Během 20. století spolu Turci a jejich tradiční egejští rivalové Řekové válčili celkem ve čtyřech válkách: v první balkánské válce (1912-1913). v první světové válce (1914-1918), v řecko-turecké válce (1919-1922) a v kyperské válce (1974). Není to tedy poprvé v době míru, kdy noviny po celém světě oznamují svým čtenářům, že Egejské moře je na pokraji války. „Mír“ byl v Egejském moři vždy chladný, až velmi chladný s výjimkou krátkých období relativního oteplení vzájemných vztahů. Turci a Řekové jsou sousedé, mezi nimiž probíhají již po staletí krvavé sváry.

Charles King ve své knize Midnight at the Pera Palace: The Birth of Modern Istanbul (Půlnoc v hotelu Pera Palace: Zrození moderního Istanbulu) napsal o raných postosmanských letech v Istanbulu a snaze o vytvoření tureckého národa v Turecké republice toto:

„Do konce 20. let 20. století klesl podíl nemuslimských menšin v Istanbulu z odhadovaných 56 % v roce 1900 na 35 %. Ostatní turecká města zaznamenala ještě dramatičtější poklesy. V Izmiru (bývalé Smyrně) klesl podíl nemuslimů z 62 % na 14 %... Ve starých čtvrtích Istanbulu dříve obydlených menšinami změnila demografická transformace prakticky všechno. Během svého spěšného vystěhování se Řekové, Arméni a Židé snažili rychle prodat vybavení svých domů a bytů na místních bazarech, aby na cestu získali alespoň nějakou hotovost...“

„Turecko jako celek se – díky útěku nemuslimských menšin z měst – stalo více muslimským a více tureckým, homogennějším a více tradičním, než bylo dosud. Některé rodiny, které se později staly oporami istanbulské ekonomiky, se vynořily právě tehdy... když byly byznysy Řeků a příslušníků jiných menšin na prodej, tak využily své dosavadní politické konexe, aby je převzaly a to přispělo k jejich ekonomickému úspěchu. Na jejich jednání nebylo nutně nic nepoctivého, ale tyto velké majetky jim spadly do klína díky tomu, že nová Turecká republika upřednostňovala národní homogenitu před starým kosmopolitismem hlavního města říše.“

Po třech válkách, které se odehrály na počátku 20. století, explodoval turecko-řecký spor na Kypru, kde spolu turečtí a řečtí Kypřané žili bok po boku v míru až do padesátých let, kdy se začali navzájem zabíjet. Etnické spory vedly v červenci 1974 k turecké vojenské operaci, která skončila okupací severní třetiny ostrova. Od té doby zůstává Kypr etnicky rozdělen.

V roce 1996 se turecká a řecká armáda přiblížily ostrému střetnutí kvůli sporu o malý ostrůvek v jižním Egejském moři. Jen několik let poté, co hrozící válku urovnala úspěšná mediace USA, si jméno tohoto neobydleného ostrůvku o rozloze 4 hektarů skoro nikdo nepamatoval – jmenuje se Imia (turecky Kardak).

Dnešní spory, které se táhnou od Egejského moře až do východního Středomoří, vypadají daleko vážněji, než když se obě země přetahovaly o kus skály.

Šéf izraelského Mosadu Yossi Cohen měl pravdu, když údajně v srpnu 2020 řekl, že „íránská moc je nyní daleko křehčí a skutečné nebezpečí hrozí ze strany Turecka“. V těchto dnech hrozí ze strany Turecka nebezpečí celá řada.

V nedávném projevu v Istanbulu dal turecký islamistický prezident Recep Tayyip Erdoğan jasně najevo své iredentistické názory se zvláštním odkazem na Sèvreskou smlouvu z roku 1923, která spolu s dalšími smlouvami stanovila hranice moderního Turecka:

„Svět si musí uvědomit, že Turecko má politickou, ekonomickou a vojenskou moc roztrhat na kousky ničemné mapy a smlouvy, které mu byly vnuceny. Buď to pochopí jazykem politiky a diplomacie, nebo až po bolestivých zkušenostech na bojišti... Před sto lety jsme své nepřátele pohřbili do země, nebo hodili do moře. Doufám, že dnes nezaplatí stejnou cenu.“

Robert Ellis, který komentuje události v Turecku, veřejnosti připomněl výrok bývalého věrného Erdoganova spojence a nynějšího opozičního poslance Abdullatifa Şenera, který před šesti lety v jednom rozhovoru konstatoval, že Erdoğan by klidně zatáhl Turecko do občanské války, jen aby se udržel u moci.

Metin Külünk, bývalý poslanec Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje, zveřejnil 28. srpna 2020 mapu „Velkého Turecka“, která ilustruje rozsah tureckých revizionistických ambicí. Tato mapa zahrnuje části Řecka, Bulharska, Kypru, Sýrie, Iráku, Gruzie a Arménie.

V podobně výhrůžném prohlášení turecký ministr obrany Hulusi Akar doporučil Řecku, aby mlčelo, „nebo si na něm někdo smlsne“.

Tyto hrozivé válečné řeči byly na západním břehu Egejského moře interpretovány různě. Řecko oznámilo, že posiluje svůj vojenský arzenál i armádní jednotky, aby bylo připraveno na otevřený konflikt s Tureckem. 13. září 2020 řecký premiér Kyriakos Mitsotakis uvedl, že Řecko koupí 18 nových francouzských víceúčelových stíhacích letounů Rafale, které nahradí stárnoucí stíhací letouny Mirage 2000, koupí čtyři námořní vrtulníky a čtyři nové fregaty; další čtyři fregaty budou modernizovány. Mitsotakis dále uvedl, že jeho vláda plánuje prodloužení povinné vojenské služby na 12 měsíců ze současných devíti.

Otevřený konflikt v Egejském moři a jeho okolí je proti zájmům Západu. Západ však má pravdu, když nezůstává lhostejný a poddajný tureckým hrozbám. Washington 1. září 2020 oznámil, že částečně uvolnil 33 let trvající zbrojní embargo uvalené na [řeckou] Kyperskou republiku, což Turecko okamžitě odsoudilo. V souvislosti s tím americký ministr zahraničí Mike Pompeo přiletěl 12. září 2020 na Kypr ve snaze zprostředkovat mírové řešení napětí s Tureckem ve východním Středomoří.

Mike Pompeo novinářům v Nikósii řekl: „Jsme nadále hluboce znepokojeni pokračujícími operacemi Turecka, které provádí průzkum přírodních zdrojů v oblastech východního Středomoří, nad nimiž uplatňují svoji jurisdikci Řecko a Kypr.“ Během návštěvy Mika Pompea na Kypru podepsaly USA a Kypr memorandum o porozumění, proti kterému Ankara absurdně protestovala a tvrdila, že by mohlo poškodit mír a stabilitu ve východním Středomoří.

Konflikt v Egejském moři a jeho dopady se dotýkají také Evropské unie. Skupina jihoevropských zemí MED7, jejíž jednání proběhlo 10. září 2020 ve Francii, vyjádřila Řecku a Kypru v souvislosti s opakovaným porušováním jejich suverénních práv Tureckem plnou podporu a solidaritu. Evropská rada jednala o tom, zda uvalit na Turecko sankce 1. a 2. října.

Řecko podporují také dvě další středomořské těžké váhy – Egypt a Izrael, a také Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Jordánsko.

Erdoğan může tuto pátou válku vyhrát jen doma. Pokud se vyhne vojenskému konfliktu, tak Turecko nezažije další porážku. Doma v Turecku mu jeho rozhodná zahraniční politika, drsné chování a rétorika typu ‚Dělám celému světu problémy‘ mohou přinést ještě nějaké hlasy voličů a větší popularitu. Erdoğanova pátá válka by ovšem byla válkou bez vítězů. Erdoğanovo Turecko by se však stalo tím největším lúzrem.

Autor je jeden z předních tureckých novinářů, nedávno vyhozený po 29 letech z předních tureckých novin za to, že psal pro Gatestone Institute o dění v Turecku. Je spolupracovníkem Middle East Forum.

Překlad původního textu:A Fifth War Won’t Do Turkey Any Good
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská