Patřili k hlavním obětem II. světové války. Prošli neskutečným peklem a paradoxně to přitom byli vojáci vítězné strany. Jednalo se o válečné zajatce Rudé armády, se kterými zacházeli brutálně jak nepřátelé - Němci, tak i vlastní - Sověti.

„Rudá armáda nemá zajatce, má jenom zrádce,“ prohlásil kdysi komunistický masový vrah a jeden z nejhorších zločinců v dějinách lidstva Josif Stalin a podle toho také vypadalo zacházení se sovětskými válečnými zajatci, kteří se dostali zpátky ke svým.

Začalo to už po ukončení sovětsko-finské války. V roce 1940 předala finská strana sovětským úřadům 5500 válečných zajatců. Všichni se dostali do zvláštního tábora ve vsi Juža v Ivanovské oblasti. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, střežili je hlídky NKVD, zajatci nesměli psát ani svým nejbližším příbuzným, trpěli hladem většina z nich byl odsouzena k vysokým trestům vězení.

Nacisté bezohledně vraždili sovětské zajatce

Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v červnu 1941 to bylo ještě horší. Vinou neschopného velení Rudé armády padly jen v prvním roce války do německého zajetí až tři miliony rudoarmějců. Čekalo je peklo na zemi. Němci se sovětskými zajatci zacházeli mimořádně krutě. Museli pochodovat stovky kilometrů do zajateckých táborů často vez vody, jídla a za neustálého bití. Kdo nemohl jít dál, byl zastřelen. Zabíjeni byli i nemocní a ranění.

Pokud byli zajatci transportováni vlaky, tak jen v otevřených nákladních vagónech a to za každého počasí, i v krutých mrazech. Zajatecké tábory byly často jen prostory obehnané ostnatým drátem bez jakéhokoliv vybavení, kde lidé dostávali v lepších případech jen minimum jídla, které nestačilo k přežití. Lékařská péče neexistovala. Nelze se divit, že sovětští zajatci umírali v takových nelidských podmínkách po statisících.

Němci se vymlouvali, že s tolika sovětskými zajatci nepočítali a logisticky péči o ně nezvládli. Jenomže, když sovětské obyvatelstvo, chtělo zajatcům pomáhat, tak jim to německé stráže nedovolily. Další námitkou z německé strany byl fakt, že SSSR v roce 1929 neratifikoval Ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci. Jenomže ani to ji neopravňovalo k takovým bestialitám. Proč to Hitler na východní frontě dělal, že dopustil takové ukrutnosti? Tak hlavně proto, že Rusové a další Slované pro něj byli podlidé. Ale nabízí se ještě další důvody. Vysvětlení přináší americký historik Timothy Snyder v knize Krvavé země. Nejspíš také proto, aby ve vojácích Wehrmachtu vzbudil strach, že s nimi v případě jejich zajetí Rudou armádou bude zacházeno stejně brutálně, a aby tedy bojovali až do konce.

V srpnu 1941 Stalin oznámil, že na sovětské válečné zajatce bude pohlíženo jako na dezertéry a jejich rodinní příslušníci budou uvězněni. Když Němci zajali jeho syna Jakova, poslal za mříže i vlastní snachu.

SSSR pohlížel na vlastní zajatce jako na zrádce vlasti a trestal i jejich rodinné příslušníky. Přitom lidé padli do německého zajetí vinou neschopných a nezkušených velitelů a také nesmyslných Stalinových rozkazů. Tak sovětský vůdce dlouho bránil svým vojákům v ústupu z Kyjeva, až tam Němci zajali více než 600 tisíc rudoarmějců.

Oběťmi stalinistických represí vlastní vojáci i civilisté

Za války odsoudili sovětské vojenské tribunály na milion vojáků Rudé armády, 157 000 z nich pak k trestu smrti. Tvrdě trestáni byli rodinní příslušníci údajných zrádců. Například manželka a matka generála Kačalova, který navíc ve skutečnosti padl v boji, dostaly osm let v gulagu.

Z osvobozených zajatců Rudé armády byly vytvářeny tzv. trestní útočné prapory Rudé armády, v nich i důstojníci byli nasazováni jako obyčejní vojíni, které byly v prvních liniích nasazovány proti dobře vyzbrojenému a bránícímu se nepříteli, což pro jejich příslušníky znamenalo jistou smrt.

K květnu 1945 pak byli v zámku ve Valticích umístěni osvobození sovětští váleční zajatci připraveni k návratu do vlasti. Těšili se marně. Jejich vlastní lidé – spolubojovníci je postříleli jako zrádce.

Netrpěli však jenom vojáci, ale i sovětští civilisté, které nacisté násilím odvlékli do Německa na nucené otrocké práce. Jenomže po osvobození hrůzy neskončily, ale pokračovaly. Tito ubozí lidé se totiž ocitli v sovětských filtračních lágrech. „Žijeme velice špatně, jídlo je úděsné. Dostáváme tři sta gramů na den, syrové těsto, teplé jídlo třikrát denně – půldruhého litru napolo s červy, sušenou brukví a červeným zelím. Abych pravdu řekla, za Němců jsme dostávali mnohem lepší a sytější. Hodně děvčat leží v nemocnici, umírají hladem….“ uvedla 13. 8. 1945 repatriantka G. Gelachová. „Sebrali nás 20 000 v jednom táboře a drží nás tu. Je nám tu moc zle. Každý den umírá mnoho žen a dětí,“ uvedla 2. 8. 1945 další z nešťastných žen V. Ljašenková.

Ano, Stalin byl v tomto ohledu horší jak Hitler. Nacistická krutost vůči vůči nepřátelům byla hrozná, ale byli to nepřátelé. Jenomže Stalin postupoval s mimořádnou surovostí vůči vlastním zbědovaným lidem, kteří zažili bezcitné zacházení od nacistů. Čekalo by se tedy, že po návratu do vlasti se jim do stane slušného ohleduplného přijetí, lékařské péče a všestranné pomoci. Místo toho byli tito nešťastníci umístěni do filtračních táborů a následně posláni do gulagů, kde je čekaly otřesné podmínky, těžká likvidační práce s minimem jídla. Proti německým lágrům to jaksi příliš velký rozdíl nebyl.

Teprve padesát let po válce rehabilitace nevinných

Stigma válečných zajatců pronásledovalo je a jejich rodinné příslušníky ještě desítky let po skončení války. O jejich rehabilitaci se snažil po Stalinově smrti v padesátých letech minulého století maršál Gerogij Žukov. Většina jeho návrhů však byla předsednictvem ÚV KSSS zamítnuta. Až v roce 1992 byla v kádrových dotaznících po zániku SSSR už v Ruské federaci zrušena otázka: „Byl jste vy nebo váš příbuzný v zajetí nebo na okupovaném území?“

Teprve 24. ledna 1995 byla výnosem prezidenta Ruské federace Borise Jelcina plně obnovena zákonná práva ruských občanů zajatých v boji s německými okupanty. K rehabilitaci nevinných tak došlo až 50 let po skončení války, Milion z nich se toho nedočkaly a zemřely v nespravedlivém opovržení jako zrádci vlasti.

Smutné rovněž je, že v současném mafiánském a zločineckém putinovském Rusku se v tamní až nacistické atmosféře znovu na tyto lidí pohlíží jako na zločince.

Prameny:

Alexandr Jakovlev, Rusko plné křížů, nakladatelství Doplněk, Brno 2008

Timothy Snyder, Krvavé země, nakladatelství Paseka, Praha 2013

Kolektiv autorů, Dějiny Ruska 20. století-díl II., nakladatelství Argo, Praha 2012