3.3.2024 | Svátek má Kamil


SVĚT: Co se děje v rudé Číně?

6.10.2009

Knížku s tímto titulem jsme měli kdysi dávno doma v knihovně. Když jsem byl kluk. Pokud si pamatuji, byla vydána někdy kolem roku 1950. Už ji nemám. Přežila sice vykradení naší knihovny po zatčení otce v roce 1951, ale nepřežila normalizační StB, když zatýkali bratra někdy v sedmdesátém šestém. To sebrali každý podezřelý potištěný nebo popsaný papír. Pravdou je, že obrazy a nábytek tenkrát už nechali na místě. Hádal jsem se s estébákem, že je to zajímavá knížka, a on pravil: “No právě.“ A bylo to.

Co se v ní psalo, si pamatuji matně. Dodneška však mám dojem, že autor byl z toho, co viděl, poněkud mimo. A nechápal to. Mám pocit že mnoho autorů je na tom podobně dodnes. Nedávno jsme četl, tuším v LN článek jakéhosi anglického profesora, který psal při 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky o Maovi jako o „básníkovi a umělci“. Holt to byl asi pan profesor, co v mládí běhal po universitním campusu s tričkem Che Guevary a mával rudou knížkou. Bože, před takovými profesory nás laskavě ochraňuj!

„Žluté nebezpečí„ z Východu, jak se říkalo za našich babiček, fascinuje Evropu už několik století. Nebezpečí je však nebezpečím teprve tehdy, je-li mocné. A Čína dneška mocná je. Je-li “nebezpečná“, případně jak a v čem, toť otázka.

Evropané, tedy ti, kteří dnes vedou USA a Evropu, a to od intelektuálů přes ekonomy a politiky, jak vidno dle výsledků jejich rozborů a „prognóz“, Číně většinou naprosto nerozumí. Co jsme se jen načetli „zásadních“ rozborů a úvah, že změna, kterou provedla Čína po nástupu Teng Siao-pchinga je nejprve „odsouzena k neúspěchu“. Jak často jsme slyšeli, že masakr na náměstí Tien-an-men vrací Čínu do hluboké totality a maoismu! Když se to nestalo, hlásali všichni, že se Čína nikdy nedostane nahoru, neb její ekonomika není podložena „demokracií“. A zase o něco později pak nás „znalci“ zásobovali donekonečna opakovaným tvrzením, že Čína nemůže, prostě ne-mů-že stále a stále dosahovat zvyšování DPH o plus-mínus 10% ročně. Mohla. A zdá se, že může i nadále. Mantrou dnešních „myslitelů“ hovořících o Číně je stále opakovaná teze, že Čína se nemůže a nemůže rozvíjet bez demokracie. Tedy myšleno demokracie typu „bílého muže“ dvacátého a začátku jednadvacátého století. Jak se ukazuje, klidně může.

To nás ovšem staví před vážnou otázku. Je pravdou, že pokrok, rozvoj, ekonomická stabilita, fungující stát atd. jsou vždy jen a jen výsledkem toho typu demokracie, jak ji známe my? Ukazuje se v praxi, že ne. To si nikdo nechce přiznat.

Číňané se rozhodli, že využijí ekonomické a technologické „know-how“ Západu k rozvinutí své země. Co k rozvinutí. K vymanění z tisíciletého kolotoče neúspěšných pokusů o uživení své populace bez hladomorů a podobných excesů. Ovšem bez zavedení demokracie našeho typu.

Vše začalo po tom, co se Teng Siao-pching rozhodl, že povolí soukromé podnikání a, co je důležité, že zavede do čínského světa výsledky americké agrární Zelené revoluce. Tím ovšem rozhodně nemyslel dnešní šílení enviromentalistů. Zelenou revolucí se totiž původně nazývala zásadní agrární změna – tedy zavedení nových osiv, nových postupů, a to včetně moderní výživy rostlin a pěstování nových vyšlechtěných druhů. Tedy přesně to, co dnešní zelení proklínají. Číňané jejich křik a nátlak ignorují. A mají úspěch. Místo hladomorů (viz dodnes Afrika) potraviny vyvážejí.

Teng Siao-pching to kombinoval nejprve s omezeným „kapitalismem“, později s kapitalismem pro nás naprosto neuvěřitelně otevřeným a málo regulovaným. Úspěch je obrovský. Za dvacet let se Čína i bez demokracie západního typu stala světovou velmocí. To je poprvé, co se to povedlo. Jak se u nás říká: „ Laik žasne, odborník se diví.“ Ovšem většina tzv. západních odborníků doslova vykřikuje, často na úrovni argumentů hospody „Na růžku“, že to takhle nejde, že „demográcie muší bejt po našem, páč my to víme nejlíp …“.

My víme, jak se ukázalo,( dámy prominou), prd. Máme zkušenost, že v tzv. Západním světě to tak je a že když v našem civilizačním prostoru není demokracie, není pokrok a rozvoj. Ovšem nějak nechceme přiznat, že stačí jít kousek dál a už tohle tvrzení tak úplně nefunguje. A že v malých východních státech Evropy to funguje jen díky nátlaku a dozoru (a hlavně peněz) EU. Například u velikého Ruska to nefunguje skoro vůbec. Číňané správně odhadli, že tudy jejich cesta nepovede.

Základem fungujícího státu je ekonomika a základem této ekonomiky je stav společnosti a její politická a ekonomická morálka. My jsme se k dnešnímu stavu koexistence ekonomiky a demokracie dopracovali za tisíce let přes Starý zákon, viz Genesis 1/19 „V potu tváře budeš jíst svůj chléb dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: Prach jsi a v prach se obrátíš! “ „ a dále pak přes Desatero božích přikázání. I slovně zatvrzelí čeští a maďarští ateisté znají slova Přikázání. A ta se v praxi přetavila v morální kodexy uznávané všemi. A ty přešly i do ekonomické praxe. Všichni víme, co znamenají slova Nového zákona: „Co je Božího- Bohu, co je císařovo- císaři.“ Pak můžeme na tomto základě pustit do společnosti, zpočátku ještě silně ovládané církevní morálkou, hlavně jeho protestantskou částí, „ekonomiku volné soutěže“. Abychom dnes skončili u tzv.. sociálního státu.

Je-li však společnost ovládána jinými principy a neprojde-li naší dlouhou zkušeností „výuky demokracie“, nemůžeme očekávat, že je schopna převzít náš společenský a ekonomický model. Myslím, že mnozí, dnes upozadění myslitelé u nás ve východní Evropě, to chápou. Západu – tedy jejich intelektuálním špičkám - chybí praktická zkušenost, kterou východní křesťanské státy získaly pod vládou komunistů. Víme, že přenesení a nadiktování „pokroku“ seshora skončí malérem. Viz pokusy naučit houfně Mongoly býti jemnými mechaniky a denně se koupat nebo většinu Kubánců státi se pečlivými, usilovnými a trpělivými pracovníky. To prostě nefunguje.

Protože Východ – myšleno SSSR + jeho satelity - prohrál, přiznáváme si, tedy někteří z nás, svoje chyby. Západ a zvláště jeho intelektuálové zatvrzele trvají na tom, že vývoz té naší jedině vhodné „demokracie“ je správný a kdo se nechová jako my, je špatný. Občas to připomíná ono bolševické heslo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ V tom se Bush, Obama a Sarkozy od sebe mnoho neliší.

„Export“ klasické západní demokracie se povedl vlastně jen v několika málo státech. Zaprvé v Německu, které bylo po dvou porážkách doslova donuceno býti demokratické, čemuž zdatně dopomáhají dodnes okupační spojenecké jednotky. A stejně tak je tomu u Japonska a Jižní Koreje. U všech třech států navíc pomohlo to, že byl u nich předešlými režimy vytvořen duch kolektivní spolupráce a byli v okamžiku nástupu k „demokracii“ a pokroku relativně technicky vyspělými státy. Další stát byl tak malý, že to šlo zvládnout za pomoci peněz a osvícené diktatury - Singapur.

Z tohoto hlediska se zdá býti Čína naprostý zázrak. Aniž by ji nějaká cizí mocnost donutila, začala sama se změnou poměrů: zrušením prakticky nevolnického státu z dob Maa a zavedením, řekněme, omezené polofeudální demokracie kombinované s drsným kapitalismem při zapojení moderních technologií. „Šlechtou“, jakou jsme měli na konci 18. století, jsou straníci, vyšší i nižší. Císařem pak je jedna osoba obklopená spojenci a vazaly. I hlava státu je pak z omezeného okruhu osob volena - podobně jako probíhaly třeba volby císaře v době Říše římské národa německého.

Fantastický úspěch Číny je euroatlantickou civilizací stále nepochopená kombinace čínských specifik. Zkušenosti tisícileté říše s hlubokou kulturou a vírou – budeme-li nazývat konfuciánství vírou. Při zapojení po mnoho staletí pěstovanou schopností kolektivní spolupráce a naprosto pragmatického převzetí všeho moderního a průmyslového ze Západu. Prostě použití toho, co se Číně hodí. A to z vlastního rozhodnutí a nikoliv pod diktátem. V tom bude základ fantastického úspěchu. A také odpověď na otázku, kdy už „konečně Čína začne být demokratickou zemí“. Domnívám se, že v našem slova smyslu nikdy. Navíc nesmíme zapomínat, že my sami v našem dnešním slova smyslu nejsme žádnou klasickou demokracií, ale postdemokratickou hédonistickou civilizací. Která se navíc zmítá v křečích. Protože sami nevíme, zda svoji demokracii vůbec dokážeme naroubovat na problémy dnešní elektronické, mediální a globalizované společnosti.

Jak ukazuje praxe, Číňané mají pravdu, když se od nás učí, ale nenapodobují nás. Už proto, že přerod z feudální společnosti v miliardovém státě není možno řešit podle pravidel vymyšlených v jiné době za jiných podmínek pro jiné státy. Čína ví, že ruský pokus nás kopírovat vedl k rozpadu SSSR a nakonec za Jelcina k úpadku celého státu.

Nástup Číny jako světové ekonomické velmoci a zoufalý zápas Ruska o návrat na scénu projevující se v jeho zvýšené agresivitě by nás měl varovat. Měli bychom se méně vytahovat, jací jsme vynálezci všeho, demokracie i moderního průmyslu a vědy, a víc si uvědomovat, že neslavnější doba „bílého muže“ je už za námi. A že jsme se sami dokormidlovali do slepé uličky, plné práv pro kdejakou minoritu, volného místa pro ječení pro kdejakého „jurodivce“. Jsme navíc civilizační oblastí, kde se značné části obyvatel poprvé v dějinách nevyplácí pracovat, ale jen žít z cizích peněz. A to je myslím ten základní problém. Opuštění našich vlastních základů a původní morálky.

Ukazuje se, že dnes konfuciánská a komunistická Čína splňuje více ty morální i praktické základy, na kterých jsme civilizačně a ekonomicky vyrostli. Oni plní společenské požadavky, kterými jsme se řídili podle Bible, více než my sami: „Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! “ (Bible 2 list apoštola Pavla Thesalonickým 3, 10)

A zapomínáme, že právě tyto zásady plněné našimi předky a práce našich předků byly a jsou tím základem, na kterém dnes stojíme. A vytvořily dobu, kdy si užíváme, my a právě my, největšího blahobytu, jakého kdy lidstvo dosáhlo. My si užíváme, Číňané pracují. Bude-li to takhle dál, budoucnost je jejich.

Doteď jsme si mysleli, že jen naše představa a naše recepty zaručují blahobyt, pokrok, svobodu a důstojný život. Ukazuje se, že Čína jde jinou cestou a jde jí to velice dobře. Jistě nemají sociální ani důchodové pojištění, nemají mnoho „práv“, která máme my. Ale my jsem k nim také nepřišli hned po skončení nevolnictví (u nás 1781), ale až po sto letech „budování kapitalismu“ (1881 Prusko).

Měli bychom se poněkud uklidnit a vrátit. Říká se tomu „vracení ke kořenům“. Tím více, že doba se změnila. Třeba nějak, jak to napsal Neruda: „Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám“ (Zpěvy páteční). Ne k nové „slávě“, jak mne to učili ve škole. K nové „práci“, víme?!? No, my nafoukaní Evropané a Američané, máme v současnosti - od Košic až po Los Angeles - spíš hodně keců a málo práce. A čím víc keců, tak tím míň práce. A pak se divíme. A radíme jiným. Jak se ukazuje, nejsou na naše rady moc zvědaví. A mají asi pravdu. V případě Číny určitě. A my pořád plácáme nesmyly, aniž bychom se skutečně zajímali o to, „co se to opravdu stalo v rudé Číně“.