Závidím dnešní omladině. V době mého dospívání měl mladý aktivní člověk před sebou docela omezený výběr z životních filozofií určujících jeho pozemskou existenci. Byla to skromná volba mezi společenským ideálem komunismu a poněkud anachronickým ideálem svobodného svědomí, které ponoukalo k odporu vůči tomu prvnímu. Jak víme, to druhé zvítězilo, i když bylo špatně definovatelné a nejisté a jak se zdá, přijde to nakonec zhruba nastejno.

Dnešní mládež má k mání nesrovnatelně více ideologických možností v co věřit a o co usilovat. Vějíř pokrokových ideových konceptů je otevřen doširoka. Jen na jedinci záleží, zda chce vyznávat myšlenku původního demokratického stalinismu či kriticky pozitivního rasismu, prvobytně pospolného posthumanismu či liberálního komuno-fašismu. Každý může bez obav věřit v to, že pohlaví živočicha je proměnlivým a čistě sociálním konstruktem a rodina že je libovolnou množinou nebinárních bytostí, nikoli nutně lidských. Dnes se nekladou meze představivosti a každému je zřejmé, že společenský pokrok má neomezené množství podob, byť zdánlivě protichůdných, leč vnitřně zacílených na lidumilnou diktaturu pravdy. Dosažený pokrok je impozantní a úkolem dnešní mladé generace je učinit ho nezvratným. Není to vůbec snadná úloha.

Je až zarážející, kolik lidí, někdy i docela vzdělaných, hází pokroku klacky pod nohy. Nezřídka četní dezinformátoři zpochybňují vědeckou povahu pravdy, svým hnidopišstvím se snaží rozkolísat víru v brzký příchod lepší budoucnosti. Opravdoví informátoři musí jejích lži neustále uvádět na pravou míru, jako by neměli nic důležitějšího na práci. Uvedu příklad: dnes spousta přezaměstnaných expertů musí mařit čas polemikou s výzvou prof. Ehuda Qimrona, vedoucího katedry imunologie lékařské fakulty Telavivské univerzity. V izraelském deníku Ha’aretz otiskl 6. ledna otevřený dopis ministrovi zdravotnictví, napadající celou na vědě založenou a většinou vlád sdílenou strategii boje s covidovou pandemií. Ač je profesor uznávanou autoritou v oblasti imunologie, káže ve svém prohlášení bludy, a opravdoví vědci z řad vládních úředníků, astrologů, numerologů a angažovaných novinářů musí ztrácet drahocenný čas jejich vyvracením. Přitom záškodnický záměr antivaxerského pamfletu čouhá jak sláma z bot už z prvních vět: „Pravda o vaší protiepidemické politice vychází najevo. Vaše zoufalé destruktivní pokusy krachují jeden po druhém a nyní nastal čas jasně říct samozvaným expertům a správcům pandemie – my jsme vás varovali! Po dvou letech bezradného tápání vám nezbývá než přiznat, že respirační virus nelze porazit na hlavu a vaše směšné snahy jsou odsouzené k fiasku. Odmítáte to připustit jen proto, že neumíte v zásadě uznat porážku, leč v každém kroku jste selhali tak žalostně, že i spřátelená média přes veškerou snahu mají nyní problém skrýt celou hanebnost vašeho třeskutého debaklu…“

Nemám v úmyslu rozebírat medicínské argumenty prohlášení, o němž dnes diskutuje celý svět – to si každý může vygooglit, když zadá do internetu aspoň jméno kverulantského profesora. Ale některá jeho tvrzení zaráží – kupříkladu když se pokouší vyvrátit představu, že všichni seriózní vědci jsou ve věci zajedno a jen osamělí popírači mohou zpochybňovat očividné. Cituji: „Odmítli jste vzít na vědomí jak „Barringtonskou deklaraci“, kterou podepsalo přes 60 tisíc vědců a lékařských kapacit, tak jiné programy založené na užití selského rozumu. Místo toho jste zvolili osvědčenou taktiku zesměšňování, pomlouvání, překrucování jejich názorů a osobní diskreditace.“

Z toho je nad slunce jasné, že izraelský profesor vůbec nerozumí složité podstatě prudkých změn, ke kterým nyní dochází ve světě. Ty spočívají na pevném základě vědeckých pravd, nikoli na vratké dojmologii směšné skutečnosti. Měkký mozeček pochybovačů není s to pobrat celou velikost vznikající nové reality, v níž všichni budeme muset volky-nevolky žít. Je to světlá a velkolepá budova, jejíž všechny díly jsou navzájem nerozborně provázány, žádnou cihličku nelze vyndat ze zdiva bez porušení statiky celé konstrukce. Lidé řídící přestavbu světa nemohou dovolit a nedovolí šťourání se v detailech, v podružnostech, tak aby pochybovačný škleb odkazem na omyly a nesrovnalosti přivedl vniveč celý pokrokový projekt.

Toto nové pochopení už uzrává mezi uvědomělými lidmi na lepších univerzitách Západu, na zasvěcených televizních kanálech. Lidé ve Spojených státech si kladou otázku, co se všechno může stát, až skončí doba rozvitého bidenismu. Revanšismus zpátečníků už teď ohrožuje slabé výhonky demokratického pokroku. Lze si domyslet, co nastane v případě jejich úspěšné kontrarevoluce. Zákazy povolání a vyhazovy z práce postihnou profesory, novináře a odborníky se správnými názory, nikoli ty s nesprávnými jako nyní, a v tom je, uznejte, obrovský rozdíl. Sociální výdobytky budou zrušeny, přinejmenším ohroženy. U vědomí této osudové hrozby jen slabomyslný může odkazovat k takovým obstarožným pojmům jako vůle lidu vyjádřená ve volbách. Sociální pokrok je příliš důležitá věc, než aby mohl být svěřen do nepovolaných rukou nezasvěcené lůzy. Ve zbylém čase v mechanismu voleb, v procedurách sčítaní hlasů, ve voličské mentalitě je třeba učinit takové radikální změny, které pojistí výsledek před nevyzpytatelnou náhodou.

O dobré nápady není nouze. Hlavní sloupkař uvědomělého deníku The New York Times Ezra Klein v jednom z posledních komentářů přišel se zajímavým návrhem – začít ideově proškolovat sběrače hlasů, členy volebních komisí, ověřovatele výsledků a jiný přísedící personál k dosažení kýženého vítězství. Jde to na krev a jakýkoli jiný výsledek než vítězství je nepřijatelný, nemyslitelný a nepřípustný. Komentátor připomíná čtenářům staré Talleyrandovo válečné moudro: Diletanti žvaní o strategii. Profíci mluví o logistice. Je na čase ovládnout logistiku volebního procesu. V sázce je demokracie. Necinkali jsme klíči proto, aby nakonec někdo zmařil slibný nástup pokroku.