Kdysi se říkalo, že se svět probudil a zjistil, že je ariánský. V devadesátých letech jsem četl knihy jako Japan as Number One od Ezry F. Vogela a myslel si, že se svět probudí a zjistí, že je japonský. A i když se Japonsko zařadilo mezi vyspělé země, k tomu, aby jeho vliv byl celosvětový, bylo přece jen příliš malé.

S Čínou je to jiné, přinejmenším pokud jde o velikost. Navíc, v současnosti všechno nasvědčuje tomu, že to bude Čína, nikoliv Západ, kdo vyjde z právě probíhající korona-krize posílen. Ať už to dopadne jakkoliv, zřejmé je, že po celou dobu, co oblast Dálného východu sleduji (příští rok to bude 30 let, kdy jsem tam byl poprvé), tato oblast bohatne. (Na Dálném východě se podařilo to, co se nepodařilo v bývalých socialistických státech střední a východní Evropy.) A zbrojí. Dobře se tu nyní uplatňují pojmy původně vymyšlené na březích Atlantiku, jako je studená válka, rovnováha strachu a závody ve zbrojení.

Taky současnou dobu korona-krize využili tamní státy - postižené nemocí covid-19 mnohem méně než Evropa či Amerika - ke zbrojení. Tchajwanci nakupovali zbraně od Američanů a v době, kdy se Američané zabývali přepočítáváním volebních lístků, oznámili, že své hospodářství budou orientovat na zbrojní výrobu. Pro začátek, do roku 2025, chtějí vyrobit pět ponorek. Zbraně nechtějí vyrábět jen pro vlastní potřebu, chtějí je také exportovat.

Dalším důsledkem té roztržky je, že si ČLR hledá spojence jinde.

Jednou z možností je Evropa. Pominu-li Rusko, se kterým vychází současná ČLR velmi dobře, je tu jediná větší země, která není členem EU, a tou je Británie. Pár slov tedy o Británii: Přes katastrofické zprávy, které odtud v současnosti přicházejí, se domnívám, že má šanci zaujmout lepší pozici, než jakou měla v rámci Evropské unie, a že se jí tedy brexit může vyplatit. Se státy kontinentální Evropy si snadno udrží nadstandardní vztahy, už jen z důvodu geografické blízkosti. Taky vztahy se Spojenými státy budou blízké, byť ne geograficky. V Hongkongu má Británie takovou bránu do Číny, jakou nemá žádná jiná západní země. A to nemluvím o přínosu, který může mít ze spolupráce se svými bývalými koloniemi, hlavně s Indií, kde, pravda, byly už britské firmy většinou vytlačeny firmami ze Spojených států.

Vztah Číňanů k Britům (a k lidem ze Západu vůbec) je zvláštní: Obviňují je z kolonialismu, když ale mají vybrat vrcholového manažera pro svůj podnik, vyberou Brita, nebo aspoň Holanďana.

Je to asi jen časová shoda, že k roztržce mezi Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy došlo přibližně ve stejné době, jako k vystoupení Británie z Evropské unie. Jejich úplnému sblížení bude bránit snaha Čínské lidové republiky nahradit v pozici mezinárodního finančního centra vzpurný Hongkong nedalekým Šen-čenem. (Jméno prvního města uvádím v anglické verzi, jméno Šen-čen je čínské, přepsané do češtiny; snad se v tom laskavý čtenář vyzná.) Mám rád karikatury Harryho Harrisona publikované denně na scmp. Někdy jeden obrázek dokáže říct víc než dlouhý text. S odkazem na americké volby se na jednom z listopadových obrázků slon ptá osla: „Tak která strana vyhrála první prezidentskou debatu?“ A osel odpovídá: „Komunistická strana Číny.“ V globálně propojeném světě to tak je. Není to tedy jen tak, že by tu byly dvě strany, které by soutěžily o vítězství ve volbách. Je to taky tak, že politická soutěž v jednom státu má vliv na postavení jiné strany nebo jiného státu.

Trumpova prezidentská aktivita začala návratem k tchajwanské otázce a tam taky s návštěvou zástupkyně Spojených států v OSN Kelly Craftové v Tchaj-wanu, ke které by mělo dojít koncem tohoto týdne, končí.