J. R. R. Tolkien vždycky tvrdil, že příběh o pánovi prstenů není a ani nemá být žádnou alegorií na skutečné dění v tehdejším světě, i když připouštěl, že probíhající válka ho při psaní románu nejspíš tak či onak ovlivnila. Jak to tehdy ve Středozemi bylo, když Gandalf pobízel Froda, aby s prstenem odešel z Kraje? Temný stín daleko na východě opět nabyl tvar, na východních hranicích svobodných zemí se už sbírá válka, temnota se šíří na západ...

Pokud by nádherný Tolkienův příběh přece jenom byl alegorií, určitě by tenkrát v Temném pánovi a zemí Mordor autor viděl ohavného Adolfa a jeho říši hákových křížů. Jenže se zdá, že Tolkien mluvil pravdu, že prostě jenom napsal příběh o střetu dobra se zlem, který se ve světě opakuje znovu a znovu a bývá sám sobě alegorií. Že kromě svých odborných vědomostí o starých keltských a germánských eposech jednoduše vycházel ze svých znalostí (především evropské) historie a ze životních zkušeností s lidmi a politiky všeho druhu.

V našem čase - bůhvíkolikátý je to už věk a který rok dnes píšeme podle krajového letopočtu - se opět na východě vynořil stín, o němž si mnozí mysleli, že zmizel navždycky. Na různých místech ve světě už několik let zuří války, stará spojenectví mezi svobodnými národy jsou oslabena a v Kremlu, v říši zla, jak ji pojmenoval jeden z posledních statečných vládců Západu, se objevil nový Temný pán. Zatím ještě není dost silný, aby udeřil přímo. Ale všímá si nerozhodnosti a slabosti vůdců svobodného světa a je rozhodnut této slabosti maximálně využít. Jako před ním Adolf. Jako Sauron v Tolkienově příběhu. Ještě je čas. Ještě stále se může Západ semknout a se vší rozhodností bobtnající vlnu nového zla zastavit.

Současný Temný pán ovšem nemá Jeden prsten, nikdy neměl zbraně, s nimiž by se zbraně západu nemohly měřit. Anebo přece? Jednou z jeho zbraní je určitě to, že současní obyvatelé svobodného světa - na rozdíl od národů Středozemě - nejsou schopni zlo bez váhání rozpoznat a pojmenovat. Právě proto jsou stará spojenectví tak nejistá a oslabená. Temný pán ve své říši zla žádné rozpory netrpí, jeho slovo je zákon – aspoň se o tom snaží každého přesvědčit. Na druhou stranu je pravda, že pokud by Západ přejal takové způsoby, bylo by to totéž, jako kdyby Gandalf prostě odebral Frodovi prsten. Zrodil by se nový temný pán...a svobodný svět by zanikl.

Jedinou zbraní, která nám v tomto střetu s Mordorem zbývá, je zdravý rozum. Ti, kdo zpochybňují hrozící nebezpečí, tak většinou činí z pohodlnosti. Mnozí odmítají domýšlet věci do důsledků zejména proto, že z takových úvah vyplývají jako možné důsledky věci nanejvýš znepokojující a hrozivé. Za tou pohodlností se tedy vlastně skrývá strach – a ten je docela určitě jednou z nejstrašnějších zbraní říše zla. Některým brání v otevřeném, rozumném zhodnocení situace vidina možných zisků ze spolčení s Nepřítelem nebo naopak ušlých zisků, což jim hrozí, pokud se západ proti Temnému pánu postaví se vší rozhodností. Ať už jsou jejich motivy jakékoliv, nikdo z nich není ochoten připustit, že Temného pána neuspokojí nevelký územní zisk na úkor nejbližšího souseda a že už vůbec nestojí o to se zeměmi svobodného světa obchodovat, pokud je přesvědčen, že mu nakonec všechno bohatství Západu pane do rukou.

Jedinou záchranou je tedy zdravý rozum, který velí co nejpevněji se semknout a zastavit šířící se zlo dřív, než bude pozdě. Tím, kdo by dokázal Západní svět přimět k jednotnému, uvážlivému a nebojácnému postupu proti stínu na východě, nemusí být hobit z Kraje. Stačí, když každý z nás najde malého, odvážného hobita sám v sobě. Jinak svět pohltí zlo, a nezáleží na tom, jestli mu budeme říkat Sauron, Putin nebo prostě Třetí světová.