aneb Pol Pot a Gottwald coby bratři jedné krve

Je v tom možná kus symboliky, že mě čas zavál do Kambodže zrovna v okamžiku, kdy někteří mí spoluobčané dospěli k přesvědčení, že nejlépe jim bude, když správu věcí veřejných opět svěří do rukou bolševikům. Když se v roce 1975 Pol Potovi Rudí Khmerové (tak si kambodžští komunisté říkali) zmocnili vlády, lidé je také vítali jako osvoboditele. To ještě netušili, že Pol Pot a jeho soudruzi se rozhodli vybudovat v Kambodži opravdový komunismus a že svoje představy dovedou k dokonalosti, jakou svět zatím ještě nepoznal. Začal nejšílenější experiment lidských dějin.

Pol Pot (jen tak mimochodem, ten člověk studoval na vysoké škole v Paříži) si totiž ideální komunistickou společnost představoval jako jakési velké JZD. Města podle něho byla semeništěm neřesti a korupce, a tak se všichni obyvatelé museli vystěhovat na venkov, kde v jednotném oděvu společně pěstovali rýži. Phnompenh, dvoumilionová kambodžská metropole vybudovaná v pařížském stylu se širokými bulváry, byl v té době mrtvým městem. Sídlil tu jen "ústřední výbor" a věznice – mučírna S-21. Schválně si zkuste představit podobně vylidněnou Prahu.

Budování komunismu se ovšem nezastavilo u vystěhování všeho obyvatelstva na venkov, bylo také třeba zlikvidovat všechny škůdce, agenty a třídní nepřátele, přičemž největším nepřítelem polpotovských světlých komunistických zítřků byl vzdělaný člověk. Takže jako vstupenka na popraviště stačilo, že jste nosili brýle či měli moc jemné ruce. Rudí Khmerové na k tomu vyhrazených místech za zvuků revolučních písní ubíjeli své spoluobčany motykami a sekerami. Aby moc nekřičeli, podřezávali jim hrdla tvrdými listy okolní flóry. Mrtvoly házeli do hromadných hrobů, které si oběti předtím musely vykopat. Živé i mrtvé polévali chemikáliemi.

Asi patnáct kilometrů na jih od Phnompenhu je jedno takové místo, dnes se mu říká Killing fieds (Vražedná pole). Jen zde kambodžští komunisté povraždili dvacet tisíc lidí. Dnes je tu vybudovaný památník a muzeum. U vchodu si můžete zapůjčit elektronického průvodce, který vám do sluchátek podrobně vylíčí všechna zvěrstva. Je to naprosto nesdělitelný pocit, když tu tak stojíte uprostřed té slovy líčené a přesto nepopsatelné hrůzy a představujete si, co se tu v nedávné historii odehrávalo. A přestože na některé otázky dostanete odpověď, stále se vám na mysl navrací otázka jedna jediná: Proč? Proboha, proč? Podobných míst, jak jsou Killing fields, jsou po celé Kambodži asi tři stovky.

Ačkoli Pol Potova hrůzovláda trvala vlastně relativně krátce (1975 – 1979), stihli za tu dobu Rudí Khmerové vyvraždit čtvrtinu národa, to znamená asi tři miliony lidí. K paradoxům naší doby patří, že od komunistických Rudých Khmerů Kambodžu nakonec osvobodili jiní komunisté, totiž ti vietnamští, zatímco státy tzv. svobodného světa coby kambodžské zástupce v OSN nadále uznávali polpotovce. Nakonec to ale byla právě OSN, kdo v dosud největší humanitární akci světové historie pomohl vrátit do Kambodže normální život.

Hlavní strůjci kambodžské genocidy nebyli nikdy potrestáni. Zbylé bojůvky Rudých Khmerů se po osvobození Kambodže stáhly do džungle na kambodžsko-thajských hranicích. Sám Pol Pot zemřel věkem, podle jedné z variant byl možná otráven. Teprve v roce 2010, tzn. třicet let poté, byl šéf phnompenhské mučírny S-21 Kaing Guek Eav, zvaný Duch, odsouzen mezinárodní tribunálem na 35 let.

Budování komunismu, nebo chcete-li sociálně spravedlivé společnosti, končí vždycky stejně. Lidskou tragedií, koncentrovaným neštěstím, tisíci mrtvých, miliony okradených. Budovatelé lepších levicových zítřků vždy potřebují nějakého nepřítele, nejlépe třídního či etnického, který poslouží tu jako zdroj nenávisti, tu jako cíl agrese, tu jako předmět okradení. Scénář je už po desetiletí stejný a je úplně jedno, zda se zrovna buduje socialismus nacionální, socialismus internacionální, komunismus reálný či komunismus s lidskou tváří, což je samozřejmě oxymóron, čili protimluv. Metody jsou vždy stejné, liší se jen míra, jak daleko se psychopatičtí vládci na škále krutosti rozhodnou zajít. V tomto smyslu jsou kambodžský Pol Pot a český Gottwald jedné krve. Na konci jsou vždycky hroby a zdevastovaná zem, liší se jen počty zavražděných a míra zdecimování hospodářství.

Phnompenhská věznice a mučírna Tuol Sleng, obvykle nazývaná S-21, předtím škola, dnes muzeum genocidy

Školní třída přebudovaná na vězení, ajnclíky cihlové...

... ajnclíky dřevěné

Jedna z metod budování komunismu

Další z metod budování komunismu

Killing fields (Vražedná pole), památník genocidy asi 15 km jižně od Phnompenhu, povraždili zde 20 000 lidí.

Každá jáma představuje jeden hromadný hrob. Na stromě v pozadí visely reproduktory, ze kterých si Rudým Khmerům k vraždění vyhrávaly revoluční písně.

Pol Pot razil heslo, že plevel je třeba odstranit i s kořínky. Proto kambodžští komunisté zabíjeli i děti. Třeba by se jednou chtěly mstít. Uchopili dítě za nohy a hlavou mu praštili o strom. Matky se musely dívat. Povraždili je až potom.

Památních umučených a popravených, návštěvníci jsou požádáni, aby vstupovali bosí...

... a mrtvým vzdali čest svěšením hlavy a věnovali jim alespoň pětivteřinovou tichou vzpomínku.

20. 11. 2012

www.petrstepanek.cz