Podle zprávy agentury Associated Press vyšel 6. července 2008 v Los Angeles Times článek, který informoval, že poslední hlavní díl likvidace nukleárního programu Saddáma Husajna – ohromný sklad koncentrovaného přírodního uranu - dosáhl Montrealu dne 5. července 2008. Byla tím dokončena tajná operace Spojených států, která zahrnovala leteckou přepravu z Bagdádu přes dva oceány.

Přeprava přibližně 550 tun “žlutého koláče” (yellowcake) – základního materiálu pro vysoký stupeň jaderného obohacení – byl důležitý krok k eliminování bývalého Husajnova jaderného plánu. Tento krok přinesl ulehčení pro Spojené státy a iráckou vládu, které se obávaly, že ukryté zásoby padnou do rukou protivládním partyzánům nebo šíitům, kteří by ho mohli předat Íránu a tak významně podpořit jeho jaderné ambice.

Zbývá ještě konečné a komplikované vyčištění zbytků radioaktivního materiálu v bývalém jaderném komplexu Tuwaitha asi dvacet kilometrů od Bagdádu. K této práci budou použity specializované týmy, mezi nimi i nedávno vycvičené skupiny pracovníků v oblasti radioaktivního spadu po katastrofě jaderného reaktoru v Černobylu na Ukrajině. “Žlutý koláč”, tak jak je, není považovaný za dost radioaktivní k výrobě “špinavé bomby” (dirty bomb), která může rozptýlit radioaktivní materiál konvenční výbušninou, ale může způsobit paniku v širokém okolí výbuchu. “Žlutý koláč” může však být obohacen s pomocí speciálních odstředivek k získání paliva pro nukleární reaktory a nebo na “vyšší úroveň” – k výrobě nukleární zbraně.

Irácká vláda “žlutý koláč” prodala kanadské firmě Cameco Corp., která se zabývá komerční výrobou paliva pro nukleární elektrárny ve svých výrobnách v Ontariu. Tímto obchodem vyvrcholilo více než jednoroční diplomatické vyjednávání za účasti vojenských osob, protože přeprava radioaktivního materiálu byla vysoce utajená z obavy, že kovoje mohou být v Iráku přepadeny, případně silnice podminovány. Předně muselo být přepraveno 3 500 barelů po silnici do Bagdádu a pak třiceti sedmi lety vojenských letadel na atol Diego Garcia v Indickém oceánu. Nakonec byl materiál naloděn na lodi amerického námořnictva a dopraven do 8 500 mil vzdáleného Montrealu.

Tuwaitha a přilehlá výzkumná zařízení byly po desetiletí dobře známy jako centrum Husajnova jaderného výzkumu. “Žlutý koláč” byl skladován v již v rezavějících barelech a kontejnerech od dob války v Perském zálivu, tedy nejméně od roku 1991. Americká úřední místa prohlásila, že nejsou důkazy, že by nějaká část materiálu byla do skladu přidána po roce 1991. Specializované týmy amerických pracovníků před transportem přeložily radioaktivní materiál do nových bezpečných barelů. Od porážky Husajnova režimu byly zásoby “žlutého koláče” hlídány a evidovány inspektory OSN.

Je snadno pochopitelné, že Saddám Husajn měl tak velké zásoby uranu na výrobu nukleárních zbraní a nikoli na výrobu paliva pro potenciální atomové elektrárny. Irák, země, která má druhá či třetí největší naleziště ropy na světě, měl a má přebytek ropy a zemního plynu pro své konvenční elektrárny a nepotřeboval budovat nukleární elektrárny. Kdyby nedošlo k porážce Husajnova režimu spojeneckými silami pod vedením Spojených států, Irák by se svojí výrobou obohaceného uranu byl pro Západ a oblast Blízkého východu stejným nebezpečím, jakým je dnes Írán.