K Afghánistánu se ve světě vyjadřují různí lidé s různou měrou znalosti problému a s různým akcentem strašení z budoucnosti. Jaké hlavní závěry se již dnes dají činit?

Nedávný projev prezidenta Bidena byl ve znamení Trumpova „America First“, a nikoliv předvolebních slibů „America is back“.

Spojené státy napříště půjdou jen do takového konfl iktu, kterým budou eliminovat přímé ohrožení svých zájmů. Myslím, že to je jasný signál vůči Alianci, který může být příznakem toho, co nazval prezident Macron, a to „mozková smrt“ NATO.

Budou USA považovat například ohrožení Pobaltí ze strany Ruska za přímé ohrožení svých zájmů? V tuto chvíli se sice nezdá, že by Rusko k tomuto kroku činilo jasné přípravy, ale hovoříme o budoucnosti, a ta nemusí být kdovíjak vzdálená, a tím pádem pro běžného smrtelníka nezajímavá. Co ale Ukrajina? Nepěkný bezpečnostní vřed pro velkou část Evropy.

Jaký pocit má asi vláda na Tchaj-wanu, který Čína doslova denně testuje? Takových míst na světě, která spoléhala na americkou bezpečnostní záruku, je víc.

NATO už drahnou dobu neplní tři základní role, kvůli kterým bylo založeno: „Držet Němce na kolenou, Sověty co nejdále a Ameriku v Evropě.“ Hledání nového důvodu existence na začátku 90. let (Out of existence or out of area, volně přeloženo, buď se budeme angažovat mimo euroatlantický prostor, nebo zanikneme), se ukázalo jako mylné. Je třeba hledat smysl této bezpečnostní a obranné organizace, se kterou jsme spojili svoji bezpečnost.

Těžko můžeme být neutrální zemí, proto na tom musíme mít velký zájem. Koneckonců, od nešťastného bombardování Srbska v roce 1999 Američané již nikdy nevedli žádný vojenský konflikt v rámci Aliance.

Nechtěli se už dohadovat okolo velkého stolu Severoatlantické rady, kde mohl kdokoli, a také to nejen Francie dělala, vetovat jejich vojenská rozhodnutí. Jsem si jist, že k řešení tří hlavních současných bezpečnostních výzev pro Washington - Čína, Írán či Severní Korea - Američané NATO nepotřebují. Při hledání nového smyslu existence Aliance by neměla chybět ani snaha o lepší vztahy s Ruskem, nikoli však z pozice jen vlastních zájmů, ale je třeba vnímat i ne neoprávněné zájmy Moskvy. Zbytečné vytváření velkých nepřátel vytváří tlak na existenci silných armád a jde nakonec na úkor daňových poplatníků. Je Evropa ochotna si po covidu připlatit za větší pocit bezpečnosti?

Tálibán a s ním i řada obyčejných Afghánců oslavuje konec dvacetiletého působení západních vojsk. Tato nesourodá skupina převážně paštúnských bojovníků rychle vystřízliví. Dvacet let v příznivých podmínkách jara a léta bojovali a v zimě využívali pohostinství Pákistánu.

Teď se bude muset naučit vládnout a zemi spravovat ve prospěch všech občanů. V tom jim ani ukořistěné letouny a vrtulníky Black Hawk nijak nepomůžou. Budou mít problém se v rámci hnutí sjednotit na společných postupech v řadě oblastí, například při interpretaci a naplňování práva šaría, a hlavně na jejich dodržování. Rovněž budou muset vyjednávat s dalšími etniky na společné správě nesourodé země, která byla státem, pouze pokud jde o vnější hranice.

Přílišná měkkost, pokud jde o výklad koránu, může rozmnožovat počty vnitřního nepřítele - stoupenců Islámského státu v Chorasánu, který byl založen odpadlíky Tálibánu, pro něž přestal být „pravou“ tváří islámu.

Přílišná tvrdost může vést k občanské válce a odmítání spolupráce většiny okolního světa. Bez zahraniční pomoci a odblokovaných peněz, především v amerických bankách, se modernizace země dařit nebude a lze očekávat humanitární krizi.

Nemyslím si, že je vhodné pronášet silné věty, že Tálibán jsou teroristé a že s nimi nebudeme vyjednávat. Nikdo je ani po nás nechce. Zaprvé, není pravda, že jejich vítězství povede k růstu teroristických útoků pod jeho taktovkou, a zadruhé, může se nám stát, že v případě obnovy země zůstaneme za dveřmi, protože si na naše výroky oni vzpomenou. Československo mělo vždy dobrou pozici v zemi pod Hindukúšem.

Autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce

Právo, 3.9.2021