Války plodí hrdiny. Epické tragédie plodí epické příběhy. Když ruské loďstvo obklíčilo malou posádku ukrajinského Hadího ostrůvku v dohledu Oděsy, kapitán jednoho z plavidel zavelel: „Tady je ruská válečná loď. Vzdejte se neprodleně, nebo budete zničeni.“ V radiolokačním odposlechu je slyšet, jak dispečer v navigační věži se ptá velitele: „Kapitáne, co jim mám odpovědět?“ Ruština zná mnohem sprostší nadávky než čeština, ale u nás by kapitánova nápověda zněla zhruba takto: „Pošli ty zkurvysyny do prdele!“ A námořník to zaonačil kulantně: „Ruská válečná lodi, běž do prdele!“ 

Nikdo s jistotou neví, co se pak stalo se třinácti členy posádky, zda byli rozstříleni z lodních děl, popraveni, nebo jsou v zajetí, ale jejich odpověď se stala internetovým memem a lidovou písničkou. Určitě prostí ukrajinští pohraničnicí netušili, že opakují slavný výjev, který dávno vstoupil do literatury. Když během bitvy u Waterloo uprostřed krvavé řeže naživu zůstával jen hlouček příslušníků Napoleonovy Staré gardy, přiklusal k nim na koni britský generál (byl to nejspíš Wellington), který choval úctu k neohroženým bojovníkům a nabídl jim život výměnou za kapitulaci. Šedovlasí veteránové mu odpověděli sborem: „Merde!“ Generál pokrčil rameny a rozkázal kanonýrům: „Pal!“

Příliš obecné tvrzení, že svět už nikdy nebude takový jako před válkou, má nulovou výpovědní hodnotu. Je to názor stejně bezobsažný jako v minulosti často vysmívané sovětské heslo „Světu mír!“. Jaké poučení si z toho lidstvo vezme, závisí především na tom, zda zvítězí hrubá bezostyšná síla, nebo nepopsatelná statečnost oběti určené k likvidaci. Plachá solidarita západního světa mrtvým Ukrajincům už nepomůže. Byla možná největší z toho, co jsme předtím zažili, ale zastavila se na samém pokraji skutečné účinnosti. Mnozí Ukrajinci si pokládají nyní nemístně filozofické otázky: „Jaký smysl má solidarita, která nás odmítá zachránit před smrtí? K čemu je solidarita, která není schopna pochopit, že po nás přijdou na řadu oni, že vítězná dobyvačnost agresora nikdy nerespektuje blokové hranice?“

Zaplaťpánbůh za každou tvrdou sankci, ale působení většiny z nich je odložené, zatímco genocida Ukrajinců probíhá dnes a tady. Metafyzickou válku Putin již prohrál, leč tu přízemně brutální ještě může vyhrát. Proto tolik hořkosti v reakci prezidenta Zelenského na poslední nesmlouvavé rozhodnutí NATO nezřizovat nad Ukrajinou bezletovou zónu, neboť by to mohlo vést až k přímému střetu s Ruskem: „Odteď tisíce mrtvých budou tak trochu i na vašem svědomí!“ Byl napomenut za nehoráznou drzost, a bafuňář z bruselské centrály nám laskavě vysvětlil, že NATO je v tomto konfliktu pravým vítězem nad agresorem: Putin prý tajně doufal, že se Západ nechá do války vtáhnout, ale alianční úředníci ho chytře přečůrali a svým demonstrativně pumprdentním nevměšováním jeho plány zhatili. Ani letadla Ukrajincům nedají, ať si Putin kousá lokty. Chamberlain v hrobě dělá na Churchilla dlouhý nos: „Řekni válce ne!“

Nejlépe tuto psychopatickou rozdvojenost, pravou orwellovskou „dvojmysl“ vzorně předvedl americký prezident Biden ve své Zprávě o stavu Unie. Řekl přiboudle: „Ukrajina dnes vede boj o svobodu Evropy, o svobodu celého světa…Ujišťuji vás, drazí spoluobčané, že naše země coby lídr svobodného světa se tohoto boje v žádném případě účastnit nebude. Žádný Američan na Ukrajině nepadne.“ Byl odměněn dlouhotrvajícím aplausem vestoje. Pochopili jste to správně: nejmocnější země světa, která válčila ve všech konfliktech minulého a tohoto století, se tentokrát zdrží účasti v osudovém zápase o svobodu. Ale jinak Biden slíbil, že jeho žal bude hluboký a upřímný. Hodně to připomíná výjev z filmu Sedm statečných, kdy skupinka mexických chlapců obklopí bojujícího pistolníka Orlanda a slibuje mu: „My jsme se s klukama dohodli, že až padneš, budeme ti každý den nosit na hrobeček čerstvé květiny.“

Ve svém chorobném mozečku Putin již dlouho spřádal plány na silové podrobení Ukrajiny. Spousta druhotných příznaků svědčí o tom, že již v polovině loňského roku a možná i o něco dříve zhruba věděl, jak to nakonec provede. Proto krok za krokem činil vše, aby v zárodku udusil jakékoli projevy možného společenského odporu. Počínaje uvězněním Navalného, až po nedávné uzavření posledních umírněně kritických sdělovacích prostředků si zajistil společenské prostředí příznivé pro válečné dobrodružství. Rozstrkal po vězeních nebo vyštval do ciziny vše, co zavánělo opozicí. Jediné zvuky, které je ruská společnost schopna nyní vydávat, je jásot davů nad každým Putinovým pšoukem. Do své doktríny zapracoval množství nezpochybnitelných fakt.

Dobře věděl, že vojenský potenciál Ruska násobně převyšuje obranné možnosti Ukrajiny. Věděl také, že závislost Evropy na ruských energetických surovinách donutí takové země jako Německo si to sedmkrát rozmyslet, než nakonec neudělá nic. Vycházeje z pevných fakt počítal s tím, že mocný a bleskurychlý zásah na Ukrajině, který ji připraví o politické a vojenské vedení, učiní z něho válečného hrdinu a doživotního panovníka Ruska. Loutkový režim, který dosadí v Kyjevě, bude zpětně legitimovat spáchané zločiny. Tak jako ve všech předchozích dobyvatelských válkách tento jednoduchý trik mu i tentokrát umožní přejmenovat okupaci na poskytnutí bratrské pomoci. Jednotce dočasností se opět bude říkat „jeden furt“.

Putin byl přesvědčen o tom, že v případě vítězství jeho režim přežije bezmocný vztek Západu, který nepotrvá do nekonečna. Na novinářský dotaz, jak vnímá západní sankce, odpověděl pohrdlivě: „Přežijeme i na bramborách, nebude to poprvé.“ Věřil, že západní státníci vychovaní na reálpolitice a pyšní na svou liknavou rozvážnost dříve nebo později dozrají k poraženeckému zmoudření a vrátí se k zásadě „business as usual“. Pokud se tak skutečně stane, bude to znamenat, že svět se opět ničemu nepoučil.

Jen s jedním ve svém velkolepém plánu nepočítal – s vlastností, která je v dnešním světě stále vzácnější. Nepočítal s tím, že Ukrajinci vůbec nezapadají do mentálních schémat dekadentní civilizace. Nevidí žádný smysl a půvab v takových „hodnotách“ jako slabošství a zženštilost mužů, v hledání dalších a dalších domnělých úzkostí, vůbec nerozumějí scestným výdobytkům zbloudilého pokroku. Odmítají uznat, že bezhlavý úprk je moderní formou vítězství a že „armáda tu není od toho, aby válčila“, abych citoval hlavního amerického generála. Zuby nehty se drží svých obstarožních představ, že voják má být zmužilý, že trvání na vojenské cti a důstojnosti, na bezvýhradném vlastenectví jsou ctnostmi nikoli neřestmi, a jsou nadčasové, nikoli zpátečnické.

S tím nepočítal ani Západ, ani Putin. Západní politici byli zaskočeni tím, že na velkorysou nabídku bezpečného odvozu a sladkého života v čestném exilu prezident Zelenskyj odpověděl se staromilskou přímostí: „Nepotřebujeme taxíka, ale zbraně.“ Touto archaickou mentalitou si můžeme vysvětlit do očí bijící rozdíl mezi blízkovýchodními uprchlíky z roku 2015 a nynějšími utečenci: tam byli vítáni nabušení mládenci v nejlepším věku, v podstatě váleční zběhové, tady nám dělají výčitky svědomí samé ženy s dětmi, ježto všichni chlapi brání své domovy.

Putin zjevně nepočítal s tím, že houževnatost ukrajinského odporu přesáhne jeho úzkoprsou představivost. Tato vlastnost je zárukou toho, že těžké časy na Putina teprve čekají. Zkušenosti z Iráku a Afghánistánu svědčí o tom, že obsadit území je mnohem snazší než ho udržet. Po skončení horké fáze války čeká na Putina stejně nepříjemná doba nekonečné partyzánské guerilly. Po druhé světové válce takový odpor bez naděje na vítězství kladli Ukrajinci okupantům více než pět let.

Lidé se rádi oddávají klamu, a tak mnozí se bedlivě zaposlouchávají do Putinových prohlášení ve snaze pochopit jeho opravdové záměry. Není snad v jeho požadavcích tu a tam racionální zrno? A pokud je, neměly by být příští vztahy s Ruskem budovány na těchto oprávněných požadavcích? Putin je určitě stižen paranoidním bludem, leč to neznamená, že u něho co na mysli, to na jazyku. Říká jen to, co posluchači chtějí slyšet. Sám bude vycházet z klasické maximy filozofa Ivana Iljina, kterou bezvýhradně ctí: „Ruská moc se bude rozprostírat až tam, kde narazí na nepřekonatelný odpor jiného národa.“

Nepomoci Ukrajincům dostatečně vehementně tak, aby se jejich odpor stal pro Putina nepřekonatelným, je historická chyba všech dnešních intelektuálních trpaslíků. Spíše než ve slovech samotného Putina hledejme známky ruských úmyslů ve výrocích jeho „kruhu bližních“. Dmitrij Medveděv, donedávna typický systémový liberál, prozradil na svém facebookovém účtu myšlenkové pochody kremelského vedení. Když odhodíme slovní slupky o odvěkém ponižování Rusů a zákeřnosti Západu, zůstane sukus Putinovy politiky: „Západní sankce – toť mýtus, fikce, řečnický obrat… Sankce jsou výborná záminka pro definitivní revizi nejen vztahů s jednotlivými zeměmi, ale k přestavbě celého světového řádu… Diplomatické vztahy Rusko v zásadě vůbec nepotřebuje, je čas pověsit na brány ambasád těžké zámky… Na západní partnery se odteď budeme dívat jen skrze hledáčky pušek a s prstem na spoušti… Konečně máme důvod prásknout dveřmi a navždy se vykašlat na všechny ty nesmyslné žvanírny typu Rady Evropy a jejího parlamentního shromáždění – stejně slouží jen jako odkladiště užvatlaných politických impotentů… Přiznejme si, že jsme do nich vstupovali jen z mladické nerozvážnosti… Konečně budeme mít důvod znovu zavést trest smrti…“ Touha Kremlu po znovuzavedení trestu smrti nám naznačuje, jak bude probíhat „denacifikace“ Ukrajiny.

Nikoli náhodou bývalý ministr kultury (sic!) a nyní hlava ruské delegace na jednáních s Ukrajinou Vladimir Medinskij, který o Putinovi mluví jako o „absolutním géniovi současné reálné politiky“, prohlásil, že „pravým kulturním symbolem Ruska je samopal Kalašnikov.“ Vskutku ideální typ pro mírová jednání.

Reakce světa na genocidální válku jsou zámotkem protichůdných pohybů. Některé země, jako Německo, chtějí prudce zdokonalovat vlastní obranu a vydávat na ni celých 2 % HDP, ke kterým se tak jako tak dávno zavázaly. Neslyšeli jsme to už někde? Mám pocit, že zhruba před dvěma lety právě takový požadavek byl vznesen na summitu NATO a ten, kdo ho vznesl, byl označen všemi pokrokovými pozorovateli za škůdce, jenž se snaží NATO rozštěpit a připravit o akceschopnost. Hádejte, můžete třikrát, zda by západní aliance byla silnější, kdyby už tehdy začala svou obranu posilovat, anebo by byla k dnešnímu dni mnohem slabší. Uhodli jste. Ovšem žádný z tehdejších chytráků se nehodlá za svou slaboduchost omlouvat.

Zcela nesrozumitelný je pro nestranného pozorovatele postoj Číny. Komunistická diktatura se důsledně zdržuje hlasování pro jakékoli rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Rusko za zábor cizích území a jeho dobyvačná tažení, leč nepodporuje ani proruská usnesení. Zdá se, že Čína odmítá porušení územní celistvosti vojenskou silou nebo pomocí referend na okupovaných územích. Proto nepodpořila ani ruský zábor Krymu a neuznala „lidové republiky“ na Donbase. Vychází z toho, že Tchaj-wan je problém zcela jiného druhu – pro Peking to není jiný stát, nýbrž právě separatisty ovládané území, něco na způsob Donbasu. Pro lidi s dostatečnou představivostí v čínském postoji může být skryt také ještě dalekosáhlejší záměr: až bude Rusko dlouhotrvající válkou a ekonomickými sankcemi totálně vyšťaveno, spadne Sibiř Číňanům rovnou do klína.

Válka v Evropě je „matkou všech válek“, protože její výsledek určí, jak bude vypadat příští světový řád. V osudovém zápase mezi demokracií a totalitou, při vší rozdílnosti jejích forem a projevů, se Západ chová natolik opatrně, že „zvonka to vyzerá“ jako nebetyčná zbabělost. Demokracie ztratila ostrý pocit bezprostředně hrozícího nebezpečí. Svým způsobem Západ má vztek na Ukrajinu za to, že ho vytrhává z příjemného snění. Na miskách vah se nepoměřují jen válka a mír – rozhoduje se o tom, zda západní svět a jeho vysoké morální zásady obstojí v konfrontaci s násilnickou totalitou, anebo on sám v procesu sebezáchovy upadne do stejné totality, jak to předpověděl jasnozřivý George Orwell.