Nekopírujte Československo roku 1992

Obecně Češi sdílejí sympatie k hnutí Katalánců za nezávislost. Někdy tuto přízeň zdůvodňujeme úvahou, že není možné držet nějaký národ násilím pod kuratelou většího národa nebo mnohonárodnostního impéria, pokud ten národ sám nechce.

Nakonec jsme zažili něco podobného. V roce 1992 se od nás odtrhli Slováci a my jsme jim v tom také nebránili. Sametový rozvod tehdy ocenila celá Evropa. Proč by to tedy podle nás neudělali Španělé a nepustili Katalánce.

Tato úvaha má ovšem rozměr, který člověka zneklidňuje. Člověk nemůže ani nechce radit Kataláncům nebo Španělům, přesto se dá pochybovat o tom, že rozpuštění Československa bylo nějakým velkolepým výkonem naší historie.

Myšlenka Československa přece byla dostatečnou inspirací k budování mnohonárodnostního státu, který dokázal potlačit různé nacionalismy i šovinismy, a bránil demokracii proti mnohem silnějším diktaturám až do chvíle, kdy ho zradily silné demokratické mocnosti Západu.

Pokud tedy Čechy někdo obdivoval, pak za to, že překonali primitivní národovectví a stali se Čechoslováky, spoluzakladateli demokratického státu mnoha národů. V roce 1992 jsme se ovšem Československa vzdali až příliš snadno, prý z toho důvodu, že jsme chtěli vyjít vstříc touze po nacionálním sebeurčení Slováků.

Ve skutečnosti rozdělení Československa nechtěla ani většina Slováků. Bylo projektem dvou mužů, Václava Klause a Vladimíra Mečiara, kteří pak mohli uchopit moc, každý ve své části republiky. Nebyla to žádná sláva, spíše selhání, které se dá omluvit dlouholetým vyčerpáním veřejného života pod vládou komunismu.

Zkušenosti z rozdělení Československa, jakkoli nejsou ničím povznášející, mohou pomoci k porozumění toho, co se děje v Katalánsku. Ani tam se od Španělska nechce oddělit většina občanů. Podle průzkumů si přeje vyhlášení nezávislosti 30 procent Katalánců, 45 procent žádá novou definici své autonomie, 20 procent by na současném stavu nic neměnilo.

Separatistické strany nemají v regionálním parlamentu většinu a vládu sestavily díky tiché podpoře radikální levice. Jejich vliv klesá s tím, jak radikalizují své požadavky, proto pro ně byl pokus o referendum poslední možností, jak udržet a pokud možno posílit svůj vliv, nejlépe v samostatném státě.

Příliš obdivuhodný není lídr boje za nezávislost. Ten bývalý musel loni odstoupit kvůli podezření z korupčních praktik, proto vede Katalánce k slavné nezávislosti muž, který donedávna řídil město o velikosti Pardubic.

Boj Katalánců za nezávislost není důvod shazovat. Ovšem v případě vítězství se zříkají možnosti žít a budovat kariéru ve větším prostoru padesátimilionového státu. Naopak posílí struktury regionálních bossů či místních korupčních bratrstev, která se napříště zbaví dohledu z vyšší úrovně státní správy.

Budou si prostě v Katalánsku dělat, co je napadne, jako jsme zažili v bývalém Československu, a zvláště Slováci by o zkušenostech s premiérem Vladimírem Mečiarem mohli vyprávět. Ovšem kdo ví, třeba se také Češi mohli uchránit z řetězu utržené privatizace, kdyby Československo přežilo.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus