Po parlamentních volbách, které se konaly minulý víkend, má Srbsko v čele lídra, jakého nemělo od dob Slobodana Miloševiče. Předák Srbské pokrokové strany (SNS) a místopředseda vlády Aleksandar Vučič získal 48 procent hlasů.

Vučič vyhrál ve 109 ze 120 srbských okresů a v podstatě eliminoval takzvané politiky 5. října – strany vzešlé z někdejší opozice proti Slobodanu Miloševičovi svrženému 5. října 2000. Trochu to připomíná české volby – jen místo jakéhosi pomyslného verdiktu nad vývojem polistopadovým šlo tady o verdikt nad vývojem poříjnovým.

Zvítězil někdejší ultranacionalista, který coby student lepil po Bělehradě plakáty s generálem Ratkem Mladičem, jenž má na svědomí masakr ve Srebrenici. Zvítězil někdejší generální sekretář Srbské radikální strany, jejíž předák Vojislav Šešelj čeká na soud v Haagu. Zvítězil někdejší ministr informací, který na sklonku Miloševičovy vlády proslul drastickými zákroky proti svobodným médiím. (Tehdy za trest skončil na černé listině EU, dnes vede přístupové rozhovory…). Teď zvítězil ve svobodných a demokratických volbách a získal víc hlasů než někdejší miláček srbské veřejnosti Slobodan Miloševič ve svých nejlepších letech. V roce 1990, na vrcholu nacionalistické euforie, s faktickým monopolem na sdělovací prostředky a v době, kdy se opozice ještě ani nestihla pořádně zformovat, získali jeho přejmenovaní komunisté 46 procent hlasů. V roce 2014 získala Vučičova SNS ještě o dvě procenta více a ani kvůli tomu nemusela nikoho zavírat.

Jaký je recept na úspěch tohoto čtyřiačtyřicetiletého právníka a někdejšího šachového přeborníka, kterého donedávna mimo Srbsko prakticky nikdo neznal? A jak je možné, že jako druzí se s 16 procenty umístili někdejší Miloševičovi socialisté? A jak je možné, že jen dvě strany s opozičním backgroundem horko těžko překročily pětiprocentní klauzuli? Vučič patřil k Srbské radikální straně, což byli Miloševičovi hoši na špinavou práci. Ve srovnání s nimi mohl "Slobo" vždy hrát v podstatě dobráka od kosti. To lídr radikálů Vojislav Šešelj vyřvával na náměstích, že budou "vydloubávat Chorvatům oči rezavými lžičkami". A Aleksandar Vučič to hlásal do světa. Jako výtečný student studoval i ve Velké Británii a v roce 1992 svou angličtinu využil. Stal se hlasatelem anglických zpráv na televizi Radovana Karadžiče v Bosně. Ty zprávy stojí za zhlédnutí, stejně jako Vučičovy projevy v parlamentu, když se v roce 1993 stal poslancem. Ostatně o tom, že velké Srbsko by mělo končit na linii Karlobag–Virotivica (tedy někde těsně před Záhřebem) mluvil ještě po pádu Miloševičova režimu.

Jenže spolu s Šešeljovým zástupcem Tomislavem Nikoličem pochopil, že ultranacionalismus jim přináší sice stabilní, ale přece jen omezenou voličskou základnu. A že lidé čím dál tím více slyší na ekonomické problémy, korupci, kriminalitu. Na problémy, které vzájemně rozhádaná nová demokratická elita Srbska nebyla schopna dostatečně rychle řešit ("muži 5. října" ovšem na rozdíl od Vučiče zdědili ekonomicky zkolabovaný stát, ovládaný chapadlem organizovaného zločinu propojeného s tajnými službami). Vučič s Nikoličem se mohli pochlubit osobní poctivostí (a skutečně žádný skandál se na ně dosud neprovalil) i jistou lidovostí a la Miloš Zeman.

A také – a to možná především – lépe odhadli duši srbského národa. Vycítili, že průměrný Srb prostě není Angličan, v jehož domovině demokracie a občanská společnost pomalu vyrůstaly po několik století. Průměrný Srb je nedávným potomkem patriarchálních venkovanů (i Vučičova rodina je původem z venkova, z Bosny). Je zakotvený ve svých národních tradicích a mýtech (ať už jsou jakkoliv vzdáleny od skutečné historie). Je nositelem toho, co srbský filozof Lazar Vrkatič označil jako "bastardizaci patriarchalismu". Sem zapadá i Vučič, který si pochvaluje, že on sám si chodí, kdy chce, kam chce, aniž by se ho manželka ptala, kam jde a kdy se vrátí, ale sama jde s kamarádkami na kafe, jen když jí to on sám dovolí. Na tohle slyšel srbský volič víc než na liberální elity, ty povrchně pozápadnělé hochy v dobře padnoucích oblecích. Ostatně, tyhle děti bělehradských akademiků, zhlížející se tu v západním neoliberalismu, tu v idejích nové levice, se stejně v praktických krocích často chovaly ne vždy liberálně. Občanský duch totiž není jen v dobře padnoucím obleku a nedá se jen tak někam přenést, a to dokonce i bez ohledu na to, kolik stran má asociační dohoda s EU.

Vučič s Nikoličem tohle pochopili a nabídli Srbům mix, který jim odpovídá. Ano vstupu do Evropské unie (všichni se přece chceme mít jako v Německu, ne?), ale rozhodně žádné dekadentní evropské výstřelky jako pochody homosexuálů centrem hlavního města… Ano Bruselu, ale dobré vztahy s velkým slovanským bratrem v Moskvě. Ano lepším vztahům se sousedy (a světe, div se, i s Kosovem), ale žádné přehnané sebemrskačství. V kultuře žádné modernistické výstřelky, do škol pravoslavné náboženství a do televize seriály velebící četniky – srbský roajalistický odboj z dob druhé světové války (který ovšem čas od času s Němci a hlavně s Italy spolupracoval). S Nikoličem a Vučičem se zkrátka Srbové nemusí cítit špatně z toho, že jsou Srbové, ale zároveň se nemusí obávat, že by kvůli tomu museli znovu do války.

Navíc těmhle dvěma s jejich historií ultranacionalismus prostě lidé věřili. I když v lecčems ustoupí, tak jim jde o srbské zájmy. Takže jim prošly věci (jako normalizace vztahů s Kosovem), které by před pár lety vyvolaly masové demonstrace, které by končily rozbíjením a pálením Bělehradu a v jejichž čele by nestál nikdo jiný než… Nikolič a Vučič. To je ta výhoda, když mír dělají jestřábi, a ne holubice.

Výsledek se dostavil – kromě Ruska, Běloruska a Maďarska snad nikde v Evropě nikdo nezískal polovinu hlasů už desítky let. A kdo ví… kdyby Lukašenko či Putin netrpěli bolševickou obsesí získat ve volbách nejlépe 99,99 procenta hlasů, mohli by vládnout podobně jako Vučič, byť "jen" s padesáti procenty. Zato poctivými.

LN, 24.3.2014