Protičínské protesty během olympijské štafety byly většinou na Západě přijímány se sympatiemi. Tibeťané žijící v exilu a jejich příznivci dávali najevo, tak jako už nejednou před touto události, že lidé v Tibetu stále touží žít svobodně a v nezávislém státu. Dosažení takových hodnot a cílů občané demokratických zemí samozřejmě podporují, pokud ovšem nejsou k událostem ve světě zcela lhostejní, sobečtí a nevydělávají na obchodu s komunistickou Čínou.

K protestům během olympijské štafety došlo nejdříve ve Francii, pak v USA, v Austrálii, ba i v Hongkong. Mezitím Peking zorganizoval nacionalistickou kampaň, zaměřenou hlavně proti obchodním zájmům francouzských firem, ale která je varováním i pro všechny státy, ve kterých došlo a nebo by mohlo dojít k protičínským demostracím. Čínští vůdcové ukázali, že ekonomické následky nesouhlasu s jejich politikou útlaku mohou být citelné. V některých zemích se policie postarala o "pořádek" a třeba v takovém komunistickém Vietnamu, prakticky vazalu Číny, kde štafetu vítaly nekomandované davy se stejnými rudými prapory, které si z domovů jistě nepřinesly.

V Los Angeles Times (25.4.2008) se k událostem ozval hlas z Asie, konkrétně ze Singapuru, kde, dodejme, vládne už po desetiletí jedna strana, obyvatelstvo je převážně čínské, proti disidentům vláda tvrdě zakročuje a "pořádek" vynucuje i soudem nařízeným bitím, které, podle Amnesty Internacionál, má někdy vážně zdravotní následky. Obchod a finančnictví udělaly že Singapuru jeden z nejbohatších států-měst na světě a pro podnikatele to byl po dlouhá desetiletí pravý ráj. (Od osmdesátých let, kdy tam náš technologický výzkumný ústav uspořádal dvě konference pro asijské firmy, se asi moc nezměnilo.) Pan Kishara Mahbubani, děkan Školy politických věd při národní univerzitě v Singapuru, též autor knihy "Nová asijská hemisféra: Neodolatelný posun globální síly k východu", nás v článku poučuje, že Západ se dívá na lidská práva a problém Tibetu jen v černobílých barvách. Jinde se zase můžeme dočíst, že to byli až čínští komunisté, kteří zbavili Tibeťany nevolnictví a osvobodili je od vlády zpátečnické teokracoe. Nutno dodat, že takové "osvobození" vedlo jen k jiné formě nevolnictví, tentokrát v čínském totalitním režimu s přídavkem národnostního a náboženského útlaku.

Pan děkan ze Singapuru považuje pro-tibetská prohlášení politiků a aktivistů na Západě jen za gesta pro domácí poblikum a jmenuje britského premiéra Gordona Browna, německou kancléřku Angelu Merkelovou a našeho premiéra Mirka Topolánka, kteří se rozhodli pro neúčast na ceremoniálu při zahájení olympiády v Pekingu. Konstatuje (a zdá se mi, že trochu ironicky), že tito politikové tak reagovali na porušování lidských práv nevinných Tibeťanů z hlubokého morálního přesvědčení, ale ve skutečnosti nezpochybňují čínskou suverenitu nad Tibetem.

Pan děkan vybízí čtenáře, aby se pokusili myslet jako Číňané, že pak pochopí, jak rozličně vidí Čína a Západ stejné události. Píše, že Čína ovládá Tibet už od 13. století a že čínská kontrola tibetského území byla od těch dob někdy silnější, někdy slabší - podobně jak tomu bylo v mnoha částech Číny - podle síly centrální vlády. Ale jedno je prý jasné, Čína kontrolovala většinu svého území delší dobu, než některé západní státy vůbec existovaly. (Pročpak nám tohle pan děkan říká? Má to snad znamenat, že když si velký národ podmaní malý, musí to tak zůstat navždycky?)

Důležitější je prý skutečnost, stále zakotvená v čínském vědomí, že poslední úsilí separovat Tibet od Číny přišel poměrně nedávno, ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, kdy údajně britští a američtí agenti nabádali k nezávislosti Tibetu v době, kdy Lidová republika (rozumějme: čínský komunistický režim) byla ještě slabá. (Zde musím dodat, že se obdivuji zázračným schopnostem "západních agentů", pokud nějací byli. Nemohlo jich být moc, "operovali" v jim neznámém prostředí, převážně bez znalosti místního jazyka a bez moderní logistiky, a přesto se jim podařilo zmobilizovat masový odpor Tibeťanů proti koministicke Číně, který pak musela v letech 1956-59 rozdrtit čínská armáda. O tom, že Tibet byl od roku 1911 až do okupace Číňany v roce 1951 nezávislým státem, nám pan děkan nic nenapsal.)

Napsal nám však, že Číňané mají v paměti stále hluboce vrytou hlavní roli Britů při prodeji opia v 18. a 19. století, kdy evropské obchodní společnosti prodávaly tuto drogu pašerákům a za ilegálně nabyté zlato kupovaly v Číně hedvábí, čaj a porcelán. S touto aktivitou souvisely Opiové války, během kterých byl Brity obsazen Hongkong. Když se Západ opět snaží odtrhnout část čínského území, je to, jako by sypal sůl do stále živé rány. Ve skutečnosti prý žádný Číňan nevěří, že vlády západu mají zájem o Tibet z morálních důvodů. Jsou přesvědčeni, že jejich úsilí sleduje jen rozdělení a politický rozpad Číny.

Je čínský cynismus týkající se západních kampaní za lidská práva oprávněný? Prezident Nixon a jeho ministr zahraničí Kissinger byli první (roku 1972), kteří se zamilovali ("fell in love") do Číny, která se tehdy sotva vzpamatovala z tak zvané Velké proletářské kulturní revoluce. Tato jedna z nejbrutálnějších stránek historie lidských práv nebyla při jednáních ani zmíněna, píše pan děkan. (Nutno podotknout, že Nixon se tehdy snažil o něco v té době důležitějšího, zabránit těsnému spojenectví mezi Čínou a Sovětským svazem, který se svými nukleárními zbraněmi, raketami a obrovskou převahou tanků byl pro Západ, zejména pro západní Evropu, největším nebezpečím.)

Naproti tomu (a zde to pan děkan Školy politických věd opravdu přehnal), počátkem devadesátých let, kdy prý čínský lid prožíval nejlepší údobí svého života za celá století, se Západ popuzeně soustředil na demonstraci studentů na náměstí Tian-an-men (1989) a na další prohřešky Číny proti lidským právům. (Že ta týdny trvající demonstrace čínských studentů a mladých dělníků byla zmasakrovaná - podle Thé World Almanac, publikovaný New York Times v roce 2000, čínská armáda a policie tam zabila 5 000 a zranila 10 000 mladých demonstrantů - se pan děkan nezmiňuje. Pročpak asi ti studenti demonstrovali, když se Číňanům tak dobře vedlo?) Je to však prý Západ, který rozviřuje emoce, nikoliv politické poměry v Číně.

Bojovníci za lidská práva, zejména ti z evropských hlavních měst, se prý na oficiálních návštěvách Pekingu chovají jako poslušní pudlíci a všichni se snaží Číně něco prodat. Pak, když jsou na odchodu, nesměle zašeptají, že se musí zmínit o lidských právech, protože po svém návratu domů budou tázáni, zda o této problematice jednali. Takové chování si čínští vůdcové vysvětlují jen jedním způsobem: "Prosím, neberte naší zmínku o lidských právech vážně!" Čínské vedení pak nebere "vážně" hlavně takové západní politiky.

Tragédií pak prý je, že oběťmi takových morálních kotrmelců jsou nakonec Tibeťané, kteří se stanou terčem vystupňovaného čínského nacionalismu. Dosud, upozorňuje pan děkan, i když čínská vláda nad Tibetem není bez chyb, se tam Peking pokoušel dodržet jistou autonomii. Ve skutečnosti prý žádný závazný nesouhlas mezi postojem dalajlámy a čínskou vládou neexistuje. Dalajláma brání autonomii, nikoliv nezávislost, a oficiální politika pekingské vlády, týkající se Tibetu, hlásá, že "vláda ctí regionální etnickou autonomii v oblastech, kde etnické skupiny žijí v kompaktních komunitách…" (O prohlášeních a zákonech komunistických režimů víme svoje.)

Tyto skutečnosti, snaží se nás pan děkan Mahbubani přesvědčit, by měl Západ pochopit a nikoliv prohlubovat, ale zmenšovat názorové rozdíly mezi dalajlámou a čínskou vládou. K tomu však slouží, doporučuje, cesta tiché diplomacie a ne demonstrativní neústupně postoje.

Hlas z Asie nám tedy doporučuje zapomenout na lidská práva, snažit se vlichotit velkým a mocným, starat se jen o svůj materiální prospěch a nejen v Pekingu, ale i doma, se chovat jako poslušný "čínský pudl". Tedy jednat "asijsky" v tom nejhorším významu toho slova. Jenže! Naše civilizace není ještě veskrze maloměšťácká. Liší se! Nepsal o tom přesvědčivě už profesor Huntington? Pokud se neliší, jak někteří politici a sociologova tvrdí, existuje tedy jen jedna civilizace, a pak musí Západ čekat na čínskou Solidarność a napomáhat jejímu vzniku.