Rok 1789: konec absolutistické vlády bourbonské dynastie, konec Bastily; kdo by se tomu netěšil? Nastane konstituční monarchie, Francie bude jako Anglie...

Rok 1917: konec carského samoděržaví; nejdřív vláda demokratické pravice (kadetů), pak demokratické levice (Kerenského). Kdo by se tomu netěšil; Rusko bude jako Amerika...

Rok 1979: šáhova armáda odmítla střílet do lidu; kdo by se tomu netěšil? Írán bude jako – jako co, vlastně? Sekulárně-liberální Švédsko?

Francouzská revoluce vedla k jakobínskému teroru Marata, Dantona a Robespierra, ke gilotině. Jakobíni zavraždili za pár měsíců hrůzovlády více nevinných, než Bourboni stihli za staletí. Revoluce způsobila zlo mnohonásobně větší, než režim starý. Bastila byla dětskými jeslemi ve srovnání s gilotinou.

Výsledek revoluce ruské? Totalitní vláda Lenina a Stalina: tisíckrát – ba milionkrát - horší, než režim ubohého Nikolaje II. Čeka a hladomor na Ukrajině vyprávějí ten příběh. A taky gulag a Solženicyn.

Írán? Fanatický ajatolláh Chomejní - vedle něhož bývalý šáh byl levicovým socialistickým pokrokářem (kterým i skutečně byl) - popravoval starce, děti, ženy. Zhusta a s gustem.

Bylo lze formulovat „železný zákon dějin“: každá revoluce, jež se odehrála po té americké v roce 1776 – tj. každá od francouzské 1789 včetně až do – (a teď to na chvíli nechám otevřené)... vedla k režimu horšímu, méně svobodnému, tyranštějšímu a krutějšímu, než byl ten, proti kterému tak „idealisticky“ revoltovala. Každá vedla ke zhoršení, každá byla zlem.

Louis XVI. byl špatný? Dostali jste Marata a Robespierra.

Nikolaj II. byl špatný? Dostali jste Lenina a Stalina.

Wilhelm II. a Hindenburg byli špatní? Dostali jste Hitlera.

Čankajšek byl špatný? Dostali jste Maa a „Velkou kulturní revoluci“.

Batista byl špatný? Dostali jste Castra a Guevaru.

Britský kolonialismus byl špatný? Dostali jste Idi Amina.

Proamerické vlády Jižního Vietnamu a Kambodže byly špatné? Dostali jste Pol Pota.

Šáh byl špatný? Dostali jste Chomejního.

Atd., atd.

Tento „železný zákon dějin“ – každá revoluce či tzv. „národně-osvobozovací“ hnutí povede k režimu větší státní svévole, tyranie a nesvobody než nedokonalý diktátorský pravicový režim, proti kterému ve jménu těch nejlepších ideálů protestují, aby jej svrhly a pak nahradily peklem – vedl nás, studenoválečné konzervativce, k zároveň mocensko-realistickému i humanisticko-idealistickému přesvědčení tomuto: v Severní Americe a v západní (dnes západní a střední) Evropě nejlepší formou vlády jest liberální demokracie, a všude jinde ve světě prozápadní pravicový autoritativní režim.

Praktické poučení? Ve jménu milionů lidských životů, které takto budou ušetřeny, ale jinak by byly zmařeny, objeví-li se někde ve třetím světě revolta proti prozápadnímu autoritativnímu statu quo, rozkazy mají být vydány: „Revoluci potlačit!“

Pak přišel rok 1989. Ukázalo se, že revoluce může být i dobrá. Revoluce může vést i k větší svobodě, k omezení státní moci, k umenšení svévole, k odstranění tyranie a k jejímu nahrazení ústavním režimem.

Stejně jako se tak stalo v Americe 1776, stalo se tak i ve střední a východní Evropě 1989. Říká se tomu konzervativní revoluce (vůbec první byla ta britská „Slavná“ 1688).

A nyní otázka za sto milionů:

Je Egypt 2011 spíše Amerikou 1776 a středo-východní Evropou 1989; anebo je naopak spíše Francií 1789, Ruskem 1917, Německem 1933, Čínou 1949, Kubou 1959, Kambodží 1975 či Íránem 1979?

Poctivou odpovědí je: „Nevíme.“

Ony davy na náměstí Tahrír jsou opojné pro každého, kdo miluje svobodu. A jsou taky mementem pro každého, kdo má rozum (tj. pro každého konzervativce) – který tudíž ví, co následovalo po revolucích 1789, 1917 či 1979.

Ano, proboha, ať jsou v Egyptu volby. Ale taky ano, proboha a proboha – a proboha a proboha - a proboha - ať armáda s prozápadním a na Západě vzdělaným generálním štábem v čele má v Egyptě právo veta nad nápady z voleb vzešlých „demokratických“ representací, - a ať má právo i na něco víc, než jen veto.

Liberální demokracie je lepší než Mubarak, ale Mubarak – či někdo jako on - je lepší než Chomejní a jeho klony. Např. Muslimské bratrstvo.

Autor je ředitel Občanského institutu
Převzato z blogu autora s jeho svolením