Ze všech stran je slyšet, jaká katastrofa bude pro Británii brexit. Nejsou tato tvrzení spíše součástí tlaku na Brity, aby své rozhodnutí ještě změnili? Případně přáním některých představitelů EU, aby Británie na svůj odchod co nejvíc doplatila?

Strašení hrůzyplnými dopady brexitu je nejen dlouhodobou součástí bruselské strategie jak vyděsit Brity, ale zejména vzkázat kontinentální části EU, že „odcházet“ se nesmí. Je to součást tvrdé odvety evropských elit za facku, kterou jim britští voliči v referendu uštědřili, a je to i propagandistický nástroj, jak znovu obnovit pořádek a nadvládu nad zbytkem EU, kde se stále silněji ozývají kritické a rebelské hlasy proti Bruselu.

Bude brexit opravdu taková tragédie?

Žádná katastrofa nenastane. Británie zůstane na svém místě za kanálem La Manche a v jejím i našem zájmu bude najít co nejrychleji a nejpružněji optimální vazby. Svět se nezhroutí! Tedy alespoň ne nám, kteří věříme na svobodnou spolupráci suverénních států.

Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Co si o tom myslíte?

Tato smlouva o vzniku Frankoněmecka je pokračováním euroblouznění Macrona na Sorbonně v roce 2017 a je především signálem, že Macronovi a Merkelové už nestačí současná rychlost evropské integrace. Chtějí se integrovat rychleji a hlouběji. Na současnou podobu integračního modelu, pro nás už i tak nepřijatelného, fakticky rezignovali. Jestli chtějí na svých školách zavádět povinnou výuku francouzštiny a němčiny, nechť tak činí, chtějí-li vytvářet společné hospodářské a finanční rady, ať si tak dělají, ale jsou tam další úmysly, kterých bychom si ve vlastním zájmu měli všímat velmi bedlivě.

… například, že oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO…

Ano. Pokud Francie a Německo zamýšlejí budovat společné vojenské síly s úmyslem společně bojovat proti „vnějšímu a vnitřnímu nepříteli“ a tímto způsobem hájit jakýsi „evropský zájem“, to nás musí zajímat velmi. Pro nás není jiná bezpečnostní varianta, než spolupráce v rámci NATO. Vojenská část smlouvy mezi Německem a Francií se o NATO nezmiňuje. Takové úmysly Macrona a Merkelové jsou pro nás zcela nepřijatelné a česká politika by to měla říci naprosto rozhodně!

Jedním z bodů nového partnerství je snaha o začlenění Německa do Rady bezpečnosti OSN coby stálého člena. Počet stálých členů RB OSN by se tak měl zvýšit na šest. Jde o reálný cíl?

Není příliš jasné, jak toho Francie a Německo chtějí dosáhnout, ačkoliv se Francie ve smlouvě zavazuje, že ve prospěch německého křesla v Radě bezpečnosti povede mezinárodní vyjednávání. Dovolí něco podobného okolní svět a je takové změně nakloněn? A znovu reagujme citlivě na fakt, že i zde se objevuje formulace o frankoněmecké obhajobě „evropských zájmů“. Z jaké pozice? S jakým mandátem? Přejeme si to vůbec? Ve výsledku to jsou zase jenom zájmy francouzské a německé, ovšem tentokrát již v „evropských“ šatech. Je to v souladu s našimi zájmy?

A nejedná se o revizi výsledků druhé světové války?

Složení RB OSN výsledky druhé světové války kopírovalo. Vstup Německa by tento původní záměr zcela rozvrátil. Nevím, zda je atmosféra v politickém světě tak zásadnímu rozhodnutí nakloněna, očekávám ovšem, že nejméně USA a Rusko to prozatím nedopustí.

Nehrozí, že toto partnerství zcela vychýlí jazýček mocenských vah ve prospěch Paříže a Berlína na úkor zbytku Evropské unie?

Obě strany smlouvy sice deklarují, že jde „pouze“ o pokračování Elysejské smlouvy z roku 1963, ale to není pravda. Duchem a smyslem této frankoněmecké smlouvy je společná snaha Macrona a Merkelové vytvořit alternativní integrační projekt k EU i vojenskou alternativu k NATO. Francie a Německo nám dávají najevo, jak si budou počínat v Evropě bez Velké Británie. Zbytek EU pro ně budou tu poslušnějšími, tu odbojnějšími koloniemi a vazaly. Aby jejich odbojnost byla co nejmenší, k tomu budou mít vlastní ozbrojené síly určené pro boj s vnitřním nepřítelem. Takhle čtu obsah smlouvy.

Němci a Francouzi říkají, že chtějí synchronizovat své postoje v rámci EU a NATO. Znamená to tedy, že v rámci hlasování kvalifikovanou většinou na Evropské radě tento dvojblok a jeho menší spojenci mají navěky vše vyhráno a „zválcováno“? Jakou šanci bude mít koalice států, která bude chtít takový blok přehlasovat?

Nic není navěky, a zejména Francie i Německo to ze svých dějin ví. Uvidíme, jak se to vše bude do budoucna vyvíjet. Nakonec ani ve Francii to nemusí být tak jasné, opozice se smlouvě velmi vzpěčuje. Část členských států EU se bude tvářit, že se nic neděje, část může reagovat vzpurně. Matteo Salvini v reakci na frankoněmecké záměry už oznámil, že si jako možnou protiváhu umí představit italsko-polský blok. Nicméně, přestože se sice smlouva Macron-Merkelová nezrodila v politicky homogenní krajině, dominance tohoto bloku bude zcela zásadní.

„Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani EU. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor,“ komentuje snahy Německa a Francie exprezident Václav Klaus...

Minulý týden jsem v jednom rádiovém diskusním pořadu na téma smlouvy Macron-Merkelová polemizoval s náměstkem českého ministra zahraničních věcí Chmelařem. Jeho názory pro mě nebyly žádným překvapením, neboť on neustále hájil pozici, že naše ministerstvo zahraničí má jasno a vznik Frankoněmecka mu nevadí, snad i dokonce vítá. Právě před takovými „vítačskými“ postoji Václav Klaus ve svém textu varoval, právě té přímočaré rezignace na naše národní zájmy se obává. A ono „podvolení“ vládní české politiky je tu, protože my v současnosti žádnou vlastní zahraniční politiku ani nemáme. Natož její nositele.

Jestliže by Německo a Francie postupovaly jako jedna zcela homogenní mocnost, mají šanci vyvážit vliv USA, Číny, či Ruska?

Jednak pořád ještě doufám, že Macron není Francie a Merkelová není Německo, proto považuji jejich snahy o „homogenní“ postoje za spíše jejich zbožné přání – ne realitu, ale pokud by se jim vznik Frankoněmecka povedl, máme tu návrat k rozložení sil ze druhé světové války: USA, Británie a Rusko na jedné straně a Německo s částí kontinentální Evropy na straně druhé.

„Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ vyzývá v textu manifestu, který podepsaly tři desítky evropských osobností, francouzský filozof Bernard-Henri Lévy. Zároveň označuje ty, kteří nechtějí společný evropský projekt, za „žháře duše a ducha“. Nezní příliš povýšenecky a nepřispěje podobné nálepkování spíše k další polarizaci názorových proudů?

Co je v realitě dnešní doby obsahem „evropské myšlenky“ a co „populismu“? Dnešní „evropská myšlenka“ potlačuje národní stát a zbavuje jej suverenity, je promigrační, multikulturní, feministická, genderistická a environmentalistická. Populistou je dnes nazýván kdekdo, kdo s „evropskou myšlenkou“ nesouhlasí. Jste vlastenec? Máte v úctě svůj národ? Myslíte si, že rodinu tvoří svazek muže a ženy? Věříte v tradiční, evropskou historií prověřené hodnoty, či na základě zkušeností máte dokonce nějaké předsudky? Pak jste populistou! Takhle zvrácená je dnešní evropská realita.

Právě onen dnešní „evropský projekt“, který autoři manifestu obhajují, je žhářem duše a ducha, ne naopak. Celý text manifestu intelektuálů je hysterickým výronem obav o jejich vlastní prebendy, není motivován obavami o běžného člověka a je v důsledku i výrazem tradičního obdivu intelektuálů ke zvráceným sociálně-inženýrským utopiím.

Otázky kladl Oldřich Szaban, PL, 2.2.2019