Před jednáním Biden - Putin

Mnozí experti ve věcech politických upínají své naděje k distančním jednáním dvou prezidentů, amerického a ruského. Ve světě se akumulovalo velké množství neřešených problémů a zmražených konfliktů, z nichž každý může v nestřeženém okamžiku přerůst v opravdovou válku. Joe Biden v dialogu mezi čtyřma očima by měl donutit Vladimira Putina k věcnému jednání, bude-li sám dostatečně pevný v kramflecích a věrný vlastním zásadám, nepochybně správným.

Takové expertní úvahy zavání sebeklamem. Žádný z rozhodujících aktérů světové politiky neumí jednat jinak, než jak jim káže jejich naturel a osobní zkušenost.

Putinův naturel a tradice samoděržaví mu velí pokusit se tak či onak oklamat protivníka, uvést ho v omyl, navěšet mu bulíky na nos, co se jich tam vejde, a ať jim věří, když je tak hloupý.

Leč co je Bidenův naturel, jak vnímá svět jeho dosavadní výkon, názorovou pevnost a jeho schopnost prosadit se v nepříznivém prostředí? Zdržím se na každý pád vlastních soudů a uvedu hodnocení slovutného amerického komentátora Breta Stephense.

Výmluvná je také okolnost, že jeho nelichotivý názor byl otištěn v deníku The New York Times, který až doteď bezpodmínečně podporoval současnou stranu a vládu.

V článku Zhroucení mezinárodního postavení Spojených států nositel Pullitzerovy ceny vypočítává příklady protichůdných postojů nynější americké administrativy. Ocituji úryvek článku:

„Biden opakovaně prohlašoval, že dle platné smlouvy s Tchaj-wanem jsou Spojené státy povinné bránit ho v případě napadení. Potvrdil tento závazek i v posledním rozhovoru se stanicí CNN. Poté Bílý dům přispěchal s upřesněním. Ukázalo se, že Zákon o vztazích s Tchaj-wanem pouze ukládá Americe poskytnout ostrovu pomoc dostatečnou pro sebeobranu, což podstatně mění situací. Žádné záruky vojenského zásahu smlouva prý nepředpokládá.“

Jinými slovy, prezident není schopen jasně označit americkou pozici v jedné z ústředních zahraničně politických otázek naší doby. V druhé takové osudové otázce není schopen svůj postoj jakkoliv formulovat. V třetím případě vzbuzuje pochybnost, zda Spojené státy vůbec nějakou strategii mají.

Ve výsledku to podkopává pověst země jako spolehlivého spojence svých ohrožených přátel a mocného protivníka nepřátel, schopného překazit jejich dobrodružné záměry.

„Biden byl zvolen v naději, že se bude opírat o svou moudrost, zkušenost a kompetentnost. Může někdo dnes ve vší vážnosti prohlásit, že těmto očekáváním aspoň trochu dostál?“ táže se rádoby naivně Bret Stephens z deníku The New York Times.

Leč odpověď je nabíledni – Biden je jedno velké zklamání. To musí mít na paměti každý, kdo očekává zázraky od jeho dálkového rande s Vladimirem Putinem, mistrem diplomatického švindlu.

Autor je publicista