V současnosti se stává moderním tvrdit, že je antisionismus legitimní a že nejde o klasický vulgární antisemitismus. Někteří, zejména levicoví intelektuálové zastávají antisionistický postoj. Co je vlastně sionismus a antisionismus, je třeba pro osvěžení paměti opakovat. Sionismus definujeme jako ideový směr, který hlásá, že Židé mají právo zřídit si svůj stát na území biblické vlasti - v Zemi Izraelské. Termínem antisionismem rozumíme jeho protipól, odpor ke Státu Izrael, popírání práva židovského národa na sebeurčení. Na antisionismus nemůžeme pohlížet jako na jednolitý ideologický směr, protože má mnoho „barev a odstínů“. Je nutné zdůraznit, že ne každá kritika Státu Izrael je antisionismus. Některé prvky politiky Izraele jsou jistě hodny kritického pohledu, zejména budování židovských osad na Západním břehu Jordánu, nicméně mnohdy legitimní kritika Izraele se zvrhne v klasický antisemitismus.

Jak se dá vysvětlit, že téměř po každé konfrontaci mezi Izraelci a Palestinci dochází k nevybíravým útokům na mnohé evropské Židy, zejména v oblastech s početnou muslimskou komunitou? Evropští levicoví politici omlouvají protižidovské útoky a nálady odůvodněním, že za danou situaci může léta trvající izraelsko-palestinský konflikt. Ale právě zde se nacházíme ve slepé uličce. Proč na údajné „zločiny“ Izraele doplácejí evropští Židé? Co mají Židé v Evropě společného se státem Izrael? Na to je jednoduchá odpověď - svůj etnický původ. V Norsku, Švédsku a Belgii jsou Židé za mlčení většiny obyvatelstva přepadáváni muslimskými výrostky. Takováto situace je do značné míry dána a ovlivňována stavem ve Velké Británii. Počet incidentů, jejichž cílem byli Židé, zde mezi lety 2008 a 2009 vzrostl o 69 % na 924, přičemž počet násilných napadení se dokonce ztrojnásobil na 374. Podobný vývoj zaznamenala i Francie, kde policejní záznamy evidují 832 antisemitských incidentů, což je zhruba o tři čtvrtiny více než v předchozím roce. V celkem 195 případech se přitom jednalo o fyzický útok. Zde právě ideologie „legitimního“ antisionismu kulhá. Pokud by antisionismus neměl rasistický podtext, pokud by nebyl založen na rasistické ideologii, nemohlo by docházet k tolika násilným činům proti Židům jako takovým, proti židovským hřbitovům, synagogám či dalším židovským památkám.

Jak jsem uvedla zpočátku, zločinná ideologie antisionismu není monolit. Antisionistický postoj zastávají někteří heretičtí „křesťané“, malinká skupinka Židů, levicoví intelektuálové a velká část muslimů. „Křesťanští“ antisionisté tvrdí, že židovský národ je zavržený a Bohem prokletý, tudíž jediným jeho údělem je žít v utrpení. Dříve (možná i nyní) zastávali názor, že vraždění Židů je božím přáním a ten, kdo prolije co nejvíce židovské krve, tím slouží ke slávě Krista. V tomto případě jde o zcela menšinový a heretický směr křesťanství.

Dalším, sice nepočetným, ale velmi nebezpečným nepřítelem Státu Izrael je malá odštěpenecká sekta szatmarských chasidů Naturej Karta. Tito tvz. „Židé“ odmítají existenci Izraele ve své biblické domovině jako hřích a aktivně proti němu bojují. Vycházejí přitom z jedné pasáže Talmudu, která tvrdí, že židovský stát může založit jen sám Mesiáš, nicméně v Tóře pro toto tvrzení není žádný doklad. Přesto tento názor nahrává dalším nepřátelům Židů. Mnozí tzv. „antisionisté“ - ve skutečnosti brutální antisemité - se právě odvolávají na postoj Naturej Karty, který jim umožňuje tvrdit, že vlastně žádnými antisemity nejsou…

O Naturej Kartě uvedu, že tato skupina vznikla r. 1938, požadovala židovské vystěhovalectví z Palestiny a příslušnost k židovskému národu jí vůbec nebránila spolupracovat s nacistickým Německem. Její představitelé dokonce přesvědčovali maďarské Židy, aby dobrovolně nastupovali do transportů „na východ“. V současnosti udržují členové Naturej Karty úzké vztahy s „čarodějem“ Ku-Klux-Klanu Davidem Dukem, Mahmúdem Ahmadínežádem a různými neonacistickými spolky. Účastnili se konference popíračů holocaustu v Íránu. Z tohoto důvodu izraelské i americké rabináty tuto sektu exkomunikovaly.

Antisionistickou ideologii zastávají také někteří muslimové, kteří argumentují následovně: území, které jednou dobyli muslimové, nemůže jim být odňato. Odvolávají se na násilné pasáže v Koránu, kde se např. píše, že Alláh proměnil Židy za svou „nevěru“ (nesprávnou víru) na opice a prasata. V mnoha muslimských učebnicích jsou Židé démonizováni a prezentováni jako největší nepřátelé Alláha, potomci opic a prasat. Zběsilý arabský antisionismus se vystupňoval po založení Státu Izrael. Židovský stát je líčen jako imperialistický a koloniální podvod. Mahmúd Ahmadínežád označuje Izrael za nebezpečný virus. Organizace Hamás, Hizballáh, brigády mučedníků Al Aksá a Jama Islamia líčí Izrael jako zhoubný nádor, který musí být beze zbytku odstraněn. Televize Al Manar zašla rovněž velmi daleko, když použila ve svém televizním vysílání klasické antisemitské náměty importované z Evropy:

Pro objektivitu je třeba uvést, že v Koránu najdeme i pozitivní a Židům velmi nakloněné pasáže a vyskytují se i muslimští přátelé Židů. Jsou to muslimští sionisté. Z významných osobností, které tento směr zastávají, jmenujme např. tyto: Sheikh Prof. Abdul Hadi Palazzi - ředitel kulturního institutu italského islámského společenství, egyptský učenec Dr. Tawfik Hamid, Irshad Manji, muslimská kanadská spisovatelka a obhájkyně pokrokové interpretace islámu. Ta je přesvědčena, že arabská neschopnost přijmout Židy a a uznat jejich historické pouto s Palestinou je velkou chybou. (Jména osobností jsou uvedena kursivou v anglické verzi.)

Ovšem za nejnebezpečnější směr antisionismu považuji ten levicový, poněvadž se naoko líbivě představuje jako spravedlivý, humanistický, pokrokový, ač opak je pravdou. Levicově orientovaní antisionisté hlásají, že nemají nic proti Židům jako lidem, ale že jim vadí existence Izraele jako samostatného státu. Jádro levicového antisionismu můžeme nalézt již v éře stalinismu. Vzpomeňme jen jeden příklad z mnoha – na Stalinův záměr povraždit židovské lékaře, které obvinil z podpory sionismu. Tato idea pak ve zmutovaných, ale stejně drastických podobách pronikla i na půdu vazalských států SSSR. Sionismus byl „našimi“ soudruhy líčen jako nebezpečná, podvratná fašizující síla napojená na imperialistické zdroje. Pokrytectví levicových antisemitů spočívá v tom, že svůj skutečný antisemitismus zapírají a odvolávají se na jakýsi „antisionismus“. Všimněme si, že praxe současné levice se překvapivě podobá jednání někdejších bolševiků, kteří za své vlády připravovali východoevropským Židům hotové peklo. Jeden z projevů antisionismu byl proces se Slánským a dalšími „sionisty“ jako zrádci pracujícího lidu. Později – např. během války v Iráku - byli ze společenských pozic vylučováni a ostrakizováni židovští intelektuálové. A v dnešní době?

V některých francouzských čtvrtích už ani není možné na státních školách vyučovat historii holokaustu, neboť muslimští studenti si to prostě nepřejí. Podobná situace je ve Velké Británii. Tak vycházejí levicově orientovaní politici vstříc muslimské interpretaci reality.

Levice vždy a za každých okolností stojí na straně Palestince. Levičáci přebírají typické anachronické stereotypy vůči židovskému národu. Pod rouškou antiglobalismu, antikapitalismu či jiného „-ismu“, který se právě hodí do krámu, přijímá současná levice nejhorší rasistické předsudky, dnes již více či méně dovedně maskované právě citovanými „ismy“.

Nekritický obdiv a podpora Palestinců postrádá jakékoliv racionální jádro. Pokud zrovna nevychází ze záměrně zlovolného překrucování reality, může být odrazem její naprosté neznalosti, i když druhá možnost je méně pravděpodobná. Proto je levicová kritika Izraele svým způsobem nejen zlá, ale zároveň i směšná. Postačuje si s umělým obehraným mediálním obrazem, pohybuje se ve vzdušných zámcích fiktivní konstrukce, aniž připustí náhled do skutečného stavu věcí. Určitě by měly být v médiích více slyšeny hlasy osob, které poznaly život a poměry v Izraeli, ať už při pracovních či turistických pobytech.

Dnešní liberálové útočí na Izrael z mnoha směrů. Jedna z nejvíce nactiutrhačných pomluv je označení Státu Izrael za baštu apartheidu, citovány byly osobnosti např. Desmond Tutu či Jimmy Carter. Cíl byl prostý - stát Izrael diskriminovat, delegitimizovat a nakonec volat po jeho zrušení. Slovo apartheid vyvolává představy obludného neospravedlnitelného rasismu a utrpení, které pro lidi odlišné barvy pleti vytvořilo politické uspořádání v Jižní Africe. Čtyřicet milionů černochů v JAR bylo zbaveno veškeré lidské důstojnosti, bylo s nimi zacházeno jako s dobytkem. Život ve slumech, zákaz cestování s bělochy, zákaz společného sezení na lavečkách, předurčení pro zaměstnání pouhých sluhů a lokajů v bělošských domácnostech, diskriminace ve školství a vzdělávání, zákaz smíšených sňatků pod hrozbou vězení, všudypřítomné omezující nápisy atd. – to je apartheid. I odpůrci apartheidu z řad bělošského obyvatelstva byli pronásledováni či vězněni. Proto srovnávat tento zločinný režim se stavem v Izraeli je podlé, kruté a lživé. Stát Izrael není stát apartheidu. Je to živá, moderní demokracie, která všem svým občanům přiznává důstojnost a rovnost před zákonem. Uvnitř jeho hranic žijí židé, křesťané, muslimové, drúzové a mnoho dalších menšin. Všichni mají ze zákona stejná práva a stejnou důstojnost. Je zde svoboda tisku a právo na pokojný protest. Ženy ze zákona požívají úcty a mohou se účastnit kterékoli oblasti života společnosti. Stát Izrael je jasným světlem v regionu, který je obklopen státy s totalitními režimy se zákonitostmi a zvyklostmi středověku. Stát Izrael poskytuje obživu a pracovní příležitosti jak židům, tak ostatním skupinám obyvatelstva.

A přece si konference OSN v Ženevě vybrala právě Izrael, aby jej označila za rasistický! Nic nemůže být dál od pravdy. Konflikt v židovském státě nemá s apartheidem nic společného a nikdy mít nebude. Přesto to nebrání různým levicovým skupinám intelektuálů a mudrlantů soustavně štvát proti Státu Izrael. Konečným cílovým efektem šíření těchto názorů je zničení Státu Izrael pod pláštíkem spravedlnosti a pokroku, jinými slovy – levicoví antisionisté si vytvořili z Izraele „věčného Žida“.

Euromarxisté se odvolávají na tvrzení levicové organizace Human Rights Watch (HRW), jejímž cílem je systematické démonizování židovského státu, čemuž se nelze divit, jelikož je sponzorována saúdsko-arabskými představiteli. Saúdská Arábie je zemí, kde jsou lidská práva okleštěna na nejmenší možnou míru, je zde zakázáno vlastnit Bibli, o rovnosti pohlaví nemůže být ani řeči, ženy jsou v Saúdské Arábii považovány za méněcennou sortu horší dobytka. To pak rovnou můžeme označit Taliban za lidskou a ušlechtilou organizaci!!!

Vedoucí představitel HRW Keneth Roth se účastnil prohamasovských kampaní, které popíraly právo Izraele na sebeobranu, zatímco raketové útoky na izraelské území nikdy neodsuzoval. Mezi další odsouzeníhodné evropské „bolševiky“ patří ředitelka pro Blízký východ a severní Afriku - Sarah Leah Whitson, proslulá svým zběsilým antiizraelitismem. Protiizraelské zaměření Whitsonové je nutné chápat v závislosti na saúdské finanční podpoře. Zveřejnila zprávu o údajných izraelských „válečných zločinech“ během izraelsko-hamasovské války na přelomu let 2009/2010. Whitsonová nadšeně informovala Saúdy a chlubila se úspěšnou kampaní proti Izraeli, která posloužila jako nástroj pro vyslání předpojaté mise OSN pro vyšetření vážných prohřešků Izraele během války v Gaze. Tu vedl jihoafrický soudce Richard Gladstone, jenž vydal zprávu plnou lží a nepřesností. Touto zprávou se zabýval Johanes Gerloff a vyvrátil její obsah. 

Tyto projevy antisionismu se dají zařadit do arsenálu ideologického antisemitismu, jenž je podle mého názoru stejně, ne-li více nebezpečný než klasický genocidní antisemitismus. Od něho víme, co máme očekávat, zatímco ten ideologický maskuje své hrůzné cíle.

Další zákeřnou organizací, vlkem v rouše beránčím, je Komise pro „lidská práva“. Tento vlivný orgán pravidelně zahajoval své každoroční zasedání vyčleněním (vyloučením) Izraele jako jediné země, která byla specificky odsouzena ještě dříve, než bylo zahájeno jednání. To vše v rozporu s vlastními postupy Komise. Obvinění a odsouzení bylo vysloveno ještě dříve, než začalo slyšení. Takové praktiky jsou vlastní a důvěrně je známe z historie totalitních režimů. Když byla komise v červnu 2006 nahrazena Radou pro „lidská práva“, nový orgán se pustil opět do odsuzování Státu Izrael. Celkem 80% všech rezolucí bylo zaměřeno proti židovskému státu, zatímco většině velkých případů porušování lidských práv byla poskytnuta maximální dávka tolerance. Zločiny v Saúdské Arábii, Íránu, Afghánistánu, Ugandě, Číně, KLDR a Rusku (Čečna) byly tolerovány, ne-li schvalovány či pominuty. Během zasedání Rady OSN pro lidská práva (UNHRC) na téma „situace lidských práv v Palestině a na dalších okupovaných arabských územích“ chtěly přednést společné stanovisko dvě židovské nevládní organizace, Bnai Brith International a Koordinační výbor židovských organizací. Přerušil je však egyptský zástupce, který zpochybnil „vážnost“ těchto nevládních organizací a odmítl jejich otázky na rezoluce UNHRC, jednostranně odsuzující Izrael. Zveřejněné video z tohoto zasedání ukazuje, že předseda UNHRC akceptoval egyptský vstup a židovským organizacím neumožnil projev dokončit.

Muslimské a levicové organizace ve světě v pozoruhodné shodě protestují proti Izraeli, kdykoliv se naskytne sebemenší záminka či příležitost. Vůdčí představitel trockistické Socialistické solidarity a mluvčí levicového spolku Nezákladnám Jan Májíček gratuloval Hizballáhu k jeho vítězství. Smutné je, že i ve Velké Británii obstojí na politické scéně vágní obviňování Izraele typu „ Izrael působí Palestincům hrozné utrpení“, aniž se přihlíží k námitkám zástupců židovské komunity a prokázané realitě.

A tak i do 21. století přežívají naivní a schematické představy o Židech, dobře živené a udržované právě politickou levicí. Žid je nosatý, hrabivý, hromadící kapitál, vykořisťující slabší, tahající v pozadí za nitky chodu světa, kující pikle – tedy zosobnění všeho zlého. Možná, že se najdou ještě i jedinci, kteří věří na rituální koupele židů v křesťanské krvi. Nejde zde o nic jiného, než o aktualizaci starých antisemitských stereotypů, které se postupným historickým vývojem vytvořily.

Izrael je jediným demokratickým spojencem Evropy na Blízkém východě, s nímž jsme spojeni kulturně historickými pouty. Tomu by měla jednoznačně odpovídat i evropská politika, dosud vůči Izraeli velmi rozpačitá a nezásadová. Pokud se tak nestane, je třeba neustále otázku antisemitismu a antisionismu objasňovat, diskutovat o ní, o což jsem se v tomto článečku pokusila i já.