Barcelona má svého nezdolného Kolumba, Sagradu Famílii, Gaudího a býčí arénu, Cordoba se chlubí tisícovkou mešit, pozůstatky několika set veřejných lázní, songem o dvou vdovách a býčí arénou, Granada zase židovským městem, pevností Alcázar a býčí arénou, a třeba Sevilla, v níž se zrodila zlatá éra cikánského flamenga se zpěvákem Silverio Franconettim, jeho Café cantante a býčí arénou, Malaga dala světu Pabla Picassa a býčí arénu...

Svět se neúprosně a nemilosrdně globalizuje. především McDonnald´sismem a terorismem. Dřív se kladly bomby výhradně v blízko i vzdáleněvýchodních zemích, dnes už explodují, kde se dá. A Evropa se navíc svíjí v porodních bolestech svého sjednocování. Napřed padla euroústava, teď se europoslanci v rámci svých virtuálních realit vybíjejí v údajném chránění populistických národních zájmů, jen mnozí z nich už nevědí, které vlastně ty jejich národy a zájmy jsou.

Říkají jim v předvolebních kampaních pateticky ,rodinné stříbro´, nebo národní identita či komodity s národní tradicí a myslí tím loštické tvarůžky, vizovickou slivovici Žida Rudolfa Jellinka či plzeňský prazdroj. Jiní se perou o karlovarské oplatky, smažený sýr, špekáčky či brynzu. Jen Španělé mají zcela jiné starosti - ochránci zvířat jim chtějí zakázat býčí zápasy. Zdá se, že koridě už odzvonilo, i když se mnozí Španělé zašticují vášnivým lovcem a milovníkem boje býků o život Ernestem Hemingwayem.

V Barceloně jsem si prošel květinovou třídu Ramblas, od Svaté rodiny až po vysokánský pomník mořeplavce Kolumba, ukazujícího ve směru přes Atlantik ke své vysněné Indii. A neminul jsem ani svatostánek býčí arény. Není na světě stát, který by se mohl pyšnit tolika úžasnými kostely, chrámy, bazilikami, katedrálami a paláci. Třeba Madrid, ve výšce 667 metrů nad mořem nejvýše postavené hlavní město v Evropě, se chlubí královským sídlem El Escorialem, krášlí ho i Museo del Prado a jeden z největších kostelů města, katedrála Virgen de la Almudena, a ještě Plaza de Espaňa, obdélníkové náměstí s pomníkem Miguel a de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy.

Něco úchvatnějšího si křesťan nemůže přát. Ani muslimové se za své maurské předchůdce Araby a berbery namají proč stydět. Andalusie a její pevnost Alcázar jsou toho důkazem. A k tomu žhavý rytmus flamenga, medová sangria a zuřící půltunoví býci z nejlepších chovů, hrabající svými kopyty těsně před útokem na rudé mulety torerů.

Ale rýsuje se potíž a fiesta brava je ohrožena, rodinné stříbro Španělů se znelíbilo; Světová společnost na ochranu zvířat (WSPA) spolu se španělskou organizací Asociación Defensa Derechos Animal (ADDA) vyhlásily petici za zákaz býčích zápasů v Katalánsku, určenou katalánskému parlamentu. K petici se připojila také Nadace na ochranu zvířat, která je členskou organizací WSPA. V dubnu 2004 členové městské rady Barcelony vyhlásili katalánskou metropoli městem bez býčích zápasů. Byl to velký úspěch pro ochranu zvířat, nikoli však konečné vítězství.

Deklarace je stanoviskem obyvatel Barcelony a členů městské rady, přesto se zde však býčí zápasy stále konají. Pouze katalánský parlament má totiž právo býčí zápasy zakázat a pokud tak učiní, korida se nebude moci konat ani v hlavním městě provincie - v Barceloně, ani kdekoli jinde v Katalánsku.

Katalánský Zákon na ochranu zvířat zakazuje týrání zvířat pro účel zábavy, ale býčí zápasy mají z tohoto zákona výjimku. Organizace na ochranu zvířat tedy chtějí katalánskému parlamentu předložit návrh, aby byla tato výjimka ze zákona odstraněna. Na podporu tohoto návrhu chtějí prostřednictvím petice shromáždit co nejvíce podpisů, které pak budou v katalánském parlamentu předány.

Organizacím na ochranu zvířat, jež podpořily další stovky podobných hnutí na celém světě, se podařilo zvýšit povědomí o krutosti, se kterou jsou býčí zápasy spojeny, a také shromáždit 245 000 podpisů. V celém Španělsku se koná ročně kolem 1 700 zápasů, ve kterých zemře asi 10 000 býků. Zřejmě z taktických propagandistických důvodů se ochránci zvířat nezmiňují o tom, kolik při býčích zápasech a jejich bězích ulicemi Pamplony zahyne každoročně lidí.

Pozoruhodné bylo zdůvodnění rozhodnutí, tolerující býčí zápasy, ale zakazující zápasy psů a kohoutů. Při býčích zápasech prý spolu nezápasí býci, ale jsou trápeni přímo člověkem. Skutečným důvodem tolerance ovšem nepochybně je hrozba vystoupení Španělska z EU, kdyby mu byly býčí zápasy zakázány. Proto překvapil krok veřejnoprávní televize. Rozhodla, že mládež je třeba ochránit od násilných scén, a proto poprvé od zavedení televize v zemi v roce 1948 nebude býčí zápasy vysílat v přímém přenosu. Sezóna zápa sů je od března do října, obvykle začínají v šest večer. Televize se hájí tím, že až do osmé hodiny večer má zakázáno vysílat pořady ohrožující morální a psychický vývoj mládeže. Dalším důvodem jsou údajně příliš vysoké ceny za přenosy...

Madrid je také místem tří hrozivých bombových útoků, isnpirovaných zřejmě aktivitami Al - Kájdy. Vše se událo před více než třemi roky a ve třech vlacích, rozvážejících dělníky do fabrik, explodovaly nálože. Výsledek by děsivý - 191 mrtvý a na dva tisíce zraněných. Ze 116 podezřelých bylo nakonec odsouzeno k několika tisícům roků v těžkém žaláři dvacet teroristů... Že by tato hrůzná paralela k býčím zápasům přivedla Španěly k jejich odmítnutí...?

Býčí zápasy jsou hluboce vžité ve Španělsku, Portugalsku a zemích Latinské Ameriky. V bývalých španělských koloniích pokračují dodnes a rozhodně nejsou jedinou krvavou podívanou pro chtivé diváky. Historické záznamy o býčích zápasech na Krétě pocházejí již z roku 2000 před Kristem. Býčí zápasy byly oblíbené i mezi křesťany a papež Pius V. vydal v roce 1567 rozhodnutí, že křesťané zabití při býčích zápasech budou exkomunikováni z církve. Tento zákaz však dlouho nevydržel. Španělé býčí zápasy vášnivě milovali, a tak raději postavili kapličky a modlitebny, kam se toreadoři a matadoři přicházejí před zápasem pomodlit a poté vyzpovídat z právě nabytých koridových hříc hů.

"...a noha najednou přestala vnímat váhu těla. Všechna tíha přešla do podbříšku, a když býk zvedl hlavu, bylo vidět, jen jeden roh, ten druhý vězel v něm, a než ho vyprostili, dvakrát se přehoupl vzduchem."

Takto popisoval jednu z dramatických situací Ernest Hemingway ve své povídce Býčí roh. Miloval fiestu brava - svátek statečných, na hranici života a smrti se pohybující těžkou práci torerů. Už ve svých dvaceti letech začal ve Španělsku o býčích zápasech psát. Psal co viděl a cítil. Ve Fiestě i ve Smrti odpoledne. Podlehl tauromagii, čárům a kouzlům corridy, kterou pro něho představovali španělští toreadoři Luis Miguel Dominguín a Antonio Ordóněz.

Je to prostě corrida de torros. Arénní býk je toro, jeho lidský protivník v aréně zase torero. Torerové se dělí na matadory, to jsou ti hlavní, následují pikadoři a banderilleros. Celý tento tým cuadrilla tvoří obvykle dva pikadoři a tři banderilleros. Jak napsal papá Ernesto, corrida je drama o třech dějstvích, jimž se říká los tres tercios de la lidia. Po celém Španělsku jsou ranče, kde vyrůstají býci pouze pro zápasy. Žijí zde do své dospělosti, což jsou zhruba čtyři roky. Tříletý býk je pro arénu příliš mladý, pětiletý zas až příliš starý a zkušený, takže se těžko zabíjí, naopak může zabít on sám.

"Lidé jsou bestie, ostré rohy býkům opilují, do očí jim vetřou trochu vazelíny, aby snížili jejich orientaci, někteří chovatelé jim ještě podávají v potravě valium, to všecko proto, aby se nemohli účinně bránit...." prozradil mi Robert, co byl věčný student filozofie z Prahy a u býků si přivydělával jako Carlos. Ne však jako král Juan Carlos...

Největší býčí aréna v Mexico City pojme až 50 000 diváků. V Madridu nebo v Barceloně či Valencii jsou sice návštěvy o pár tisíc fanoušků menší, zato hektičtější a infarktovější. Pro našince je účast na této drastické podívané poněkud ošidná, pokládá se za projev nevkusu a špatných mravů. Jsem asi až přehnaně útlocitný, přesto jsem se při jedné ze svých cest po Pyrenejském poloostrově nechal zlomit svým druhým horším já a s polštářkem a bílou útěrkou vešel do býčí arény ve Valencii.

Ostražitě, aby o tom nikdo z mých známých nevěděl. Hemingway byl přece pan Někdo a jak zápolení s býky zbožňoval. A každopádně nebyl žádný cynik, ani nelida, natož zuřivý kentaur. Neznal však české rudozelené ochránce práv zvířat, co se vrhají v Pardubicích koním pod kopyta. Raději ať se to zvíře zabije, jen když neskočí přes Taxis.

"Je to barbarské týrání a zabíjení nebohých býků!" soptil můj jemný a decentní přítel muzikant, jehož dětská duše byla křehčí než mýdlová bublina.

Cítil jsem se provinile, ale novinářská zvědavost mé útlocitné rozpoložení doslova převálcovala. Vybavený polštářkem pod zadnici a bílou utěrkou pro poctu vítězům jsem vkročil ho mnohatisícové arény. Pokrytecky jsem se skrčil hluboko do sedadla, aby mě nějaký známý nezahlédl. Ale kde by se ve Valencii vzal nějaký můj známý. Začátek koridy oznámily ječivé fanfáry, jakoby chtěly probudit i poslední spáče na tribunách a ještě víc rozjančit nic nechápající dobytek, sevřený v ohradě.

První notně vystresovaný býk poté vrazil splašeně do arény, zastavil se, vyfoukl z nozder vzduch, sklonil hlavu a varovně zahrabal kopytem. Pak začal jak šílený běhat kolem dokola a útočit doslova zběsile na vše, co se hýbalo. Jeho velká hmotnost mu dodávala značné zrychlení. Hlavní provokatéři z řad diváků se bleskem schovávali za dřevěné bariéry a pronásledující býk před nimi málem nestačil zabrzdit. Následovali pikadoři na koních. Byli jako ozbrojení rytíři, stejně i jejich koně, obložení matracemi, se prohýbali pod vahou brnění.

Koně měli zavázané oči, ale instinkt jim našeptával nebezpečí. Pomocníci nasměrovali rozzuřeného býka, aby koně nabral z boku. Býk sklonil hlavu k zemi, zabral a snažil se koně i jezdce nazvednout. Obrněný pikador zabodl své dlouhé kopí do jeho hřbetních svalů a odtlačoval býka celou svou hmotností od sebe a od koně. První zranění ochromilo býkovi sílu krčních svalů, přičemž ztrácel hodně krve. Někdy se mu podařilo koně nabrat a porazit. Těžký obrněnec pak z koně spadl a nebyl schopen pohybu, natož aby se dokázal postavit na vlastní nohy a mohl vzít do zaječí.

Do boje se proto zapojili pěší banderilleros, kteří odváděli pozornost rozzuřeného býka, aby mohl plechově chrastící hrdina uprchnout. Pikadoři s fanfárami odcválali a býk zůstal sám s několika banderilleros. Jeden z nich se odvážně postavil proti rozběhnutému býkovi a naučeným švihem mu zapíchl do mohutného zátylku dva asi půl metru dlouhé nazdobené bodce, nazývané ář9?áářbaderillami. To se opakovalo a pozvolna víc a víc unavené zvíře potom jen těžce běhalo arénou, s tělem posetým vysilující krvavou ozdobou.

Za chvíli toho měl plné zuby, a když se konečně objevil jeho úhlavní nepřítel - torero matador, začal nerovný boj. Během odpoledne vystupili tři matadoři, z nichž každý zdolal dva býky. To je šest krát tři a půl metráku tuhého masa pro chudobné. Vsadil bych se, že jsem kousek kýty spatřil v madridském Museo del Jamón - Muzeu šunky. Proč ne, když je traktorem odtahovali, bylo všude krve, jako od prasat na porážce...

Pak nastala chvíle, která je nejnebezpečnější částí faeny, kdy matador drží muletu v jedné ruce a meč ve druhé. Měl jsem asi štěstí, že chlapík v sexy uplém úboru byl patrně levák. Kdoví, jestli to byla vůči těžce zraněnému zvířeti výhoda. Matador stál proti býkovi pár decimetrů od jeho hrozivých rohů, publikum šílelo a v momentě, kdy zvíře s pěnou u huby ve smrtelné křeči zaútočilo, máchl muletou v pravé ruce, aby odpoutal jeho pozornost, vytáhl se na špičky svých naleštěných botků, naklonil se přes jeho levý roh a vrazil mu levou rukou zahnutý meč do místa mezi lopatkami. Byl to zřejmě dokonalý profík; meč zajel zřejmě až k srdeční tepně aortě, přetl ji a býk klesl do písku arény. Nastal okamžik estocada neboli zabití býka mečem...

Přiznám se, že i já toho měl plné zuby už po třetím býkovi. Přemýšlel jsem o vyrovnanosti tohoto souboje o život, o jeho férovosti. Sedmdesát kilogramů toreadora proti čtyřem metrákům býka byla jasná převaha zvířete. Jeho nemotornost a takřka nulové IQ však tvořily zásadní mínus. Opatrně jsem proto raději s žaludeční nevolností vycouval z bouřícího hlediště dřív, než by se mi sympatický pyrenejský národ zprotivil. Nechtěl jsem vidět, až matador na závěr koridy uřízne býkovi uši i oháňku a s vítězným gestem je vhodí do rozvášněného publika. Přesto jsem zapochyboval, že by Španělé jako jeden muž někdy skut ečně souhlasili se zrušením této své krvavé zábavy, i když petici za zákaz koridy organizovanou mezinárodní organizací (WSPA) a španělskou organizací (ADDA) podpořili také například Dalajláma, Paul McCartney nebo Jane Goodall.

V bruselských buletinech bylo uvedeno, že europoslanci byli kontaktováni telefonicky, faxem, e-maily nebo jim byla zaslána DVD a také obdrželi speciální e´mail přeložený do svého jazyka, tázající se každého z nich: "Kterou hračku byste si vybrali jako dárek pro Vaše děti?" Níže na obrázku pak byly ukázány dvě různé plyšové hračky býka - ta první znázorňovala zdravého, statného býka, druhá pak naopak býka poraněného býčími zápasy. Dvě třetiny europoslanců prý e-mail otevřely a téměř všichni klikli na "zdravého" býka. Zvláštní psychologický test... 033

Dne 17. června 2007 pak proběhla v Barceloně demonstrace proti býčím zápasům. Akce, kterou organizovaly španělské organizace na ochranu zvířat FAADA (Fundación para la adopción, apadrinamiento y defensa de los animales), Libera! a Fundación Altarriba, se zúčastnilo asi 4000 demonstrantů, čímž si získala statut největší demonstrace proti býčím zápasům v dějinách Španělska.

Hlavním heslem demonstrace byl slogan "Not in Barcelona, nor anywhere" ("Ne v Barceloně, ani nikde jinde"). Protestující požadovali ukončení býčích zápasů nejen v Španělsku. Španělé se ohrazují proti tomu, aby jejich země byla spojována s býčími zápasy. Nesouhlasí také s tím, aby byla tak krvavá "zábava" financována z veřejných financí. Údajně už dvě třetiny španělské populace je proti býčím zápasům. Nebo jen proti utrácení svých daní...

Bylo to zvláštní; zatímco já žasl nad Gaudího Sagradou Familií, proud bigotních protestujících se valil hlavní barcelonskou třídou, aniž by vnímal nádhernou realitu. Přišlo mi to líto, že na Antonia Gaudího už zase lidé zapomínali. Když v době svého tvůrčího vrcholu byl jedno ráno přejet v katalánské metropoli historicky první tramvají, jako bezdomovce ho umístili do hromadného hrobu anonymních nebožtíků. Naštěstí se na tento tragický omyl včas přišlo a Gaudí byl pochován i s poctami.

Jo, kdepak byli tenkrát býci a jiné národní komodity států Evropské unie...?

Foto:
1) Býčí laškování se odehrává všude, kde chovají býčky a býky Tedy i v Peniscole, kde však krev nespatříte
2) Býčci útoči spíš ze strachu, než ze zuřivosti...
3) Klášter Montserrat.
4) Granada - divoké flamengo.
5) Muzeum šunky v Madridu.
6) Ve valencijském muzeu plakátů z koridy.
7) V býčí aréně ve Valencii pár hodin před zahájením zápasu.
8) Zmizí tito reklamní býci ze španělských návrší...?
9) Sevillský královský palác.
Fotografie: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz