Otázka v titulku patří k těm nejčastějším, jaké v Izraeli kladou skupiny turistů. Samozřejmě to takto vidí přátelé Izraele. Ale i lidé, kteří mají při poznávání Svaté země trochu větší emocionální odstup, se ptají: Jak je možné, že to, co tu vidíme, se tak liší od toho, co se nám zprostředkovává v novinách, rozhlase a televizi?

Odpovědět na tuto otázku není snadné. Vlastně by bylo správné podložit to důkladným mediálním průzkumem. Každá jednorozměrná odpověď učiní právě tak málo zadost mnohorozměrné realitě evropsko-izraelských vztahů jako samotné skutečnosti na Blízkém východě. Přesto se odvážím vyslovit několik myšlenkových podnětů.

1) Společenská a politická situace na Blízkém východě je daleko mnohovrstevnatější, než jak se dá popsat v krátkých zpravodajských vstupech

Zpravodaj musí mířit k jádru věci, musí paušalizovat. Přitom zprostředkuje diskusi na politickém kolbišti, která také musí zjednodušovat, protože má zájem, aby byla pochopena a umožnila rozhodování.

Tak například je nemálo Palestinců, kteří mají prospěch z budování osad a dokonce sami bydlí v izraelských osadách na okupovaném Západním břehu. Zároveň jsem slyšel na vlastní uši, jak ortodoxní Židé u Arafatova hrobu horují pro výhradní právo Palestinců na zemi mezi Jordánem a Středozemním mořem. Mezi oběma krajními póly existuje ve Svaté zemi prakticky jakýkoli myslitelný názor, jaký si jen lze představit.

Kdo chce porozumět situaci a konfliktu na Blízkém východě, neobejde se bez toho, aby se vypořádával s vleklými, často nudnými, ale každopádně složitými historickými, intelektuálními, teologickými a společenskými procesy. Dnes tak obvyklá infozábava předurčuje k pokřivenému vnímání.

2) Usilujeme o rovný přístup ke dvěma společnostem, které snad ani nemohou být rozdílnější v téměř každém aspektu každodenního života

Například v Izraeli je každý názor povolen. Izraelský muslim smí veřejně zastávat myšlenku, že Židé jsou „potomci opic a prasat“. Poslanci izraelského parlamentu otevřeně pracují na zrušení židovského státu Izrael. Naproti tomu v Palestinské autonomii se musí o svůj život obávat nejen muslim, který se rozhodl pro křesťanskou víru. Trest smrti hrozí zcela oficiálně i za prodej půdy Židům a kolaboraci s Izraelem.

Tam, kde jedna společnost zneužívá vlastní děti jako štíty a zbraně, zatímco druhá dělá všechno pro to, aby lidský život chránila a lidské utrpení zmírňovala; kde jedna strana vystavuje utrpení svých lidí na odiv a propagandisticky je využívá, zatímco druhá chrání osobnostní práva jednotlivce a zachovává určitou hranici studu; kde jedna strana otevřeně říká „Milujeme smrt!“ a současně škodolibě vyčítá té druhé, že je zamilovaná do života, tam se rovné zacházení rovná spolupachatelství.

U izraelsko-palestinského konfliktu se nedá prostě zeptat: „Co říkají Židé?" – „Co říkají Arabové?“ Vždy je nutno také vysvětlit, kdo co říká s jakým pozadím, s jakou motivací a v jakém kontextu, a teprve tak je možné dospět k přiměřenému zařazení příslušných výroků. Přitom nestojí proti sobě jen palestinská a izraelská verze událostí – tak, že by pravda byla k nalezení někde uprostřed mezi nimi. Nezřídka stojí přímo proti sobě pravda a lež – a objektivní hodnotitel se nesmí ostýchat postavit se jednostranně na stranu pravdy. To platí i tehdy, když strana, v jejíž prospěch pravda svědčí, je kvůli míru ochotna přistoupit na kompromisy, a proto historické skutečnosti zametá pod koberec.

3) Nejostřejšími kritiky židovského lidu a nejúčinnějšími nepřáteli Izraele jsou Židé

Zvláště fatální dopad má skutečnost, že právě pro kritiky Izraele je svatosvaté a povýšené nad každé seriózní zkoumání, když něco kritického o svém lidu nebo židovském státě říká Žid.

Tento mechanismus má starobylou tradici. Například křesťané nezřídka bezmyšlenkovitě přebírají novozákonní kritiku židovského národa – avšak nikdy by si nedovolili chovat se vůči vlastním představeným ve státě nebo v církvi obdobně neuctivě, jako to činil Žid Ježíš vůči svým židovským představeným. O cynické ironii rabína Pavla nebo zničující kritice starozákonních proroků ani nemluvě. Dnes se židovské vtipy, které jsou tak dobré právě pro svou sebekritiku, stávají antisemitskými, když je vyprávějí nežidé.

Zvláště dobrým příkladem předem naprogramovaného zkreslení je „Index vnímání korupce“ organizace „Transparency International“. Tento korupční index, jehož výsledky jsou pravidelně citovány, neměří vlastně míru korupce v nějaké zemi, nýbrž míru jejího vnímání v dané společnosti. Při porovnávání Izraele se západními zeměmi je proto před vyslovením závěru nutné položit otázku, zda je tedy Izrael zkorumpovanější, nebo prostě sebekritičtější než srovnávaná země. V některých zemích je totiž docela možné, že tento index neměří vlastně korupci ve společnosti, nýbrž její transparentnost.

Na tomto místě je třeba se zmínit o židovské a izraelské kritice „etnických čistek“ Palestinců v době vzniku izraelského státu. Že Židé takto kritizují vlastní národ a stát, je v pořádku a hodné obdivu. Když však tuto kritiku přejímají vnější pozorovatelé nebo dokonce Arabové, aniž by zmínili „etnické čistky“ Židů v arabském světě, musí to být označeno za čirý antisemitismus.

Skutečností je, že v polovině 20. století došlo mezi Izraelem a arabským světem de facto k výměně obyvatelstva, přičemž židovští uprchlíci museli v arabských zemích zanechat pozemky zhruba čtyřikrát rozsáhlejší, než kolik tvoří rozloha celého Státu Izrael. Kdybychom tedy chtěli porovnávat hmotné ztráty, museli by Arabové odškodnit Izrael. Často se také zamlčuje, že výměna obyvatelstva byla v oné době používána jako pokus o řešení u mnoha konfliktů. A konečně je třeba vzít v úvahu, že Arabové byli z hlediska etnických čistek daleko úspěšnější než Židé. Židy v arabském světě dnes aby hledal s lupou, zatímco Arabové tvoří dvacet procent izraelského obyvatelstva.

4) Bůh vyvolil slabé

Tak to stojí v Bibli. Proto křesťansky orientovaná společnost se instinktivně staví na stranu toho, kdo se lépe umí zobrazit jako ten slabší. Když stojí dítě proti tanku, pro mnohé lidi v západní společnosti jsou další otázky zbytečné, ačkoli by byly zcela na místě. Například: kde je otec toho dítěte a jak to, že nestojí mezi tankem a svou rodinou? V této oblasti se dá nejlépe doložit, jak je jeden obrázek účinnější než tisíc slov. Přemýšlení se zdá být zbytečné.

Při tom všem samozřejmě zůstává otázka:

Proč je Izrael tak silně a tak jednostranně v ohnisku našeho zájmu?

Jak ví veřejné mínění v Německu tak rychle, kdo je v právu a kdo ne, kdo je zodpovědný a kdo darebák, když například Turci a Izraelci, židé a muslimové spolu vedou propagandistickou bitvu na širém moři? Proč si mnozí Němci tak berou k srdci utrpení Palestinců, které možná způsobili Židé – ale smrt tisíců Arabů povražděných jinými Araby je nechává zcela chladnými? Posoudit se to neodvažuji, protože bych musel umět nahlédnout do srdcí jednotlivých lidí.

Ale svádět všechnu vinu prostě jen na média se mi také nelíbí. Ještě jsem nepotkal čtenáře, který čte své noviny proto, aby si jimi nechal utvářet svůj názor. Právě naopak: takřka všichni čtenáři, které jsem osobně poznal, chtějí být bráni vážně jako svéprávné osoby. Na druhé straně jsem již potkal dost novinářů, kteří říkali: Tohle bych nikdy nemohl napsat! To by mě vyhodili! A nezřídka jsem také zažil, jak čtenáři požadují sankce nebo dokonce propuštění novináře, který se odvážil napsat něco neoblíbeného.

Co když nám tato jednostrannost v informování o Izraeli ukazuje, že média jsou vždy obousměrnou komunikací? Že novináři vždy potřebují čtenáře – a to dokonce možná víc než čtenáři je? A že jedině společně, když budeme jako tvůrci i konzumenti médií vědomě tahat za jeden provaz, můžeme naši mediální krajinu změnit a prorazit diktát politické korektnosti, ať už ji nařídil kdokoliv?

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz
Přeložil –mk-
www.israelnetz.com