Environmentalismus je v západním světě nesmyslný. Řiďme se fakty, nikoliv emocemi

Paralela mezi komunistickou a environmentalistickou ideologií je zřejmá spíše té starší, či dokonce ještě starší generaci. Vždyť i dnešní padesátníci a šedesátníci v pravém slova smyslu nezažili ten správný komunistický režim, kdy se věšelo na šibenici, mučilo a věznice praskaly ve švech, ale na druhé straně tu byli slušní, vzdělaní idealističtí lidé, kteří věděli, že i tyto – jak později říkali – chyby vedou k vytvoření nového lepšího spravedlivého světa blahobytu a štěstí.

V mládí jsem se vyptával pamětníků, zajisté rodičů a jejich přátel, jak se to mohlo stát, jak mohla jejich generace připustit tak šílenou společenskou devastaci, která začala osmačtyřicátým rokem. Dnes si kladu otázky podobného druhu. Varovné hlasy jsou ve zřejmé defenzívě, rozum je opět vysmíván, zatím ještě ne zcela kriminalizován, jen umlčován. Podobně jako tehdy se nejdříve podvolila akademická a kulturní obec, na řadě jsou politické kruhy. Z iniciativy vůdce labouristů Jeremyho Corbyna vyhlásil britský parlament stav klimatické a environmentalistické nouze. Podobný stav vyhlásila i mnohá města v Británii i jinde a regionální parlamenty ve Skotsku a Walesu.

Jsme svědky skupinového třeštění, ve kterém city zřetelně převládají nad rozumem. Slyšení studentky Grety Thunbergové v Evropském parlamentu a před papežem jsou mediální pumou nebývale průrazné síly. Hnutí Rebelie proti vyhynutí a Momentum by nemohla tak rychle zapustit kořeny, kdyby environmentální bombardování nezkypřilo půdu. Zajisté se naskýtá otázka, k čemu všemu to může vést.

Životní prostředí se zlepšuje

Ve dvacátém století způsobila nezměrná utrpění dvě masová hnutí, komunismus a fašismus, potažmo jeho německá inkarnace nacismus. Po desítky let historici a politologové zkoumají příčiny úspěchu. Shodují se na nutnosti specifických sociálních podmínek, na ochotě se organizovat, na definování jednoduchých receptů agresivně namířených na definovaného nepřítele. Oba koncepty skončily katastrofou a dlouho se zdálo, že nic obdobného nastat nemůže: chudoba rychle mizí všude na světě, s rostoucím blahobytem slábne ochota lidí se politicky angažovat a sdružovat a s definováním nenávisti je to také těžší po historických zkušenostech dvacátého století.

Optimismus z toho plynoucí byl zjevně předčasný. Podkladem pro fanatismus nemusí nutně být bída, stejně tak poslouží blahobyt. Internet a jeho důležitá složka sociální sítě usnadní organizační práci na efektivní minimum a předmětem nenávisti se stává sama společnost, která kolektivním dílem, generačně, v průběhu věků blahobyt vybudovala a vytváří podmínky pro jeho další rozvíjení.

Z hlediska rozumu je tedy environmentalismus v podmínkách západního světa dokonale absurdní. Životní prostředí se zjevně zlepšuje. Nikdy se mu nevěnovala taková pozornost jako dnes, vzduch nebyl nikdy tak čistý, do řek se vracejí ryby, jaké tam nikdo po desítky let neviděl. To vše se pak nazve stavem nouze s limitem tří let dosažení bodu, za kterým již není návratu.

Co se stane v roce 2022? Svět určitě neshoří a kdo ví, jakou životní cestu nastoupí devatenáctiletá Greta Thunbergová. Jedna predikce je ale stoprocentně jistá: nikdo se environmentalistům v roce 2022 nevysměje. Nenaplněné hrozby nikdy neposloužily jako argument proti alarmistovi. On mezi tím zaměstná veřejnost jinými běsy.

Přichází nové hnutí?

To všechno neznamená, že hrozby neexistují. Populační exploze v Africe je možná ta nejhorší, ovšem ochromení dopravy v centru Londýna ji nezmírní. Industrializace třetího světa bez ohledu na přírodní prostředí, to je další planetární zátěž. Taky zjevně neřešitelná: Kdo přiměje Číňany, Vietnamce a Thajce, aby se zřekli civilizačních výdobytků, jimiž se těšíme my? Plastový odpad je celosvětový mor. V tomto ohledu je možné si představit nějaký racionální přístup k nápravě. Lze si představit technické postupy, mezinárodní spolupráci a pomoc. To ale není na pořadu dne, je to technokratický přístup. Racio stojí v koutě, ulicemi proudí vášně.

Zatím ale nebylo ještě řešeno a vykonáno vše. Na stole už je základ nové ideologie a tou je nutnost likvidovat koncept trvalého růstu. Tak daleko nešli ani komunisté, ti přece po celou dobu svého devastačního úsilí tvrdili, že jim o růst jde především a rubali a tavili o sto šest, aby naplnili statistiky. Hodně daleko v tomto likvidačním ohledu postoupili v Německu, Němci jsou na generování zhoubných ideologií specialisté, jak na komunismu tak nacismu mají svůj otisk. Překvapivě malou odezvu vyvolalo oznámení firmy Volkswagen, že přehodí výhybku směrem k plné elektromobilitě. To je čistě politické, ideologicky odůvodněné rozhodnutí s katastrofálním dopadem samozřejmě i na Česko. Zasáhne bezprostředně třetinu našeho průmyslu a v důsledku hospodářství celé.

Ty experimenty s Rebelií proti vyhynutí nebudou mít bezprostřední dopady. Československý průmysl se taky nezhroutil v roce 1949. Pozvolna vadl a upadal, až ztratil konkurenceschopnost v normálním, tedy tehdy normálním západním světě.

Teď si se stejným procesem zahrává západní svět. Pořád není pozdě. Jeremy Corbyn ještě není britský premiér. Pražský magistrát vzdoruje pokusům vyhlásit klimatickou nouzi v našem hlavním městě, třebaže také u nás máme věřící nového náboženství. Snad u nás vydrží a přežije ostrůvek pozitivní deviace. Bude to ale napínavý proces a hlavně mladí lidé by si měli rozmyslet, pod jakým praporem se vydají do ulic.

LN, 9.5.2019