Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „Z“ (tedy řekněme generace narozená po roce 2000), jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu (i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let a vlastně nebyla až tak moc dramatická), a současný blahobyt je v drtivé části světa nesrovnatelný s čímkoliv, co se tam odehrávalo dříve?

Žádné známky zhoršování nikdo neprokázal. Naopak. Extrémní chudobou už netrpí 60 % populace jako v roce 1950, ale jen 10 % (viz web Our World in Data). Stejně pozitivní trend má podvýživa. A tyto úspěchy máme v éře globálního oteplování – ať už díky němu nebo navzdory němu. Pokud se občas tento trend na pár let pozastaví (a bída dočasně narůstá), je tomu vždy díky předběžné opatrnosti. Nejprve šlo o zločinný boom biopaliv. A nyní ekonomiku drtí nikoli koronavirus, ale spíše ochromení chodu celých států a odvětví preventivními opatřeními.

Především u mladé generace se skutečně šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?

Nikdy v dějinách nebylo méně hladovějících než dnes. Ale jisté společenské vrstvy mají zájem tuto civilizaci očerňovat. Jak říkal už ekonom Schumpeter, kapitalismus svým úspěchem podkopává sám sebe. V postindustriální éře je výroba tak efektivní, že lidí ve výrobě je třeba stále méně. Místo toho přibývá lidí v terciální sféře a ti nemají k výrobě žádný vztah. Protože jsou ale vzdělaní (počet vysokoškoláků ve 20. století doslova explodoval), domnívají se, že mají nárok vládnout. Aby toto převzetí moci zdůvodnili, musejí tvrdit, že doposud se všechno dělalo špatně. Všechny ty armády expertů a úředníků, kterým posíláte výkazy, aby vás mohli zregulovat – ti nemohou říci, že to děláte dobře. Pak by dohledu nebylo zapotřebí.

Není tato skepse spíše důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Heslo „no future“ (nemáme budoucnost) bylo na Západě módní už v 70. letech. Na vrcholu největší vlny prosperity v dějinách zeměkoule. Připomněl bych paradoxní teorii sociologa Jamese C. Daviese o křivce J z roku 1962. Podle něj se lidé nebouří tehdy, když se jim žije dlouhodobě špatně. Takoví lidé jsou fatalisté a nevěří v možnost změny. Lidé se naopak bouří tím více, čím lépe se jim daří. Protože to u nich vyvolává velká očekávání a víru v možnost změny. Když pak přijde jakýkoli problémeček, hned protestují jako diví a tváří se jako hrozné chudinky. Takový člověk má zlaté hodinky, definitivu a v luxusní kavárně pak připravuje světovou revoluci.

Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?

V tomhle bych souhlasil s historikem Ericem Hobsbawmem, že silné ekonomiky prosazují volný trh, aby legitimizovaly svou expanzi. Když se jim to hodí. Pokud jsou ale slabé a na volném trhu dostávají na frak, stahují se do ulity ochranářství. Evropská unie slouží spíše jako nástroj silných podniků, aby se mohly vlámat na nové trhy. Když nás EU kolonizovala, nařídila nám snížit naši zemědělskou produkci, aby k nám oni mohli vyvážet svoje přebytky. Nebo si vezměte Norsko, které aby mělo přístup na evropský trh, tak muselo zrušit ochranu svého rybářství proti importu a umožnit vstup cizích rybářů do svých vod. Těmto tlakům se ale čelí dost těžko.

Už začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak zemědělství. Jak by se do těchto snah případně promítlo prostředí v Evropské unii? Nejsou některé české zájmy přímo v rozporu se „zelenou budoucností“, kterou EU plánuje skrze Green New Deal a snahu podporovat zelené firmy? Problematické by mohlo být třeba odvětví energetiky.

Já bych tomu spíše říkal „Velký skok II“. Podle toho experimentu Mao Ce-tunga. Mít do roku 2050 nulové emise CO2 znamená žádný zemní plyn a žádná auta s normálními motory plus přestavbu celé sítě, aby se vyrovnávaly energetické šoky, když nesvítí nebo nefouká. To vypadá dost draze. I když nám třeba nezakážou jádro. Jenže pak je tu také lidský faktor této perestrojky. EU se tak bude podobat dvoru Ludvíka XIV. – trh neznamená nic, o všem rozhoduje rozmar panovníka a prosperita firem závisí na tom být dobře zapsán u dvora. Jinak nedostanete dotaci, nebo vás zakážou...

Domníváte se, že špičky EU se budou snažit koronavirovou krizi v nějakém směru zneužít k prosazení vlastní agendy, která by za normálních podmínek čelila většímu odporu? Nyní se třeba rodí plán Merkelové a Macrona, podle kterého by všechny členské státy finančně podporovaly ty, které těžce zasáhla koronavirová pandemie, tedy např. Itálii, Francii, Španělsko. Jde o solidaritu nebo o vysávání slabých silnějšími?

Budu hádat. Můj osobní názor je, že dluhová unie se propaguje hlavně proto, že nemůže fungovat. Až budou věřitelé naštvaní na dlužníky, tak bude jen krok k tomu, aby řízení dlužících ekonomik převzal přímo Brusel. Pak konečně vznikne fiskální unie a stát si nebude bez svolení Bruselu rozhodovat ani o dani na kancelářské sponky. Na takový protektorát by normálně nikdo nepřistoupil – ledaže se podaří vytvořit dost velkou krizi. Uvědomte si, že EU řídí úředníci, kteří tam sedí desítky let a jejich vize jsou dlouhodobé. Koronavirus je pro ně jen malý patník u cesty k dlouhodobému cíli – a tím je likvidace národních států.

V poslední době dochází k zajímavému fenoménu. Velké nadnárodní korporace se v rámci snahy o společenskou odpovědnost dostávají při komunikaci s veřejností do „výukové“ roviny. Snaží se předat poselství, postoj, a to někdy i za cenu rozzlobení té části spotřebitelů, která s nimi nesouhlasí. Jde především o otázky ekologie a práv menšin. Změnilo se něco zásadního v uvažování firem? Je zisk na vedlejší koleji a hlavní slovo teď má snaha modelovat společnost?

V každé době ti nahoře razí nějakou ideologii. Ve společnosti blahobytu vzdělaná střední vrstva sleduje nemateriální potřeby (protože ty materiální už má zajištěny). Psal o tom už třeba Ronald Inglehart. Místo toho se zaměřují na kulturní sféru, z toho pramení dnešní kulturní válka. Boj proti starému myšlení umožňuje vzdělané střední vrstvě soupeřit o vliv se starými buržoazními elitami, které kdysi vybudovaly prosperitu Západu. Tahle intelektuální společenská vrstva, výtvor druhé půle 20. století, dnes už ovládá tolik klíčových struktur, že pro kariéru začíná být nezbytností jedna věc. Virtue signalling – tedy okázale dávat najevo loajální názory. Pokud YouTube či Facebook nebudou cenzurovat nepohodlné názory, Evropská unie je bude pokutovat.

Hned, jak dozněl koronavirus, začalo se mluvit o tématu „sucha“. Sucho prý hrozí celému světu a hrozba suchem je i „strašákem“, který používají bojovníci proti globálnímu oteplování. V poslední době lidé na českém venkově musí respektovat například omezení při napouštění bazénů. Může se nakonec stát, že na koronavirus zapomeneme kvůli suchu či válkám o vodu?

Podívejme se do publikace Brázdila a kolektivu „Sucho v českých zemích: minulost, současnost a budoucnost“ z roku 2015. Po roce 1945 vskutku v české kotlině pozorujeme nárůst sucha podle Palmerova indexu PDSI. Pokud to ale srovnáme s údaji z 19. století nebo za poslední tisíciletí, tak tento trend 20. století není ničím výjimečný. Z toho vybočují až sucha posledních pár let. Snižováním CO₂ to ale sotva ovlivníme. Spíše je třeba se zamyslet, jak moderní civilizace změnila schopnost krajiny zadržovat vodu. Srážky se totiž nezměnily. Dobrá zpráva je, že ani v posledních suchých letech se výnosy obilovin v ČR nesnižují. Srovnejte třeba 4,53 tuny obilnin na hektar v roce 2007 nebo 5,08 v roce 2009. A za poslední léta 5,5 tuny na hektar v roce 2017 nebo 5,65 v roce 2019 (podle Agrární komory ČR).

Ptal se Marek Korejs, PL, 9.6.2020

Kupte si knihu Vítězslava Kremlíka OBHODNÍCI SE STRACHEM