Užívání chemických bojových prostředků je od pradávna, dejme tomu od staré Číny, nepříjemným faktem. Faktem je i to, že se jejich užívání považuje za „nečestné a nesportovní“. Ačkoli se tu a tam přivře oko, užije-li je (k vítězství) ona „správná strana“. Řečeno s nejmenovaným americkým prezidentem: „Je to parchant, ale náš parchant!“

V opačném gardu je prime time sdělovacích prostředků zavalen rozhořčenými tvářemi a zaťatými pěstmi profesionálních politiků, kteří najednou nedají ránu bez mimovládních protiválečných organizací. Doposud nuceného zla. Kverulantů.

Totéž se přiházívá, když „naši“ potřebují zakrýt vnitrostátní potíže (dejme tomu při přesložitém opouštění EU), prezentovat se jako „otcové vlasti“, „garantové všelidské morálky“ či „humanitárního práva“. Neboli hledat zvrat kritické situace, nebo přinejmenším připravit výhodnější jednací pozice. V takovém momentu není slyšet nic než „spravedlivé rozhořčení“ nad „překročením červené čáry“!

Patrné je to stran Skripalových, kteří od svého zmrtvýchvstání po útoku extrémním toxinem, což je zvlášť nápadné, prakticky neposkytli jediné interview a mluví za ně jiní, povolanější. (Svérázné byly i fotky v terénu působících protichemických jednotek, od nichž stáli celé dva metry daleko normálně vybavení hasiči.)

O poznání významnější než tato „pěna dní“ jsou ale (domnělé) aplikace chemických zbraní na Blízkém východě. Po desetiletí sudu prachu, který brázdí ropný oceán.

Popravený Saddám Husajn tam nebyl jediný, kdo jich v minulosti užil, nicméně je nejznámější. Spolu se svým bratrancem, „chemickým Alím“, trávil fanatické íránské bojovníky nebo neposlušné Kurdy. Vinný-nevinný, všechno jedno. K čemuž bylo ticho po pěšině. Když se však přátelům, pokud ne rovnou dodavatelům zbraní hromadného ničení, přestal hodit, byl konečně prohlášen surovým zabijákem. Vražedným uživatelem yperitu. Zločincem, jenž porušuje závazky ohledně ZHN. Takže navzdory mezinárodnímu právu dopadl, jak dopadl. Prokazatelně falešná obvinění o tom, že chemicko-biologickými prostředky ohrožuje okolní státy i část Evropy, které hodlá užuž atakovat, splnila očekávání. Třebaže kolem předchozích sporů a „vrtění psem“ bylo také jakési záhadné úmrtí ve Velké Británii...

Obavy z hrozných lidských jatek a z nasazení ZHN proklamuje nyní Západ ohledně Sýrie, kde je na spadnutí generální ofenziva proasadovských sil. Střet o al-Kaidou prolezlou provincii Idlíb. Tradiční demokracie mají k hrození odvetou svoje racionální důvody. Proti Damašku se během tolika let vojny neprosadily odpovídajícím způsobem, a ani nekriticky přijímané zprávy takzvaných Bílých přileb, islamistické organizace, nedokázaly uznané sekularisty tak docela zdiskreditovat.

Bezohledně vítězící syrský předák Asad již není ani oficiálně – viz Trumpovy tweety – zlosyn, nýbrž prezident. Ale tak „jednoduché“ to ani on (ani Rusko, Írán, Čína a další jeho spojenci) mít v závěru války nesmí.

Komentář je rozšířením článku publikovaného Reflexem.cz