zabitých Iráčanů v sektářských šarvátkách rapidně poklesl, podle některých autorů o 55%, v určitých oblastech se nevraždilo vůbec a v listopadu 2007 Američanů padlo méně než v kterémkoliv jiném měsíci. Zlom nastal, když ti šíité a sunnité, kteří se rozhodli tolerovat jistou spolupráci, se vzbouřili proti těm šíitům a sunnitům, kteří se chtějí vzájemně vyhubit a také zlikvidovat všechny ty, kteří s takovou kratochvílí nesouhlasí.

Problém s extremisty je, že nikdy nevědí, kdy přestat. Ti iráčtí sunnité, kteří se stali přívrženci Al-Kajdy a zároveň byli proti jakémukoliv „družení“, zašli příliš daleko - uřezávali hlavy, posílali sebevrahy vyhodit do povětří mešity a zabít desítky děti a žen na bazarech, kladli miny na silnice, ale i nutili svoje dcery do manželských svazku se sunnitskými šejky, mužům nařizovali si nechat narůst plnovous atd.

Tento extrémní fundamentalismus si vynutil cosi neobvyklého v arabsko-muslimské „politice“: Umírnění sunnité se raději rozhodli pro odpor než pro svoje vyhubení. Riskují svoje životy a dokonce spolupracují s Američany, aby uhájili svůj tradiční sunnitský způsob života před džihádisty.

I Al-Kaida ví, že džihádiste zašli příliš daleko; proto Usama bin Ladin na videoklipu z 22. října 2007 vyhuboval svým stoupencům za taktiku, která znepřátelila tolik Iráčanů s Al-Kajdou. „Během svaté války byly udělány chyby,“ řekl, podle Davida Ignatiuse ve Washington Post, bin Ladin.

Stejná věc se stala mezi šíity. Zdá se, že Írán zeslabil svoji podporu el-Sádrově Mahdího armádě, která zabraňuje jakémukoliv „družení“ mezi sunnity a šíity, protože mnoho prostých iráckých šíitů má této proíránské milice, čítající až 60 000 bojovníků, tak právě dost a začalo z nesnesitelné situace obviňovat Teherán. 8. listopadu 2007 agentura France-Presse přinesla zprávu, že místní policie v poutním městě Karbale veřejné obvinila Mahdího armádu z čtyřletého krvavého teroru se stovkami zavražděných nevinných Iráčanů.

Důvod, proč jsou tyto události důležité, je ten, že Irák se stal ústřední scénou boje mezi nositeli umírněných, modernizujících se islámských názorů, podporovanými Spojenými státy a některými jejich iráckými spojenci, a na druhé straně nositeli ideologie, které podporuje Mahdího armáda a Al-Kajda. Ti usilují o „očištění“ islámského světa od „těch jiných“.

Džihádisté vědí, že jestliže mohou porazit Ameriku, pak se to musí stát především v srdci jejich světa - to pak ovlivní celý region. Generál David Petraeus ví, že pokud chce džihádisty porazit, musí to také být v srdci jejich světa. Avšak sami Iráčané musí stát v čele takového boje - americká vojenská mise, se svým mandátem od Rady bezpečnosti OSN a od Malikího irácké vlády, nemůže mezi jejich sektami, milicemi a bojůvkami chtít větší „družení“, než chtějí oni sami. Zdá se, že zvýšení stavu americké armády v Iráku počátkem roku 2007 dodalo umírněným islámcům více odhodlání za svoje svobody a životy bojovat.

Otázka, kterou si musíme klást, zní: Do jaké míry je toto „povstání umírněných“ skutečné? Reprezentují dostatečnou většinu, která potlačí extremisty a na které lze budovat slušný Irák? A mohou ji Američané podporovat s méně vojáky? Ztráty na životech se v Iráku zmenšily, desetitisíce iráckých uprchlíků se vrací ze Sýrie a Jordánska, vláda se jim snaží pomáhat, hospodářství funguje, i když ještě zdaleka ne zcela uspokojivě, ve školách se vyučuje, nemocnice mají léky, těžba ropy, přes četné sabotáže, už téměř dosáhla kvóty určené OPECem, dvou miliónů barelů denně. Je ale zapotřebí mnoha dalších zlepšení, zejména zabezpečení klidného života Iráčanů a jistota, že obrovské zisky z těžby ropy nebudou použity proti naší západní civilizaci jak si to přál Saddam Husajn.. Většina Američanů by stále ráda viděla, a potvrzují to i debaty prezidentských kandidátů, že Spojené státy podporují v Iráku cosi slušného a za rozumnou cenu.