SVĚT: Islám v pubertě
Je to tak, puberťáci, teenageři, výrostkové či jak se těm uzlíčkům kvasících hormonů ještě říká, nám hrají na nervy, chovají se nemožně, všechno zničí, nechápou, že věci mají svůj řád a myslí si, že si vyvzdorují vše, co se jim zamane. A je to všude stejné, v Evropě i v Americe a vsadím se, že i rodiče z domorodých kmenů v deštných pralesích Afriky mívají občas hlavu jako včelín ze svých dospívajících nezvedenců.
Může se zdát, že za všechno mohou opravdu jenom hormony, takže kořeny frustrujících zážitků s nevycválanými puberťáky tkví v příčinách čistě „biochemické“ povahy. Jenže je tu jedna paralela, případ, kdy nedospělá zběsilost zachvacuje velmi početnou skupinu osob; mají pocit, že jim svět nerozumí, utlačuje je, nebere je vážně a dokonce se jim vysmívá. Lidská společenství však hormonálními smrštěmi netrpí. Takže na vině nebudou jenom shluky chemických látek, ale docela prostě a jednoduše nedospělost, nedostatek zkušeností, které vedou k sebeovládání a k vyrovnanému pohledu na svět. Paralela, kterou mám na mysli je skoro zábavná – kdyby z ní současně nešel mráz po zádech. Řeč je o obyvatelích muslimského světa.
Jak víme, křesťanství právě překročilo dvacáté století svého věku, zatímco islámu táhne „teprve“ na čtrnácté. Vzpomeňme si, jak se vedlo křesťanům ve čtrnáctém, patnáctém a šestnáctém století. Stačí vzpomenout čtyři jména: Viklef, Hus, Kalvín a Luther. Čtyři reformátoři, jejichž učení tolik pobouřilo tehdejší „fundamentalisty“, že z toho byla válka. A ne jedna, protože s církevními fundamentalisty i jejich odpůrci si tak či onak přihřívali své politickomocenské polívčičky prakticky všichni vládci tehdejší křesťanské Evropy a tu a tam i turecký sultán. Víc než dvě stě let krvavých konfliktů, husité a hugenoti, zkáza španělského loďstva u anglických břehů, protišpanělské povstání v Nizozemí... Je toho víc než dost a všechno to pálení a vraždění se dělo (údajně) ve jménu božím, i když náboženský aspekt byl očividně především „reklamním sloganem“. V dnešní době už by obyvatele křesťanské Evropy do války za pravou víru nikdo nenalákal. Dospěli jsme a víme, že nezáleží na tom, k jakému bohu a jakým způsobem se ten či onen jedinec modlí. Důležité je, nakolik je jeho víra upřímná a především zda se jejími přikázáními řídí v každodenním životě. Jinými slovy jde o to, jestli se chová jako slušný člověk a pokud ano, na jeho víře (nebo nevíře) příliš nezáleží. Právě proto, že jsme zažili tolik krutosti a krveprolévání páchaných ve jménu náboženství, už víme, že žádné náboženství za takové hrůzy nestojí.
Muslimové to ještě nevědí. Ano, zažili v minulosti konflikty s křesťany ve Španělku, v křižáckých válkách a na Balkáně, ale jen velmi malá část muslimského obyvatelstva má za sebou zkušenost z opakovaně se měnící „oficiální“ víry ve své zemi. Evropané jsou cyničtí, protože vědí, že každý vládce se bude zaklínat tím bohem, který pro něj v danou chvíli bude výhodnější. Paříž stojí za mši, řekl kdysi Jindřich IV. a v zájmu usmíření svých katolických odpůrců změnil víru (již potřetí). A nejspíš udělal dobře nejen pro sebe, ale i pro Francii, protože se mu podařilo vleklý vnitřní konflikt ukončit a rázně skoncovat i se španělskou intervencí.
Muslimové, zejména arabští, v posledních desetiletích zažívají nepříjemnou zkušenost se stále pronikavějšími vlivy západní kultury. Nejsou na to připraveni a podle toho i reagují – nepřipraveně, nedospěle. Jako když se člověk doví o něčem, co na první pohled vypadá jako křivda a první impuls mu našeptává, že je třeba viníka strašlivě ztrestat, zmlátit ho, že ho vlastní máma nepozná. Patnáctiletý výrostek prvnímu impulsu někdy podlehne a často se stává, že se dopustí nespravedlnosti mnohem větší než byla ta, kterou chtěl trestat. Dospělý člověk ví, že první pohled nemusí být pravdivý, umí se na věci podívat znovu, z odstupu, a až po důkladném prozkoumání zaujmout odpovídající stanovisko. Ví, že když mu někdo ublížil, nemá smysl se mstít jeho příbuzným, kteří s tím nemají nic společného – ne jako když se dva kluci ve škole poperou a ten, co prohrál, pak ze msty zbije mladšího sourozence svého protivníka, protože na svého skutečného nepřítele si netroufá.
Jak tedy postupovat vůči „nedospělému“ společenství muslimů? Tak, jako vůči nedospělému jedinci, který se nás pokouší doma terorizovat. U neškodných výstřelků je na místě shovívavost, ale tam, kde jde o materiální škody nebo dokonce hrozí ublížení na zdraví, případně jde i o život, je třeba být nesmlouvavý. V jedné televizní debatě jistému českému expertovi na islám položili otázku, co si myslí o muslimských radikálech ozbrojených kalašnikovy, kteří obsadili sídlo EU v pásmu Gazy. Expert odpověděl: „Ano, muslimské obyvatelstvo je emotivní.“ Asi jako kdyby rodič, předvolaný k řediteli školy, protože jeho synáček terorizuje spolužáky, tvrdil, že jeho Pepíček není zlý chlapec, je jenom impulzívní. Je třeba, aby se muslimové konečně dověděli, že svět kolem nich se nebude vždycky řídit jejich přáními a pocity, že chtějí-li se stát rovnoprávnými příslušníky mezinárodního společenství, musí se umět chovat – stejně jako osmnáctiletý kluk, který právě nabyl plnoletosti a touží být přijímán dospělými jako jeden z nich.
Na závěr chci připomenout jinou historickou paralelu. V polovině devatenáctého století americké válečné lodě přiměly vládu feudálního Japonska k jednání s cílem otevřít Japonsko světu a navázat s ním diplomatické i obchodní styky. Americká demonstrace síly Japonce překvapila a vyděsila. Uvědomili si, že svůj dosavadní přístup – v zemi už víc než dvě stě let platil zákaz prakticky všech styků se zahraničím – musí urychleně změnit, jinak ten cizí, technologicky mnohem vyspělejší svět, jejich zemi a kulturu pohltí. Je to opravdu k nevíře, ale během padesáti let poté, co fregaty komodora Perryho vpluly do Tokijského zálivu, se Japonsko ze zaostalého, převážně zemědělského státu změnilo v zemi s parlamentním systémem, s bankovnictvím a rozvíjejícím se průmyslem. I tam sice došlo k excesům, někteří samurajové se nechtěli smířit se ztrátou privilegií, ale všechny potíže a výstřelky se podařilo zvládnout v pozoruhodně krátkém čase. V roce 1854 bylo v zemi jen několik starožitných kanónů ze sedmnáctého století a pár mušket, o parních či jiných strojích si mohli Japonci nechat jen zdát. V roce 1905 již moderní japonské válečné loďstvo v bitvě u Cušimy zmasakrovalo ruskou flotilu admirála Rožděstvěnského a přestože ve druhé světové válce utrpělo Japonsko zdrcující porážku, dnes patří k nejbohatším a nejmocnějším zemím světa.
Nerostné bohatství Japonska je zanedbatelné, jeho úspěch je výhradně výsledkem pracovního úsilí, důvtipu a vynalézavosti Japonců. Arabští muslimové obývají země s největšími světovými zásobami ropy, dá se říci, že „startovní čáru“ mají mnohem dál než kdysi Japonci – ale zatím to není příliš vidět. Je na okolním světě, aby vládcům muslimských (zejména arabských) zemí dal jasně najevo, jaké jsou meze jeho tolerance vůči zběsilostem teroristů podněcovaných fundamentalistickými duchovními. Je možné, že nedávno publikované karikatury proroka Mohameda se (některých) muslimských věřících dotkly. Ale není možné tolerovat výhrůžky tlup ozbrojených muslimských radikálů na adresu vlád a institucí západního světa. Stejně jako nelze tolerovat, aby nám patnáctiletý synek obsypaný pupínky dělal doma peklo, protože si někdo dovolil zavtipkovat o jeho slečně s pětibarevným účesem.
Než islámské země dospějí, potřebují od okolního světa nejenom pochopení, ale i pevnou ruku.
