20.4.2024 | Svátek má Marcela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Olivové pohledy

17.2.2024

I když jedete do Jeruzaléma skoro celý den jen na pár hodin turistickým autobusem z egyptské Taby, anebo letíte na jediný den z kyperské Larnaky celou půlhodinu, určitě se musíte zastavit na Olivové hoře, po kralicku hoře Olivetské. Ani my jsme ji nesměli minout. Z Betléma jsme to neměli daleko, časově asi jenom jako z té Larnaky.Byli jsme v židovském státě Izrael a v Jeruzalémě jsme bydleli na jeho arabském betlémském předměstí? Inu ano. Jel jsem se skupinou sionistických křesťanů, a ti bydleli u arabských křesťanů v Betlémě v hotelu San Antonio. Je to tu levnější. Nemusí se vařit košer strava, u křesťanů se ani kašrut nedá správně zařídit. Tudíž nemusíte mít dvoje lednice, dvoje nádobí a nemusíte platit rabína, který vám jídlo okošeruje. (Takže jsem tu jedl jako doma asi tři sta šedesátkrát v roce.) Další nevýhodou bydlení daleko od centra je, že nemůžete jen tak vyběhnout a pěšky se projít po starém městě jeruzalémském. (Pravda je, že letos jsem se po návratu na hotel už nikam nevydával. Zmožen celodenním navnímáváním jsem tak akorát třídil fotky a přehrával je do noťasu, nabíjel baterku v noťasu, baterku v mobilu a baterky do foťáku.)

To ale nejsou hlavní důvody, proč jsem třikrát s cestovkou a pak ještě dvakrát při samostatných výpravách bydlel raději v dražším Jeruzalémě. Problém je v tom, že jakmile se v Izraeli, zejména na územích pod palestinskou samosprávou něco šustne, uzavírají se přechody mezi palestinským a plně izraelským územím. Z bezpečnostních důvodů. No a letos se už pár věcí šustlo, a jestli se šustne něco během těchto týdenních Svátků stánků (sukot), tak můžeme mít problém. (A že se „šustlo“! A problém jsme měli.) Obecně se na územích pod plnou palestinskou samosprávou (“Area A“) necítím dobře, už kvůli výstražným cedulím, na kterých je na odbočkách z izraelských komunikací hebrejsky, arabsky a zdeúřední angličtinou bíle na rudém napsáno:

Foto z roku 2014

„Tato silnice vede do oblasti „A“ Pod palestinskou správou Vstup pro izraelské občany Je zakázán Nebezpečné pro vaše životy A je proti izraelskému zákonu.“

Poněkud překvapivé uvědomění si reality, svědčící o palestinském apartheidu! No my sice nejsme izraelští občané - ale kipu si v Betlémě na hlavu raději nedávejte.

Dnes jsme vstávali brzo, abychom stihli odjezd v půl osmé. Máme před sebou spoustu chození! Autobus křesťanského Araba Kamala nás z křesťanské části Betléma vezl dnes rovnou a bez zajížděk na sever do Jeruzaléma. Brána v několik set metrů vzdálené a spoustu metrů vysoké panelové zdi (vojenský prostor - nefotit!) nás i dnes vypustila bez problémů. Pod 7 km vzdálenou Citadelu (Davidova věž) u Jaffské brány, tedy pod západní hradby starého Jeruzaléma, jsme ale dorazili až za půl hodiny. Avšak jen deset minut nám trvalo objet Staré město ze severu a vyšplhat se na severní část Olivového pohoří. Tuhle horskou linii jsem tak nazval pro sebe před lety, když jsem pozoroval Jeruzalém z Citadely, tedy od západu. Na východě je obzor nad Jeruzalémem ohraničen hřbetem, ze kterého vyrůstají tři nenápadné kóty:

Severním vrškem je hora Scopus, kterou korunuje nemocnice Hadasa Hebrejské univerzity. Na prostředním stojí německý protestantský kostel Augusta Victoria, pojmenovaný na počest manželky německého císaře Viléma II - jež stavbu zaplatila. Císařský pár cestoval po tehdejší Palestině roku 1898 a hodně zde v té době investoval. Dodnes zde slouží nejen kostel a klášter, ale i nemocnice.

Sever starého Jeruzaléma jsme objeli za nádherných deset minut, ale tady se dostáváme do obvyklé autobusové zácpy. Silnice je zde dost široká - jenže ji po obou stranách zužují zaparkovaná auta. Místy se tak tvoří dopravní trychtýř, zejména, pokud se tu křižují turistické autobusy. Za dopravu zde, ve Východním Jeruzalémě, zodpovídá palestinská samospráva, která ale tenhle pravidelný problém neřeší. Izraelská policejní hlídka zaparkovala své auto na chodníku, ta ale neřeší dopravu, jen bezpečnost. Naštěstí jsou autobusy tak vykrojené, že jejich profily do sebe téměř zapadají. Takový prostorový puzzle. (Vyslov „pazl“, [ˈpʌzəl] a ne pseudoněmecké „pucle“, prosím, milý předčitateli.)

Busy se míjejí s deseticentimetrovou mezerou, zrcátka o milimetry. Zácpou se cpeme celou čtvrthodinu.

Autobusový „pazl“

Projíždíme kolem nejvyššího vršku pohoří, Olivové (Olivetské) hory. Skrývá se takhle nahoře vlevo za zdejšími rodinnými třípatrovými mrakodrapy, takže z autobusu není vidět. Stojí na něm bělostná zvonice ruského pravoslavného monastýru Nanebevstoupení Páně, zbudovaná v letech 1870-80, která je vysoká 64 m. Vyzvánění jejího zvonu prý bylo slyšet až u 30 km vzdáleného brodu přes Jordán, kudy do Jeruzaléma v 19. století proudili poutníci z Ruska. V roce 2017 jsme sem „proudili“ s partnerkou Janou z druhé strany - a málem jsme přístup k tomuto fundamentálnímu vizuálu města nenašli.

Kamal nás po dalších pěti minutách dopropohyboval k jinému Nanebevstoupení, totiž muslimskému. Tenhle vedlejší vršek je taky vlevo, tedy na východ, ale hned u silnice. Mapy ho označují za nejvyšší bod Olivové hory (826 m n.m.). Samotná kaple, skrývající údajné Ježíšovy stopy, vzniklé odskokem do vesmíru, je skryta vnějšímu pohledu za zdí, která ohraničuje v podstatě čtvercový dvorek. Že je to tady Alláhovo poznáte podle nízkého minaretu. Z dálky je tenhle bod téměř nerozeznatelný, ruské pravoslaví panuje!

Muslimské Ježíšovo Nanebevstoupení

Mineme francouzský klášter Pater Noster z let 1868-72, který je znám tím, že jeho křížovou chodbu i ambity zdobí keramické desky s textem modlitby Otče náš ve více než šedesáti jazycích. Ovšem my míříme dál až k vyhlídkovému místu. Kamal nás vysadí a odfrčí parkovat. Desetikilometrová cesta měla podle navigace trvat čtvrt hodiny a jeli jsme asi hodinu. Je půl deváté, když nám průvodce Radek dává rozchod na půl hodiny. Abychom si hezky zafotografovali. No jo, ale co fotit, když už jsem odtud fotil nejméně šestkrát? Je pod mrakem, slunce zlaté město nenasvětluje svým reflektorem. A tak spíš „navnímávám“ (oblíbené Radkovo slovo) prostor, který za údolím Jóšafat zaplňuje Jeruzalém. Nicméně je ráno, správný focební čas z tohohle místa. Jakési tlumené osvětlení z východu přece jen doléhá a měkce vykresluje jeruzalémskou architekturu. Neodolám a ke stovkám fotek, které jsem zde učinil, přičiňuji další. Panoramuji pohled od jihu, čili zleva. Od jižní zdi města zde sestupuje schodiště k archeologickému parku Ofel. Po tomto schodišti chodívali židé do chrámového okrsku.

Tam jsou ty schody, po kterých (tady přesně) kráčel i Ježíš

Za parkem Ofel v pozadí vystupují objekty na hoře Sion: Chrám zesnutí Panny Marie (Dormitorium) i jeho zvonice (obé rovněž Vilémův zářez). Šedá střecha zvonice se téměř ztrácí v šedé obloze. Její dominaci poněkud zastiňuje nový vysoký panelák v pozadí. V něm se i téměř ztrácí minaret bývalé mešity, který označuje objekt, v němž je v přízemí synagoga se symbolickým hrobem krále Davida a v patře pak dle Koránu (ne)vyzdobená křesťanská místnost Poslední večeře Páně.

Na jižní straně Chrámové hory se rozložila mešita Al Aksá s šedou střechou a šedou kopulí. Teprve když se na tu mešitu podíváte pozorně a porovnáte si ji s rozměry hory, pocítíte, jak je rozsáhlá. Vždyť na délku měří 80 metrů a na šířku (bez přístavků) 40 metrů. Pojme až 5 tisíc klečících a modlících se muslimů. Mimochodem - byla postavena až v roce 705. Takže tuhle konkrétní stavbu nemohl konkrétní Mohamed v konkrétním roce 621 (nebo 622, nebo přesněji někdy v letech 570-632) navštívit. Ostatně - v té době Jeruzalém neochvějně ovládali Byzantinci. K osudné bitvě u Jarmúku, kterou s prvotními muslimy prohráli, došlo až roku 636. A jedna z prvních mešit na území dnešního Izraele byla postavena v Tiberias, tedy nedaleko jarmúckého bojiště, až roku 670. Takže Mohamed sice svého času nejpíš nějakou vzdálenou mešitu navštívil, jistě ne však na tomto místě. Určitě však ve snu! Tolik k historii, místo získalo v další době věrohodnost Mohamedovy návštěvy až vírou jeho zbožných návštěvníků. (To ostatně v Jeruzalémě často platí i pro pravé křesťanské a židovské „starožitnosti“.)


V dálce za Al-Aksá vystupují nad horizont budov dvě bílošedavé kopule. Ta zadní, větší a vpravo patří nedávno (2005-10) obnovené synagoze Churva, ta menší kopule vlevo mě překvapuje. Nějaká nová synagoga se starobylým základem, nejspíš. V roce 2017 tam ještě nestála. A na obzoru se usadil hranol slovutného hotelu King David. Jeho nejvyšší dvě patra odděluje od spodku dvojitý prstýnek. Ta dvě patra byla dostavěna v rámci rekonstrukce původního hotelu, který poničili sionističtí teroristé/partyzáni z Irgunu v červenci roku 1946. Tehdy bylo zničeno křídlo hotelu, kde krom vládních kanceláří britského protektora sídlilo i vojenské velitelství. Šlo o odvetu za protižidovské zátahy v červnu 1946, takže hotel byl regulérním vojenským cílem. (No a hoteliéři si pak mohli zvýšit kapacitu.) Při explozi bylo zabito 91 lidí (včetně 17 Židů). Tento incident byl poslední kapkou, po níž se Britové rozhodli složit svůj mandát a celý problém s Palestinou hodit na čerstvou OSN.

Celému chrámovému okrsku vévodí Chrám skály se zlatou kopulí. Ta je natolik výrazná, že ji mnoho lidí považuje za onu propagovanou mešitu Al-Aksá. Možná i proto, že vlastně celá Chrámová hora je podle islámského zákona považována za mešitu al-Aksá. Dóm byl však postaven chalífou Abd al-Malikem ještě před mešitou už v letech 688-91. Chrání temeno původní skály, na které se chystal Abrahám obětovat Izáka, kde přesně (nebo kousek vedle) stával Herodův Chrám a odkud se Mohamed vznesl až do sedmého nebe. Docela kuriózní je, že byl vystaven v byzantském slohu, a protože je tvar této kopule kopírován při stavbách mnoha mešit (včetně samotné Al-Aksá), pak mají tyto muslimské svatostánky podobu starokřesťanských chrámů... Přímo v ose za zlatým půlměsícem na vršku kopule dómu se nacházejí šedé kopule křesťanského Božího hrobu. Ze změti střech ještě vlevo vystupuje zvonice Luteránského kostela Vykupitele (177 schodů a nádherná vyhlídka, doporučuji!). Rok výstavby 1898 prozrazuje další dotek peněz Viléma II. Ale samozřejmě, že křížová chodba přilehlého hospice má původ někdy ve 13. nebo 14. století. A byly nalezeny základy původní svatyně z 5. století.

Východní jeruzalémské hradby a zároveň východní zeď Chrámové hory mají do svého prostředka zasazen kvádr Zlaté brány (aneb Brány milosrdenství). Tudy se ale do Jeruzaléma nevchází už od 16. století, kdy ji nechal zazdít sám obnovitel jeruzalémských hradeb sultán Sulejman I. Podle židovské tradice totiž tudy vstoupí Mesiáš do Jeruzaléma. (A podle evangelií tudy do města vjel na oslíku Ježíš.) Tomu chtěli muslimové zabránit, a jak je vidět, prosté zazdění zatím Spasitele skutečně zastavilo. Primitivní, avšak účinné! Navíc byl zde pořízen i muslimský hřbitov, a tím je to jištěno. Proroci totiž nemohou vstoupit na hřbitov.

Zlatá brána uzavřena

Dole v údolí potoka Kineret se hromadí konvoje parkujících autobusů. Nahoru k nám stoupají zase lány židovských hřbitovů. Tam u té Zlaté brány budou vzkříšení čekat na Mesiášovo milosrdenství. Jedna legenda praví, že právě v té bráně bude na konci světa sedět a soudit celé lidstvo. No a aby to sem neměli vzkříšenci daleko, nechávali se židé historicky pohřbívat co nejblíže tomuto místu Posledního soudu.

Je devět hodin, čas na odchod. Už jsme si udělali i společnou fotku, ale běžím ještě takhle vpravo sejmout si za olivami a piniemi se skrývající zlaté kopulky na věžích dalšího ruského chrámu. Nad ním na svahu pluje vyhlídková kaple Dominus flevit. Skoro všude na popisovaných místech jsem už někdy byl. Tady ještě ne. Avšak to se má změnit.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve středu 4. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 16. února 2024

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
Putování k oběma olivetským bodům Nanebevstoupení Ježíše v roce 2017 viz v článku Zjevné tajemstvíHned potom jsme nakrátko navštívili i sousední klášter Pater Noster: Rychlý otec nášDeset let staré povídání o rozhledech z Olivového pohoří pak zde: Mír olivové hory (Za tu dobu stromy u Dominus flevit povyrostly a zmohutněly, ruský pravoslavný kostel už skoro není vidět.)

Pohled přes hroby na Dominus flevit