Na konci osmdesátek, když komunistický režim u nás prožíval agonii a občas docházelo k protivládním demonstracím, vznikla vtipná parafráze na známé marxistické heslo a zároveň parodie na obvyklou policejní výzvu: „Proletáři všech zemí, rozejděte se!“ Hluboká moudrost parodie spočívala v tom, že účastníci protirežimních vystoupení se skutečně často rekrutovali z řad dělnické mládeže, která neměla co ztratit, neboť je z politických důvodů na vysoké školy nebrali.

A zřejmě už tehdy neznámý vtipálek vycítil začátek sociálního procesu, který ve vší síle a očividnosti vybujel až nyní. Marxismus totiž zcela dogmaticky pokládal dělnickou třídu, tudíž proletariát, za hlavního nositele a beneficiáře společenských změn, které mají vyústit ve zrušení kapitalismu a nastolení komunismu s mezizastávkou v socialismu.

Dnes máme nespočet důkazů o tom, že to byl zatracený omyl.

Nejdřív hnutí „žlutých vest“ ve Francii podkopalo víru v to, že lidé z reálného sektoru ekonomiky, jak se nyní říká dělnické třídě, se cítí být vítězi sociálních změn a pány současné podoby demokracie.

Hřebík do rakve marxistické představy zatloukly nynější lidové nepokoje v Kanadě. Nejdřív plaše, ale nyní stále častěji se západní tisk začíná plnit rozumováním nad tím, co vlastně znamenají tyto tektonické posuny.

Tolik je jasné, že ke správě věcí veřejných se dostaly zcela jiné vrstvy obyvatelstva, než si teoretici představovali. Co je a co není skutečnou demokracií, dnes určují lidé z řad pokrokového oligarchátu, zástupci Big Tech, zábavního průmyslu, mediální obsluhy a jiné intelektuální ochranky. Oni jediní vědí, do jaké míry regulace brzdí společenský rozvoj a kdy se stává hlavním nástrojem pokroku.

Není divu, že lidem z reálného sektoru je v novém pojetí přiřknuta role opaku předvoje, tudíž role zaostalé a zpátečnické společenské spodiny. To je důvod, proč, píšeme-li o kanadském Konvoji svobody, musíme ten pojem dát do uvozovek, aby bylo jasné, že se nejedná o svobodu opravdovou, správně regulovanou.

Srovnáte-li výroky ruského prorežimního tisku o kyjevském Majdanu nebo jiných takzvaných barevných revolucích s vyjádřeními mainstreamových médií o kanadských kamioňácích, budete překvapeni myšlenkovou a slovníkovou shodou těchto dvou zdánlivých protipólů. Dočtete se, že v obou případech se jedná o výstřelky extremistů ponoukaných a štědře zaplacených z ciziny, v lepším případě o primitivní a nevědomou lůzu, kterou opravdový dělný lid právem opovrhuje, o nositele rasistické, ba i nacistické ideologie.

Když kanadský premiér Justin Trudeau označil řidiče dálkových kamionů za „šiřitele nenávistných a násilnických idejí“, jistě netušil, že pouze opakuje vyjádření kremelských propagandistů o Ukrajincích z Majdanu. Lidský slovník je totiž omezený a stejné myšlenkové pochody vedou nutně k použití stejných slovních spojení.

Dokud je proces omezen národní úrovní, politické elity mohou spát klidně. Noční můrou by byla jejich internacionalizace.

Autor je publicista