28.2.2024 | Svátek má Lumír


SVĚT: Lvice, nebo teroristky?

5.8.2015

Turecko se souhlasem NATO útočí proti těm, kdo byli v očích Západu donedávna hrdiny

Když začalo Turecko nedávno útočit nejen na Islámský stát, ale též na pozice bojovníků Strany pracujících Kurdistánu (PKK), dala se očekávat vzrušená diskuse, neboť jen máloco jiného může tak výstižně ilustrovat rozpory a morální dilemata bojů na Blízkém východě, konkrétně v Sýrii a Iráku. Tedy navíc v místech, odkud k nám proudí nepřehlédnutelná uprchlická vlna.

Turecko vyvolalo kvůli svým operacím jednání vedení NATO, jež dalo turecké „duální ofenzivě“ zelenou, pouze někteří členové Severoatlantické aliance prý v zákulisí turecké představitele nabádali, aby se na Kurdy útočilo jaksi s mírou. Z hlediska reálné politiky to má neprůstřelnou logiku. Turecko disponuje druhou největší armádou v rámci NATO, navíc leží přímo v krizové oblasti čili mu lze jen těžko v něčem bránit a jeho ztráta coby spojence by měla katastrofální důsledky.

Mediální reakce v Čechách se však ponejvíce omezila na trpné přijetí nebo i jisté „okecávání“ turecké politiky, zvláště když se jí formálně dostalo schvalovacího razítka od NATO. Nehledě na skutečnost, že větší prostor dostaly rozbory příčin a následků rozpadu hvězdné beachvolejbalové dvojice Kiki a Maki.

Mediální hvězdy z PKK

Přitom loni a ještě i letos na jaře patřili Kurdové k mediálním hvězdám. Zejména tedy kurdské bojovnice, amazonky drtící fanatické vousáče z Islámského státu. Pravda, již tehdy se mohli zvídavější čtenáři dozvědět, že Kurdové představují vnitřně dosti různorodou etnickou skupinu a že boj proti IS vede též levicová PKK, jež se kvůli protitureckému odboji ocitla na seznamu teroristických organizací.

PKK je sice radikálně levicová organizace (čemuž odpovídá i emancipované neboli „západní“ postavení žen v jejich řadách), nicméně i díky letitým bojům s Turky patří k vojensky nejzkušenějším uskupením v oblasti. A též díky trvalému – fyzickému i duševnímu – drilu. „Běžný den v PKK začíná již ve čtyři hodiny ráno fyzickým tréninkem. Pak následuje snídaně a diskuse o současných problémech, o tom, co se děje kolem. Potom začíná vyučování, při kterém prý jsou si všichni navzájem učiteli i žáky. Každodenní osmihodinový kurz marxismu je proložen dalším vojenským výcvikem, trénováním se zbraní, politologie se prokládá bojovými uměními Dálného východu. Všichni se střídají ve službách na hlídce či v kuchyni. Muži a ženy jsou si rovni ve svých právech i povinnostech. I v povinnosti zabíjet,“ uvádí se v článku Lenky Klicperové, zveřejněném na webu Hedvábná stezka v dubnu 2012 předtím, než se Kurdové stali (kvůli boji s IS) předmětem zájmu mediálního mainstreamu.

Až donedávna se mezi PKK a ostatními kurdskými organizacemi v médiích vlastně moc nerozlišovalo, Kurdové byli hrdinové, kteří například ze spárů IS osvobodili a před jistou smrtí zachránili tisíce jezídů. Ale životadárný koridor z pohoří Sindžár do Sýrie výraznou měrou vytvořily právě jednotky PKK a její syrské odnože YPG.

Je proto smutné, že jakmile si Turecko dupne a vedení NATO mu to „realisticky“ uzná, kurdské zásluhy jsou najednou zapomenuty a lvice z PKK přestanou být šmahem „sexy“. Najednou se začnou „teroristé“ z PKK oddělovat od ostatních, prý demokratických kurdských organizací, jichž se turecké útoky údajně netýkají. Prověřoval si to ale někdo?

Nedosažitelný kurdský sen

Kurdové jsou jedním z mála národů, který ještě nemá svůj vlastní stát – byť čítají přes 30 milionů lidí. Jimi obývané území Kurdistán se k jejich smůle rozkládá na teritoriu několika jiných států: Iráku, Íránu, Sýrie a Turecka. Ankara se oprávněně bojí, že realizace kurdského snu o samostatnosti by mohla znamenat i odloupnutí kusu jejího území. Turecko-kurdská válka tudíž probíhá desítky let a marxistický (krajně levicový) charakter PKK byl původně do jisté míry dán rovněž bipolárním rozdělením světa, logikou „patří-li náš úhlavní nepřítel do NATO, musíme se přidat k jeho úhlavnímu nepříteli, k Sovětskému svazu“.

Přívlastek „teroristický“ je každopádně hodně sporný. Proč pro Kurdy z PKK nepoužít pojem partyzáni? Ten je ale v našem slovníku vyhrazen těm „dobrým“ bojovníkům, tedy vlastně „dobrým teroristům“, neboť z čistě technického hlediska mezi „teroristickými“ a „partyzánskými“ či „guerillovými“ metodami boje není moc rozdíl. O hodnotovém znaménku (o přívlastku) pak rozhoduje především to, na čí straně daná partyzánská (teroristická) organizace stojí. Dokud bojovali proti Sovětskému svazu, byli afghánští partyzáni v očích Západu statečnými mudžáhidy, když pak za změněné geopolitické konstelace převzali moc, stali se z nich skoro přes noc teroristé z Talibanu. A třeba sovětští „marxističtí“ partyzáni z druhé světové války jsou přece „klaďasové“ skoro beze vší pochybnosti.

Zvlášť v současném světě si určitě nelze vystačit s černobílým viděním. Přesnější rozlišování však často bolí. Česká veřejnost ani média ho ale bohužel nejsou moc schopny.

Autor je politolog

LN, 3.8.2015