Jedno je jasné. Nějak se to nevede. Co? No to vyšetřování smrti Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, zavražděných už před rokem a půl. Vražda je vražda a je to hnusný čin, ale co se děje od té doby na Slovensku, také není kdovíjaká paráda. Připomeňme si, že Ján Kuciak byl naprosto bezvýznamný internetový novinář, spíše si na něj hrál, než aby byl skutečným „investigativcem“. A byl posedlý sledováním místního mafiána Mariána Kočnera. Podle všech indicií je Kočner takový ten spíše typický slovenský grázl stylu: „Sereš ma! Jebem tvoju mať i tvojho Boha! A ideme na nože.“

Slovensko je prostě Slovensko a nepotrpí si na takové ty české poměry, kdy se odstranění nepohodlných osob i jiné „problémy“ řeší spíše tichošlápkovsky (eventuálně na dálku, odstřelovací puškou jako v případě jistého Mrázka).

Prohlášení slovenských prokurátorů a stovky článků o tom, jak byl Kočner kamarád s tím a s tím, jsou stejně blbé jako podobné články o jiných údajných českých ekonomicko-politických zločincích, kteří se také údajně znali s kdekým. V malých státech, pokud se jen nějak více o něco zajímáte či se někde angažujete, se prostě znáte anebo jste se setkali s leckým, kterého novináři či policie označí za „kontroverzního“. Každý s někým chodil na nějakou školu a měl nějaké spolužáky, jeho sestřenice si vzala někoho, pracoval tam, co ten „kontroverzní“, byl viděn „ve společnosti“ (ať to znamená cokoli, třeba návštěvu stejného divadla ve stejný den). Tyto „investikravinní“ články, v kterých si před lety jako první začala libovat MF Dnes, jsou dneska všude. Začne se „pátrat“ v okolí sprostého podezřelého a už se zjistí, že různé „podezřelé osoby“ pocházejí ze stejného města jako jiný „známý zločinec“, byl viděn na stejném místě jako jiný sprostý podezřelý, a zjišťuje se, že jeho manželka byla po svý pra-pra-pratetě, neteří tetinýho zetě, který zas byl dítě dítěte královny ze Sáby. Jak napsali ve své písni „Pra-pra-prabába mé prabáby“ pánové Voskovec a Werich. A taková královna ze Sáby byla taky pěkně podezřelá, už tehdy. Za prvé to byla miliardářka a bůh ví, jak k těm penězům přišla, a pravděpodobně to byla nějaká agentka, co říkala Šalamounovi nějaký ty „fake news“.

Ostatně mě fascinuje, jak na to veřejnost neustále skáče a kdekdo se v tom rochní. Jak ten “lotr, hnusný podezřelý“ znal jiného „podezřelého“, ten zase jistou „kontroverzní osobu… Přes pár osob, tři až čtyři, je totiž propojen každý s každým. Tak třeba každý váš děda či strýc znal anebo se někde na povinné manifestaci setkal s okresním tajemníkem KSČ (první osoba). Okresní tajemník jezdil na sjezdy KSČ, tam se potkal a stýkal (snídaně večeře, školení atd.) s nějakým soudruhem z ÚV KSČ (druhá osoba). Ten se znal a spolupracoval s Gottwaldem (třetí osoba) a ten, jak známo, mnohokrát jednal se Stalinem (čtvrtá osoba). Výsledek novinářského a policejního uvažování: váš dědeček byl Stalinův komplic! Stejně tak „důvěrně“ - z hlediska určitých novinářů a policajtů, hlavně za totáče - se znali mnozí lidé u nás s papežem. Šli na půlnoční, tam byl kněz, ten byl spolupracovník arcibiskupa, ten zase kardinála a ten je přímo jmenován papežem a už jste papeženec. V padesátých letech to stačilo na 15 let v Jáchymově.

A policie a prokurátoři tyhle hovadiny rádi používají dodnes a pletou z nich, jak jsme jako kluci říkali, „z hovna bič“. A snaží se s ním zapráskat.

Naši státní zástupci už jsou od těch bičů zašpinění od hlavy až k patě. Viz jejich výsledky v stovkách ekonomicko-politických kauz. Soudy, pokud nechtějí smrdět s nimi, jim to shodí se stolu. Blouznění slovenských medií a prokuratury shrnula krásně do hysterického textu pro ČRo Plus redaktorka Kamila Pešeková, když nahlas blouznila o možnosti, že řídil Slovensko v minulých letech podnikatel Marian Kočner, jak zněl titulek jejího článku.

Podivnost celé akce Kočner a její politické následky velice připomínají rukopis státního převratu zorganizovaného u nás jistým Ištvanem a plukovníkem Šlachtou či podobné případy v Rumunsku, Slovinsku a Chorvatsku. Základní syžet stejný, jen provedení „divadelního kusu“ je vždy poněkud jiné. Tím nemyslím, že by slovenská policie či prokurátoři nechali Kuciaka zastřelit. Oni jen využili jeho mrtvoly (a mrtvoly mladé dívky, to na dav vždy zabere), aby provedli státní převrat.

Jistě máme v paměti, jak náhle bylo všem mediím jasno, že za tuhle vraždu může tak či onak Robert Fico, předem natištěná hesla s transparenty byla rozdána lidem, mediálně byla vyvolána spravedlivá demonstrace lidu / hysterická reakce davu. Pamatujte si: novinář či politik, když se mu demonstranti nelíbí, mluví o zdivočelém davu, pokud ano, jde o „spravedlivě rozhořčený lid“. Na Slovensku dle místního a českého tisku šlo zásadně o „lid žádající demokracii, svobodu, pravdu“ atd. jak se vždy žádá. I v případě, kdy dav řve, aby někoho oběsili.

Pak se dlouho nic nedělo. Než jsem odjížděl do ciziny, měla slovenská policie dva údajné vykonavatele vraždy, údajnou organizátorku a údajného objednavatele. Dotyčný údajný objednavatel byl obviňován ve vazbě v Leopoldově (tam to osobně znám.) z dalších a dalších zločinů, takže to vypadá, jako že je to sám pobratim vládce pekla, samotného Satana. Tak tohle taky známe od nás, to už máme vyzkoušené od padesátých let a nová čacká demokratická policie a noví prokurátoři zvaní státní zástupci tento systém hojně a rádi využívají. Jen místo donašečů mají dneska odposlechy. A místo komand vedených muži v kožených kabátech, co přijeli v Tatře 8 a později v Tatře 603, vyskáče banda vybavená jako útočné komando v Afghánistánu a s řevem silných turů a se stejnou elegancí a způsoby pak „zakročí“. Vše natáčeno „náhodně přítomnými“ novináři České televize.

Po návratu v divokého Balkánu, kde bylo krásně a civilizovaně, jsem však četl v Respektu v článku paní Ivany Svobodové nové senzační zprávy o případu Kuciak.

Omlouvám se čtenářům se slabšími žaludky, když se přiznávám, že čtu Respekt. Pravidelně. Já četl až do roku 1989 pravidelně Rudé právo. Když člověk uměl číst, dozvěděl se totiž mnoho zajímavých věcí. V Respektu se člověk dozví ledacos. Tenhle časopis používám jako onoho zaměstnance podle zákonů profesora Parkinsona, kdy podnikatel by měl mít ve firmě jednoho vybraného člověka. A chodit se jej pravidelně ptát na různé otázky, vždy jej pečlivě vyslechnout a pak to udělat přesně naopak.

A jakmile v Respektu jásali nad vítězstvím pomatené environmentalistky Čaputové placené z levicových kruhů USA, bylo jasné, že je malér. A taky že jo. Fašističtí ĺuďáci mají hned přes dvacet procent voličů a z rozumného Fica, který úspěšně vedl demokratické Slovensko, je zločinec. Po jásání nad vítězstvím Macrona byla jen otázka, kdy se objeví nějaké „žluté vesty“.

V současnosti je věc ve stadiu, kdy slovenská policie a prokuratura neustále vykřikují, že už už vše bude hotové, ale v ruce asi nemají nic. Mají tedy dva údajné vrahy, ale nevědí, kdo vlastně střílel, z čeho a jak to vlastně celé proběhlo. Nejprve tvrdili, že vrahem je jeden z podezřelých a druhý jen hlídal, pak se ovšem „přiznal“ druhý zadržený, že vrahem byl ve skutečnosti on a hlídal ten druhý, což jer klasická finta. Samotné přiznání je u normálního soudu ve skutečnosti oproti televizním detektivkám k ničemu. Trestný čin se musí dokázat a musí se dokázat, že byl skutečně spáchán tak a tak a tou a tou osobou. (Stejný problém má zřejmě české státní zastupitelství v kauze Čapí hnízdo). A dokud se nezjistí, jak to skutečně bylo, každý obhájce roznese obžalobu na kusy. Slovenská policie a tamní prokurátoři jsou zřejmě v pěkné kaši.

Původní historka o napojení italské mafie na Kočnera a přes něj na vládu se ukázalo jako blábol a podobně dopadly i další teorie. Byla svržena vláda, ale výklady o spojení stran SMĚR s mafií atd. se ukázaly jako falešné. Prostě „hora porodila myš“. Podobně jako v policejním převratu proti Nečasovi – akce Nagyová, kdy z obrovské bubliny zbyly kabelky a politicky ovlivněné podmíněné rozsudky vůči Nagyové a zpravodajcům. Hezky zareagoval bývalý předseda vlády Mirek Topolánek, jak zaznělo v článku na České justici 1.3.2019: Unie státních zástupců vítá rozsudek v kauze Nagyová. Styďte se, napsal Topolánek.

Dnes by se po fiasku oné monstrakce Ištvana a Šlachty měli hybatelé protinečasovského převratu třást v noci strachy, zda se jednou situace nezmění. A zda se jednou oni sami nebudou před soudem zpovídat z protistátního puče. Viz třeba rozsudky nad prokurátory a estébáky v letech 1958 až 1962 v době takzvaných „rehabilitací“ při zahlazování následků tzv. Slánského procesu. Vypadá to, že podobně uvažuje i justice na Slovensku a snaží se zoufale něco udělat. Jenže ty činy jsou zároveň zoufalé a zároveň groteskní.

Článek v Respektu říká. Daniel Lipšic (bývalý ministr spravedlnosti SR, angažovaný v aféře Kuciak) sledoval minulé pondělí tiskovou konferenci prokurátorů vyšetřujících vraždu Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové na internetu, kam její záznam zavěsili novináři přítomní v zasedací místnosti prokuratury v Pezinku. Čočky mobilů i kamer musely být v malé místnosti sklopeny k zemi nebo mířily na stůl na ruce dvou přítomných prokurátorů, pro setkání s nimi platí přísná bezpečnostní pravidla a jejich tváře by neměla veřejnost znát. Stejně jako zbytek Slovenska se advokát Lipšic ze záznamu dozvěděl, že prokuratura získala ze zašifrované komunikace Mariána Kočnera důkazy, že se slovenským mafiánem spolupracovali lidé z veřejné sféry - policisté, soudci, prokurátoři. „Toto je vzkaz představitelům státních orgánů. Doporučujeme lidem, kterých se tato komunikace týká, aby přišli svoji činnost vysvětlit ještě v tomto stadiu vyšetřování. Později to může být zásadním způsobem v jejich neprospěch,” vzkázali prokurátoři.

Budeme-li to brát s humorem, je to jako když ředitel školy na stupínku vykřikuje na žáky, aby se přiznali dobrovolně, kdo rozbil to okno na záchodě, a když se „dobrovolně“ nepřiznají , tak oni si to zjistí sami a následky budou strašlivé.

Jenže ono jde o dva mrtvé mladé lidi a pád vlády státu a to spíše připomíná výkřiky gestapa a protektorátní vlády, když se jim po atentátu na Heydricha nedařilo přes nasazení desetitisíců policistů a gestapa vypátrat čs. parašutisty. Nikdo je neudal, jak dodnes blábolí čechožrouti. Tehdy museli vyhrožovat smrtí celých rodin a slibovat beztrestnost a miliony marek udavačům. Až se našel Čurda. Také zřejmě hledají nějakého slovenského Čurdu, protože ve skutečnosti nic nemají.

Z prohlášení oněch neznámých slovenských prokurátorů zní čiré zoufalství a zároveň chuť vykonstruovat nějaký veliký proces, kde by uvízly desítky a možná stovky „zločinců“. Což je mimořádně nebezpečné v době, kdy policejní a prokurátorští pozůstalí po bolševickém Československu se už zase „znormalizovali“ a místo aby hlídali demokratická práva, skáčou podle ideologických pokynů Nové Evropy spějící k další totalitě. Takže už zase jsou za „rozkrádání socialistického – pardon, evropského - majetku“ vynášeny tresty vyšší než za vraždy (viz ona nesmyslná „výběrová řízení“ a jiná bruselská nařízení atd.).

Podtitulek článku v Respektu zní „Slováci jsou blíž zprávě, v jaké zemi to vlastně žili“. Ve skutečnosti by ale měl znít: „Slováci jsou blíž k pochopení toho, kdo a jak jim chce vládnout.“