Od pátku máme u nás na Praze 6 ulici Ronalda Reagana, jednoho z nejvýznamnějších světových politiků a nejpozoruhodnějších amerických prezidentů, jehož odkaz dnes uznávají i jeho někdejší názoroví odpůrci.

A včera uplynulo 40 let od smrti Jima Morrisona, legendárního frontmana skupiny Doors, jednoho z pop-kulturních symbolů 60. let, jehož vliv na rockovou hudbu je stále patrný.

Morrison zemřel ve svých 27 letech, aniž se dočkal výsledku odvolání proti rozsudkům, jimiž byl odsouzen k 8 měsícům nucených prací a 500 USD pokuty. Tento verdikt stál na konci Morrisonova velmi dlouhého stíhání a následného soudního procesu z let 1969-70. Vše začalo po velmi divokém koncertě Doors, konaném 1. března 1969 v Dinner Key Auditorium v Miami na Floridě. Morrison byl tehdy obviněn, že se během koncertu dopustil trestného činu - obscénního a lascivního chování - a tří přestupků - opilství, neslušného odhalování, veřejného používání hrubého jazyka. Obvinění z trestného činu a prvního přestupku byly nakonec zamítnuty, ale z druhých dvou přestupků byl Jim 20. září 1970 uznán vinným. Od miamského soudce Goodmana pak za ně 30. září "vyfasoval" zmíněné tresty, proti nimž se hned odvolal.

Morrison žil ale v Kalifornii, a proto celý jeho soudní proces na Floridě zdaleka nebyl automatický. Musela mu předcházet žádost o jeho vydání do rukou floridských orgánů, která podléhala schválení jeho domovského státu. A opravdu, Kalifornie žádost o vydání Morrisona obdržela z Floridy již koncem března 1969 a nakonec ji schválila osobním podpisem nikoho jiného, než - tehdejšího guvernéra Ronalda Reagana. Bez jeho souhlasu by tedy žádný proces s Morrisonem nikdy neproběhl. Od té doby prý nesměl nikdo před Morrisonem nahlas vyslovit Reaganovo jméno, nebo se Jim nepříčetně rozzuřil a zahrnul osobu guvernéra nepublikovatelnými nadávkami.

Skutečně, jak asi každý uhádne, Ronald Reagan, coby konzervativní republikán, nebyl žádným příznivcem hippies nebo flower children, ani uvolněné nálady 60. let a s těmito tendencemi ani s jejich stoupenci se moc nemazlil. Asi nejznámějším jeho zákrokem bylo tzv. "Bloody Thursday", kdy coby guvernér poslal 15. května 1969 více než 2000 členů Národní gardy do kampusu University of California, aby ji vyčistil od protestující mládeže, která si tehdy část univerzitní půdy zabrala pro sebe a proměnila ji v tzv. People´s Park. Určitě tedy neměl žádný problém ani s vydáním jakési rockové hvězdy k trestnímu stíhání.

Důvody k obvinění Morrisona nám mohou z dnešního pohledu připadat směšné. Ostatně posun ve vnímání toho, co je či není přijatelné, je nejlépe vidět na samotném konci Morrisonova případu - paradoxní tečku za ním totiž učinil v roce 2010 tehdejší končící guvernér státu Florida, republikán (!) Charlie Crist. Z jeho popudu a iniciativy byl 9. prosince 2010 Jim Morrison posmrtně plně omilostněn (!).

Pěnu dní zkrátka odnesl čas, počítá se jen to, co přetrvalo. To platí i pro takové protiklady, jakými nepochybně byli ve své době Jim Morrison a Ronald Reagan. Liberální společenské postoje z 60. let postupně v následujících dekádách převládly nad těmi konzervativními. A na druhou stranu - komunismus padl i díky pevným a důsledným postojům pravicových konzervativních politiků. Vážím si proto Reaganova politického a státnického umění, stejně jako se těším z Morrisonova básnického a hudebního umění a nevidím v tom žádný problém. Proto mám radost, že je v Praze konečně Reaganova ulice a zároveň už mám lístek na blížící se pražský koncert dvou členů Doors. Myslím, že v tomhle určitě nebudu sám.

Foto: Jiří Wagner