1.7.2022 | Svátek má Jaroslava


SVĚT: Totalita je matkou chaosu

21.12.2021

Aleksandr Solženicyn, známý to „dezinformátor“ z dob pozdního komunismu, kdysi přiznal, že nikdy nezažil takový pocit vnitřní svobody jako ve vězení. Zdá se, že mocné společenské síly nám dnes opět hodlají poskytnout stejně intenzivní a niterný pocit svobody – uvnitř vězeňských zdí.

Lichá je představa, že si totalita podrobuje společnost brutálním násilím na způsob cizího dobyvatele a že ujařmený lid pak útrpně vnímá své zotročení. Totalita zpravidla přichází včas jako na zavolanou, za jásotu nadšených davů zasypávajících své zítřejší věznitele jarním kvítím. Mezi dopisy pracujících žádajících o hromadné popravy těch, kdo stojí v cestě lepší budoucnosti, a cinkáním klíči na náměstích musí uplynout drahně let, než přijde vystřízlivění a vztek z vědomí, že jsme byli opět sprostě oklamáni. Pak na léta nejběžnější otázkou rádoby filozofických debat se stává hlavolam: jak jsme tomu mohli uvěřit? 

Nelamte si hlavy, pánové, odpověď je jednoduchá – uvěřili jste, protože jste chtěli věřit, chtěli jste být oklamáni a pomýleni! Sami jste si přimysleli zdánlivou racionalitu argumentů ve prospěch totality. Zazdálo se vám totiž, že přemíra darebné svobody brzdí příchod zářných zítřků a osekáme-li nadbytečnou svobodu rozumně, odvalíme tím balvan z cesty k budoucnosti. Zbytek příběhu všichni známe: skvělá budoucnost se nám vzdaluje tím víc, čím víc se k ní přibližujeme, dočasná totalita zůstává s námi na furt. A stále stejná chuť být znovu oklamán. Jakože tentokrát to musí klapnout. Důvody jsou přece s minulostí nesrovnatelné – tentokrát jde o zdraví nás všech, o záchranu planety, možná o samotnou existenci lidí na zemi. Chce se po nás opravdová maličkost, tu a tam z té svobody něco ubrat, snad nás neubude.

Když jsem na konci 70. let poprvé četl dílko francouzského politického myslitele Jeana-Francoise Revela Pokušení totality, zdály se mi jeho chmurné předtuchy poněkud přemrštěné: co tak svůdného může mít v sobě lidožroutská praxe komuno-fašismu? Sotva se dalo pochybovat o tom, že k úplně stejným koncům vede každá skvělá ideologie připravená položit osobní svobodu na oltář vznešených cílů. Je jasné, že vznešený cíl málokdy bývá uskutečnitelný a nikdy nevrací lidem to, co bylo na jeho oltář obětováno. Smutný je dnešní pohled na kdysi soudné a nebojácné kamarády, kteří tak ochotně podléhají pokušení totality a maně se ztotožňují s její zvrhlou logikou.

Většina těch, kdo nerozumí lpění na osobní svobodě v době kruté pandemie, si vypomáhá osvědčenými moudry. Žádná svoboda přece není absolutní. Není svobody bez odpovědnosti. Naše svoboda končí tam, kde naráží na svobodu jiných. Ničím neomezená svoboda vždy končí anarchií a chaosem. Jen odpovědnost dělá svobodu smysluplnou. Zkrátka, svoboda je poznaná nutnost. Tož, pane filozofe, vysvětlete nerozumným, že odpovědnost je v tomto páru prvotní, zatímco svoboda je druhotná, odvozená, zbytná. Ve skutečnosti jsou tyto nezpochybnitelné pravdy jen bohapustými sofismaty, kterých vám o přestávce na požádání nasekám přehršle. 

Vystihují jen jeden brus mnohohranného jsoucna. Každý víme, že život je slzavé údolí a končí smrtí, leč ještě nikomu takový poznatek nezabránil vesele žít dál a plodit další smrtelníky. Za dobrotu na žebrotu a každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán – nezbývá než se divit, proč toto moudro zatím nikoho neodradilo od občasného dělání dobra. A vůbec: marnost nad marnost a všechno je marnost – no a co má být? Prosil bych pořádně přidat té marnosti, než navždy opustím toto úchvatné slzavé údolí!

Bajka o svobodě a odpovědnosti je metaforou rovnice, kde míra je Bůh. Jakmile začneme klást větší důraz na odpovědnost, o níž rozhoduje někdo jiný než my, třeba stát, pak i svoboda přestává být naše. Stává se první obětí odpovědnosti. Opěvování vnucené odpovědnosti je neklamnou známkou plíživého příchodu svůdné totality. A protože, podle převládajícího názoru, míru občanské odpovědnosti neurčuje nikdo jiný než stát, tak právě on bývá první na ráně. Covidová anabáze samozřejmě nezpůsobila fiasko státní správy, ale dokonale vyjevila její slabiny a diskreditovala účinnost a samotný smysl jejího rozhodování jako nic a nikdo předtím.

Jsme totiž ochotni snášet cizí moc nad sebou jen potud, pokud její projevy, nařízení a normy jsou v našich očích logické, ujednocené, pro všechny stejně platné a trvanlivé. Jen tak můžeme uvěřit, že mocenskými orgány prosazovaná občanská odpovědnost má za cíl zabránit všeobecnému rozvratu a chaosu. Jenže to, co vidíme v reálu, je pravý opak kýženého předpokladu – čím více je vymahatelné odpovědnosti, tím více je chaosu a zmatků. 

Právě to živí projevy lidové nespokojenosti, které probublávají ve všech koutech světa – nikoli celková zabedněnost, tmářství a kverulantství lůzy, jak by si přáli ochotní pěvci svůdné totality. Kam se podíváš, všude vítězí neomalené pokrytectví a politika dvojího lokte: když to moc chceš a máš na to, pak i zakázané je možné. Nedůslednost v rozhodnutích, vždy zpupně odůvodňovaná posledním výkřikem neomylné vědy, nadutost direktivních přešlapů, trapnost expertíz jako podkladů pro spásné kroky mocenských instancí, takřka okamžitě zrušených soudy coby nesmyslné a nezákonné. 

„Červené zóny“, odkud se nesmí a kam se nemůže, ale které se dají hravě obejít zakoupením letenky s mezipřistáním v jiné zemi schengenského prostoru. Ruskému občanovi v Evropě neuznají očkování vakcínou Sputnik V, ale u obyvatele takového San Marina tatáž vakcína nikomu nevadí. Libovolně stanovené počty povolených shluků lidí, jiné pro divadla a krematoria, jiné pro autobusy a letadla. A žádná logika v ničem, jen nekonečný chaos a nelad.

Ve výsledku vše, co jsme pokládali za výdobytky pokroku, se obrací ve svůj pravý opak. EU více neprosazuje princip odstranění hranic, nýbrž lepší ochranu stávajících bariér. Brusel je dokonce připraven zřízení nových bariér financovat. Evropou obchází patos ochrany obyvatelstva před nechtěnými přistěhovalci, aniž by byla zrušena „vítací kultura“, tento výpotek humanismu na samé hraně sociální idiocie – přímo protichůdné etické postoje se jednoduše vrství jeden na druhý, takže zmatek je dokonalý. Místo cestování uvnitř Schengenu s jednou občankou, bude odteď správné se na přechodech prokazovat ještě Covid pasem s počtem očkování předepsaných k dnešnímu dni. Zítra k nim přibudou pasy se svědectvím o klimatické neškodnosti a průkazy genderové způsobilosti. Pokrok nezastavíš…

Třeba naznačený problém migrace. V předchozích letech konzuláty Spojených států vydávaly v průměru 9 milionů turistických a pracovních víz ročně, imigrační úřad vystavoval přes 1 milion „zelených karet“, zhruba poloviční počet žadatelů byl odmítnout. Přitom v každém okamžiku v zemi pobývalo kolem 11 milionů nelegálních, tudíž nezákonných přistěhovalců. Třikrát za posledních 20 let proběhla hromadná „legalizace“, kdy miliony lidí bez průkazů totožnosti dostávaly potřebné papíry a povolení k pobytu. I nyní se prezident Joe Biden chystá kolektivně omilostnit přes 10 milionů narušitelů hranice. 

Funguje princip – co nelze zvládnout, je třeba uznat za jedině správné, a tudíž za novou společenskou normu. Mnohá americká města a státy se prohlásily za humanitární útočiště, zakázaly policii kontrolovat podezřelé a vyžadovat jakýkoli doklad totožnosti, zrušily deportace narušitelů ze země. Nedávno ministr vnitřní bezpečnosti Alejandro Mayorkas oznámil, že jeho rezort ruší samotný pojem „nelegální“, ježto „každá bytost je legální“. Stát New York již poskytl všem neobčanům volební právo. Jinými slovy, porušením přistěhovaleckých zákonů lze dosíci kýženého cíle mnohem snáze a levněji než jejich dodržováním. Je to opravdu ten optimální způsob výchovy k úctě k zákonu?

V Evropě jakbysmet: čím přísnější je regulace, tím rychleji se vyjevuje její protismyslnost. Kdysi, po útocích na newyorská Dvojčata, jsem se s přítelem vsadil, jak rychle hysterie pomine a svět se vrátí do zajetých kolejí. Přítel tvrdil, že nikdy – žádné zajeté koleje už neexistují, jsou rozebrány na šrot, svět se změnil navždy, nový svět nám diktuje nová pravidla a z nich se stává všední rutina. Sázku jsem samozřejmě prohrál. Afghánskou válku i přes neskutečné oběti Západ mezitím hanebně hodil za klobouk a zbrklý úprk prohlásil za moderní formu vítězství. Avšak i po 20 letech od útoku si nesmíme vzít do letadla flašku coly, i tu do poloviny vypitou – co když jsme s tekutinou vpravili do sebe výbušninu?

Avšak nahrazování starých pravidel novými normami má většinou jen imitační povahu a má přesvědčit lehkověrné, že stát a jeho orgány drží stále opratě v rukou a že prohlubující se chaos účinně řídí. Takové pokusy zpravidla mívají žalostnou a sebeodhalující povahu. Jak třeba hodnotit dnešní pokus amerických úřadů deportovat do ciziny pár obzvlášť nepříjemných nelegálů? Bidenova vláda musela kvůli tomuto kroku mlčky obnovit platnost Trumpova výnosu, který předtím slavnostně zrušila za zvuků pozounů. Opravdu zapůsobí tato náhražka přísnosti jako výstraha nelegálním přistěhovalcům, když vědí, že vypovězeny byly dvě stovky z nich, zatímco jen za letošní rok v zemi mohly zůstat skoro dva miliony nezvaných hostů? Takový přístup je variantou hry na četníky a zloděje, v níž zloději jsou vždy o dva kroky před zákonem.

Mediální hlavní proud dávno popisuje zápas o zdraví lidstva ve válečných termínech známých z dob totality (bitva o úrodu, válka s počasím), kde na správné straně dějin stojí regulující stát opřený o celou sílu vědy, na špatné straně pak nebezpečný mix náboženského fanatismu, pravicových spikleneckých teorií, popíračů vědních výdobytků – zkrátka „agresivní ultrapravicová scéna zneužívající protesty pro vlastní nekalé cíle“. Jako vždy, neomylně poznáte totalitu podle toho, že rehabilituje komuno-fašistickou představu o konzervatismu jako o překážce pokroku a místo opravdových teroristů vede lítý boj proti spoluobčanům se škodlivými názory.

Ve stalinském Rusku existovalo přesvědčení, že přísnost zákonů značně mírní jejich ledabylé a nedůsledné dodržování. Dnes to platí nejen v Rusku. Čím více přísných a navzájem si protiřečících pravidel a nařízení, tím větší je jistota, že se je občané naučí chytře obcházet. V zápase státu proti lidské vynalézavosti vlády budou prohrávat vždycky. Posílení totalitní povahy režimů problém neřeší, spíše ho činí z definice neřešitelným. Výsledkem bývá devalvace starých a nově zaváděných norem a pravidel. Paradox doby je v tom, že čím dokonaleji totalita devalvuje normy, tím více se přibližujeme stavu naprostého chaosu, z něhož nebude snadného návratu.